Tereziin duchovní růst
Tereziina první spontánní reakce na duchovní vyprahlost je stejná jako bývá ta naše, když se ocitneme v podobné situaci. Klade si palčivou otázku: „Proč…? Proč se nacházím v tomto stavu?“ Je si však jista dvojím: – že její vyprahlost nepochází z vlažnosti – že „Ježíš pro nás nemůže chtít neužitečná utrpení“. A proto dochází k závěru, že toto její utrpení musí mít nějaký smysl. Jistě by stálo za to sledovat, jak Terezie postupně odhalovala tento smysl, avšak k tomu nám jednak chybí podrobnější Tereziina svědectví, jednak by taková analýza značně prodloužila toto pojednání. Stačí zde snad proto upozornit na rozdíl, který lze vnímat mezi jejím usebráním před obláčkou a před sliby. Je zřejmé, že zatímco dopis Anežce před obláčkou je spíše „výkřikem tonoucího“, před sliby je Terezie navzdory „podzemnímu charakteru“ své „svatební cesty“ plná odevzdanosti: „Cesta, kterou kráčím, není pro mne útěchou, a přece mi přináší útěchu, neboť je to Ježíš, který ji vybral, a já chci těšit pouze jej, pouze jej!“ ; „Možná si budete myslet, že (vaše dceruška) se rmoutí, avšak ne, naopak, je šťastná, že následuje svého snoubence z lásky k němu samotnému a ne kvůli jeho darům… On sám je tak krásný, tak přitažlivý! I tehdy, když mlčí … i tehdy, když se skrývá!…“; „Má duše je stále v podzemí, ale je tam velmi šťastná, ano, šťastná, že nemá žádnou útěchu, neboť shledávám, že tak její láska není jako láska pozemských snoubenek, které se stále dívají na ruce Snoubence, aby viděly, zda jim nepřináší nějaké dárky, nebo na jeho tvář, aby jej přistihly při úsměvu lásky, který je naplňuje radostí…“.