Denní bodání jehlou
Bolestné ztráty ve vztazích byly pro Terezii velmi očišťující a velmi jimi trpěla. Sama ovšem poznamenává, že tyto boje nepatřily pro ni k těm nejtěžším. Můžeme to vyčíst z jednoho zachovalého svědectví: „Ve světě se obyčejně myslí, že nemáme žádné nebo jen dětské utrpení a říká se: „Kříže, které potkávají člověka ve světě, to jsou skutečné kříže!“ Je pravda, že ve světě jsou velmi velké a těžké kříže… Ty v řeholním životě jsou denní bodání jehlou. Boj se odehrává v úplně jiné oblasti. Je třeba bojovat se sebou samým, přemoci sebe samého. V této oblasti se vybojovávají skutečná vítězství. Kolik lidí ze světa už přišlo do kláštera. Ztratili rodiče, děti. Udivovali svoji mužnou odvahou a duševní silou. A přece tváří v tvář křížům řeholního života ztratili odvahu. Já sama jsem tu zjistila, že zjevně nejsilnější povahy v těchto malých věcech nejlehčeji prohrávají. Je to velká pravda: Největší vítězství je vítězství nad sebou samým…“ (18)
Existuje ještě jeden vztah, který je třeba očistit, aby nepřekážel Božímu působení – a to je vztah k sobě samému. Terezie si to začíná uvědomovat velmi záhy, když píše: „Měla jsem ještě jednu chybu, a to byla velká sebeláska.“ (Rk A 8r/AS 27). Proto byl pro Terezii „hlavním bojištěm“ střed vlastního srdce. Přiznává: „Neměla jsem lehkou povahu. Nikdo si toho nevšiml, ale já jsem to zřetelně cítila. Mohu vás ujistit, že jsem překonala mnohé boje a že nebylo dne, ani jednoho jediného, kdy jsem netrpěla.“ (19) Snažila se tedy nedávat věcem volný průběh, ale usilovala o sebekontrolu. V desetiletém bolestném období před vstupem na Karmel se projevovala jako přecitlivělá, plačtivá a skrupulózní. Už tam se snažila ovládat, jak můžeme vyčíst z jejích poznámek o „zapomínání sama na sebe“ a „lámání své vůle“.
Po vánoční milosti a vstupu na Karmel chce po ní Pán oproštění od sebe samé na mnohem hlubší rovině. Když vypráví o prvních letech na Karmelu, píše: „Žádná oběť mě neudivovala, a přece, má drahá matko, při svých prvních krocích jsem nalézala víc trnů než růží!… Ano, utrpení mi podávalo náruč, a já jsem se do ní vrhla s láskou…“ (Rk A 69v/AS 144-145). Čeho se toto utrpení týkalo? Velice pravděpodobně komunitního života, společenství sester, které na Karmelu našla. Terezie s velkou úctou vzhlížela k sestrám zasvěceným Bohu. Očekávala nové duchovní společenství, příklad žen, které by mohla následovat. V této touze je však zklamána. (20) Poznává, že klauzurní život ve společenství se čtyřiadvaceti ženami, kde každá má jiný věk, povahu i sociální původ není vůbec jednoduchý. Po devíti letech společného života realisticky napíše: „Chci mluvit o nedostatku soudnosti, výchovy, o nedůtklivosti jistých povah. Všechny tyto věci nezpříjemňují příliš život. Vím, že tyto mravní choroby jsou chronické, není naděje na uzdravení“ (Rk C 28r/AS 236-237).
Například sestra Vincenta – jeden z nejostřejších „jazýčků“ v komunitě – jako by si našla zlomyslnou radost v pokořování této „malé buržoazky“. Sama byla velmi zdatná ve vyšívání, a tak mladé sestře neustále dokazovala, že není dost šikovná na manuální práce. Nazývala ji „velké kůzle“ – touto přezdívkou jí chtěla dát velmi jasně najevo, že pracuje příliš pomalu. Také po obláčce ji před matkou Gonzágou dala toto ohodnocení: „Ach, jaká blahobytná tvář! Jak silné je toto velké děvče! Jak je tlusté!“ (ŽZ 25.7.15/VŽ 79). (21)
V jednom vztahu Terezie zákonitě očekává velmi mnoho. Mladá sestra touží po duchovní matce, která by ji uváděla do všech „tajů řeholního života“ a právem myslí na svou převorku, matku Marii Gonzágu. Leč stane se pravý opak (22) a matka s ní jedná nepochopitelně přísně, (23) pokořuje ji a zřídka kdy ji vyslechne: „Ježíš mi dal na srozuměnou, že mi chce dávat duše prostřednictvím kříže, a utrpení mě vábilo tím víc, čím víc vzrůstalo. Pět let to byla má cesta. (24) Ale navenek nic neprozrazovalo mé útrapy. Byly tím bolestnější, že jsem o nich věděla jen já sama.“ (Rk A 69v-70r/AS 144-145).