Šestý dopis
Důstojný otče!
To, jak vedu duchovní život, jsem nevyčetl z knih. Nemám ani těžkosti a problémy. Jestliže si přesto přeji poznat Tvé názory na vnitřní život, pak proto, že s tím máš větší zkušenosti.
Před několika dny mi jeden zbožný člověk v rozhovoru řekl: Duchovní život je život milosti. Začíná služebníkovou bázní; postupuje kupředu v naději na věčný život a svého naplnění dochází v ryzí lásce. Tato tři stadia mají různé stupně, po kterých se člověk nakonec dostane k dokonalosti.
Neřídil jsem se těmito medodami. Naopak, shledal jsem, že jsou mi spíš na překážku. Nevím z jaké příčiny, ale bylo tomu tak. Proto jsem při svém vstupu do duchovního života udělal pevné předsevzetí, že se zcela odevzdám Bohu na zadostiučinění za své hříchy. Rozhodl jsem se zříci se všeho ostatního z čisté lásky k Němu.
V prvních letech jsem se v době vyhrazené pro modlitbu zabýval myšlenkami na smrt, soud, peklo, nebe a svými hříchy. Tak jsem to dělal několik let. Potom jsem v době mimo modlitbu, i při zaměstnání, dbal pečlivě na to, aby můj duch zůstával stále v Boží přítomnosti. Měl jsem při tom zřetelný pocit, že je Bůh stále kolem mne, často také ve mně. Postupně se toto vnímání přeneslo i na dobu vyhrazenou pro modlitbu a moje nitro se naplnilo radostí a útěchou. Tato zkušenost ve mně vyvolala tak silné a bezprostřední vědomí o Bohu, že víra sama mi skýtala odpověď na moje niterné otázky, tento rozhovor byl stále hlubší a blaženější.
Tak jsem začínal; nechci však zakrývat, že v prvních deseti letech jsem vnitřně mnoho trpěl. Obava, že nejsem Bohu oddán tak, jak bych si přál; moje minulé hříchy, které jsem měl pořád před očima; ty velké a nezasloužené milosti, které mi Bůh vnímatelně a silně posílal – to všechno bylo předmětem a zdrojem mého utrpení. V této době jsem často klesl, ale zase jsem také vždycky povstal. Zdálo se mi, jako by bylo všechno proti mně: svět, můj rozum i sám Bůh. Jen víra jako by byla stála na mé straně. Často mně trápila myšlenka, že moje víra není nic jiného než účinek mých osobních domněnek a určité domýšlivosti, protože jsem se najednou octl na vysokém stupni duchovního života, kam jiní dospívají teprve po letech a za cenu velkých duchovních námah. Někdy jsem si myslel, že se jen svévolně klamu a že pro mne není záchrany.
Když už jsem pomýšlel na to skoncovat s tímto životem utrpení a vnitřního neklidu – přitom však kupodivu naprosto nebyla otřesena moje důvěra v Boha -, stala se najednou podivuhodná věc: úplně jsem se proměnil. Moje duše, až do té doby tak neklidná, pocítila hluboký vnitřní pokoj. Bylo to, jako by byla našla svůj nejvnitřnější střed, místo odpočinku.
Od té doby jsem nepochopitelně jednoduchým způsobem v pokoře a lásce stále obrácen k Bohu. Pečlivě se snažím nedělat, neříkat a nemyslet nic, co by se Mu mohlo nelíbit. Doufám, že když jsem udělal, co mohu, udělá On se mnou, co se Mu zlíbí.
Co však se teď ve mně děje, nedovedu slovy vyjádřit. Netrpím už, nemám žádné pochybnosti – a jak byla dříve moje duše plná trápení a nejistoty! Nemám už jinou vůli než vůli Boží, tu se snažím ve všem uskutečňovat, té se podřizuji a té jsem oddán. Proti Boží vůli nezvednu ani stéblo slámy ze země a také ne z jiných pohnutek než z čisté lásky.
Opustil jsem všechny vnější formy zbožnosti a všechna cvičení i tištěné modlitby; výjimkou jsou jen ty, k nimž mě zavazuje můj stav. Mou jedinnou činností je setrvávat v Jeho svaté přítomnosti, a to tak, že stále dbám na Boží blízkost a se vší odevzdaností se nořím do Boha. Bůh je tak silným a blízkým způsobem kolem mne – nebo jak to mám vyjádřit? – a duše je tak mlčenlivým a tichým způsobem hluboce ponořená do stálého rozhovoru s Bohem, že už to nemohu vnímat jen jako hřejivý proud hlubokých radostí – protože ony se mě vnitřně tak zmocňují a často se derou navenek tak silně, že je musím všemožně zadržovat a před ostatními skrývat.
