Spiritualita sv. Terezie Markéty Redi jako odpověď na zkušenost Boží lásky
Svatá Terezie Markéta Redi chápe duchovní život jako dialog lásky mezi sebou a Bohem. Nejvýstižnější motto jejího života zní: „Oplatit Bohu láskou za Jeho lásku.“ Její jedinou touhou bylo milovat Boha, napsaly bosé karmelitky z Florencie. Když P. Gabriel od sv. M. Magdalény začíná popisovat její duchovní život, slibuje, že bude hovořit především o životě lásky. Od prvních chvil svého vědomého života byla ovládána Boží láskou, jak je zaznamenáno ve výsleších obvyklého procesu. Zlomové datum ve zkušenosti Boží lásky však je leden roku 1767, kdy je jí 20 let. Do tohoto období spadá velká mystická milost spočívající v pochopení slov evangelia: Deus caritas est. Není ale třeba snažit se v jejím duchovním životě nalézt velké mimořádnosti. Svatý Jan od Kříže, jenž sám zažil tolik mimořádných věcí, popisuje ve svých dílech duchovní cestu, postavenou na čisté víře a bezpodmínečné otevřenosti k působení Ducha svatého. Spojení s Bohem, kterého dosáhla naše svatá karmelitka, je živou ilustrací nauky sv. Jana od Kříže.
Její duchovní život nespočívá v uskutečňování vlastního asketického programu. Z teologického hlediska je snaha člověka o sjednocení s Bohem vždy odpovědí na zkušenost Boží lásky.
Zkušenost Boží lásky je v jejím duchovním životě natolik viditelná, že jej můžeme bez váhání nazvat mystickým životem v klasickém smyslu toho slova. Když se Boží láska v člověku setká s otevřeností, způsobí dvojí účinek: z negativní strany vypálí egoismus; ze strany pozitivní působí, že člověk takříkajíc žije na vlně Boží lásky a všechno koná z pohnutek lásky. Znalci spirituality naší karmelitky bez váhání používají symbol ohně k vyjádření díla, jež v jejím životě uskutečňovala Boží láska. Tato láska pro ni byla stravující oheň podle biblického verše: Dominus tuus ignis consumens est. Tak učinil P. Ildefons, její zpovědník od noviciátu až do smrti, po něm velký znalec křesťanské a zvláště karmelitánské spirituality P. Gabriel od sv. Marie Magdalény a v naší době Giorgio Papasogli, jenž knize o životě sv. Terezie Markéty Redi dal název Nel Fuoco consumante [V stravujícím ohni]. A to je velmi charakteristickým rysem spirituality naší světice – nikoli jedním z rysů, ale rys coby pramen všech ostatních jejích projevů. „Spiritualita sv. Terezie Markéty,“ píše P. Gabriel, „je zcela proniknuta úctou k Nejsvětějšímu Srdci; proto vidí svůj úkon obětování situovaný v Ježíšově Srdci, v němž se chce uzavřít, aby měla účast na Jeho životě. Proto chce být spálena tímto Božím ohněm, který hoří v Ježíšově Srdci.“
Z takto chápané dokonalosti se přímo rodí specifická koncepce duchovního života. Z hlediska aktivního: člověk hledá lásku a je otevřený Boží lásce a přináší sebe jako celopalnou oběť lásce. Z hlediska pasivního, či jinak řečeno mystického: dovoluje, aby Boží oheň tuto oběť strávil, aby se Bůh stal jejím Pánem ve všem, aby Jeho vůle zcela pronikla lidskou vůli. Otec Gabriel rozděluje její duchovní život na dvě období podle dělení, jež hojně používají někteří autoři minulých staletí zabývající se spiritualitou: asketické období a mystické období. Toto rozdělení mu však slouží pouze ke zdůraznění dynamiky duchovního rozvoje sv. Terezie Markéty. V prvním období pod vlivem skrytého Božího působení namáhavě pracuje na získávání lásky; v druhém období umožňuje, aby byla tažena a proměňována Boží láskou. Z teologického hlediska taková dělení neexistují. Bůh je ustavičně a beze změny stravující oheň a člověk je od samého začátku tím, který je Bohem proměňován. Pouze naše lidské prožívání a zkušenost nás nabádají k podobnému dělení.
Rádi zdůrazňujeme mínění sv. Terezie z Lisieux, že od raného dětství Bohu nic neodmítla. Je však třeba uvést i podobný názor sv. Terezie Markéty vyřčený více než o 120 let dřív: „Ježíš dobře ví, že jsem se od nemluvněte [italsky: fin da picciolina] chtěla líbit jenom Jemu a stát se svatou.“ Jestliže se už odvoláváme na malou Terezii, musíme dodat, že již dříve Terezie Markéta také složila slib obětování se stravující lásce, a to také dva roky před smrtí. Otec Gabriel od sv. Marie Magdalény tyto úkony analyzuje a potvrzuje jejich identický smysl a dokonce i strukturu.
Můžeme jít ještě dál a říci, že sv. Terezie Markéta Redi měla rovněž svoji malou cestu, svůj prostý způsob dosažení svatosti. Malou cestou světice z Areza bylo skrýt se v Kristově Srdci, aby umožnila svou přeměnu Jeho láskou.
Důvod obětování se stravující lásce sv. Terezie Markéta vyjadřuje právě pasivním hlediskem: dosáhnout lásky podobné té, jaká plane v Ježíšově Srdci. „Ano, můj Bože, nic jiného nechci, pouze to, abych se stala dokonalou kopií Tebe. A jestliže Tvůj život byl životem skrytosti, pokory, lásky a oběti, tímtéž má být od této chvíle můj život.“ Blahoslavená Alžběta chtěla být „prodloužením Ježíšova lidství.“ Naše světice z Areza chce být Jeho dokonalou kopií. Studujeme-li spiritualitu těchto karmelitek, vidíme, že nezávisle na sobě – žijí v různých dobách i prostředích – došly ke stejným zásadním objevům, jež jim v krátkém čase umožnily stanout na vrcholech svatosti.
Tyto formulace zní krásně, jak krásně zní samotný pojem „láska“, musí však být přeloženy do řeči konkrétního jednání. Takový plán duchovního života naše světice napíše u příležitosti slibů v roce 1766. Zahrnuje rozmanité oblasti duševní struktury člověka, především vůli a intelekt.
Nejprve to jsou čtyři předsevzetí, jež se týkají výchovy vůle: zbavovat se „vlastní vůle“ plnou a dokonalou poslušností; zříkat se požitků a uspokojení umrtvováním všech sklonů, tužeb a citů; zříkat se domýšlivosti vůči bližním praktikováním něžné lásky, která umožní pochopit bližního, skrýt jeho chyby a omluvit nedostatky; zříci se sebelásky praktikováním dokonalé pokory.
Rovněž intelekt je třeba vychovávat k lásce tak, aby se zabýval Bohem prostřednictvím ustavičné modlitby. Naše karmelitka zde má k dispozici dva prostředky: jeden – negativní – se týká obrany před vším, co pochází z vnějšího i z vnitřního světa a odvádí mysl od Boha; druhý – pozitivní prostředek – se týká praxe modlitby: chce dvě hodiny denně rozjímat, jak se to dělá na Karmelu, bez ohledu na případné obtíže, a praktikovat vědomí neustálé Boží přítomnosti, což je také prostředek k dosažení ustavičné modlitby, ale i její plod.
Tento kompletní plán práce k dosažení ideálu ještě doplní volbou duchovního vůdce. Pro Terezii Markétu je to moment zvlášť obtížný. Chce žít skrytě, ale vedení vyžaduje otevřenost vůči druhému člověku. Ona však chápe, že se musí posvěcovat v církvi. Přes přirozenou nechuť k vedení se mu podřizuje.
Tento plán není velkou, či dokonce žádnou novinkou, protože takový plán je v Radách sv. Jana od Kříže a komunity bosých karmelitek jej znaly. Je v něm však záruka účinnosti. Když anonymní autor F. G. (pravděpodobně fr. Gabriele di s. M. Maddalena) toto předsevzetí analyzuje, nachází v něm dva zásadní prostředky umožňující dosáhnout dokonalé lásky: naprostou odpoutanost od sebe a přilnutí k Bohu. Oba jsou na sobě úzce závislé.