Zkrátka: udělal jsem hlubokou vnitřní zkušenost – v té věci nemohu mít pochybnost -, že v posledních třiceti letech (i déle) byla moje duše u Boha. Pomíjím moho věcí, abych Tě nenudil. Považuji však za vhodné Ti říci, jak vidím sám sebe před Bohem, před svým Králem.
Považuji se za nanicovatého člověka plného poskvrny a špatných skutků, který se proti svému Králi dopustil nepravostí všeho druhu. V hloubi duše se stydím a vyznávám před Ním všechnu svou drzost a špatnost. Prosím Boha o odpuštění, vydávám se zcela do Jeho rukou, aby se mnou udělal, co se Mu líbí. On však – jaký je to Král! – nejen že nesahá po trestu a kárných opatřeních, nýbrž přijímá mě v nepochopitelném slitování a s nezměrnou dobrotou. Zve mě ke svému stolu – obsluhuje mě vlastním rukama a podává mi klíče ke svým pokladům. Baví mě a raduje se se mnou rozmanitým způsobem. V každém ohledu se mnou zachází jako s nejlepším přítelem. Stále se nacházím v Jeho svaté přítomnosti.
Mým obvyklým cvičením je tato prostá, dětinná náklonost k Bohu a horoucí ponoření do jeho svaté bytosti. Cítím pak něco tak nádherného, rozkoš hlubokou jako věčnost, tisickrát víc obšťastňující a niternější, než je blaženost dítěte u matčina prsu. Je to tak nevyslovitelné, že se odvažuji tohoto vyjádření: spočívám u Božího prsu, na Božím Srdci, na Božím klíně – tak nevypověditelné jsou radost, sladkost a útěcha, které zakouším, cítím a vychutnávám. Když se pak moje myšlenky rozptýlí – ať už nedobrovolně nebo ze slabosti -, brzy mě vnitřní hlas volá zpět. Tento vnitřní Boží hlas je tak plný tajemného kouzla a tak čistý, že nejsem schopen vyjádřit to ani přibližně.
Prosím Tě, měj na paměti spíše to, jak jsem nedobrý – však mě znáš -, než tyto nezasloužené projevy Boží lásky, jichž nejsem hoden a za které tak málo děkuji.
Pokud jde o čas vyhrazený pro modlitbu, je to pro mne dnes jen pokračování téhož cvičení. Někdy se považuji za kámen v rukou Sochaře, který z něho chce udělat sochu. Když pociťuji takový vztah k Bohu, prosím Jej, aby mě udělal podobným sobě a aby v mém nitru vytvořil svůj dokonalý obraz.
V ostatní dobu, jakmile se obrátím k modlitbě, cítím, jak jsou duch a duše zcela pozvedány vzhůru, bez jakékoli námahy, bez vlastního přičinění. Zůstávám se svým bytím – jako bych byl ve vytržení – určitou dobu v Bohu jako ve své nejhlubší podstatě a ve své klidové poloze.
Dovedu si představit, že se mnozí na takový stav dívají jako na nečinnost, klam a sebelásku. Já mu říkám svatá nečinnost. Byla by to svatá sebeláska, kdyby duše v tomto stavu byla sebelásky vůbec schopná. Protože však nitro člověka setrvává v tomto mystickém klidu, nedotýkají se ho ty skutky a sklony, jímž se předtím oddávalo. V tomto stavu by byly pociťovány spíš jako škodlivé než jako prospěšné.
V žádném případě tu nemůže jít o klam. Člověk, který se tak nádherným způsobem těší z Boha, netouží po ničem jiném a nepřeje si nic jiného než Jej. Kdyby to byl sebeklam, pak by bylo úkolem Boha, aby mě z něho vyvedl. Ať se mnou dělá, co se Mu líbí: toužím jen po Něm a chci být zcela zasvěcen Jemu.
Byl bych Ti vděčný, kdybys mi dal vědět svoje mínění, víš, že si ho vždycky vážím. Zvláštní úctu mám k Tvému kněžství, v našem Pánu Ježíši Kristu Tvůj