Druhý způsob zalévání: modlitba klidu
(sv. Terezie od Ježíše, Kniha života, Ž 14,1-2.9; 15,4)
1. Poněvadž již byla vyjádřena veškerá námaha, s jakou se zalévá s tímto rumpálem a s jakou silou paží se čerpá voda ze studny, řekněme si nyní něco o druhém způsobu čerpání vody, který ustanovil Pán zahrady, totiž aby zahradník čerpal s pomocí kola a kanálů více vody a s menší námahou a mohl tak odpočívat a nemusel se ustavičně namáhat. Nuže, o tomto způsobu, převedeném na modlitbu, která se nazývá modlitbou klidu, chci nyní pojednat.
2. Zde se duše začíná usebírat, dotýká se zde již nadpřirozené věci, neboť žádným způsobem nemůže získat ono usebrání, byť by se sebevíc snažila. Je pravdou, že se zdá, jako by se za onu dobu, kdy točila kolem a namáhala se rozumem, aby naplnila kanály, unavila; ovšem zde už voda stojí vysoko a tak se namáhá méně než když ji čerpala ze studny. Říkám, že voda je blíže, neboť milost se dává duši jasněji poznat.
To znamená usebrat mohutnosti ve svém nitru, aby se člověk mohl radovat z onoho potěšení s větším zalíbením; avšak mohutnosti se ani neztrácejí ani neusínají; pouze vůle se zaměstnává tak, že aniž ví jak, nechává se zajmout, neboť dává souhlas, aby ji Bůh uvěznil, jako ten, kdo dobře ví, že je zajatcem toho, koho miluje. Ó, můj Ježíši a Pane! Jak je zde cenná vaše láska! Vždyť tak poutá naši lásku, že jí v onom bodě nenechává volnost milovat něco jiného než Vás.
9. Nyní se vraťme k naší zahradě nebo rumpálu a podívejme se, jak začínají tyto stromy pučet a kvést, aby pak vydaly plody, a květiny a karafiáty totéž, aby vydávaly vůni. Líbí se mi toto přirovnání, protože mnohokrát v mých začátcích (a kéž se líbí Pánu, abych nyní začala sloužit Jeho Velebnosti; nazývám „začátkem“ to, o čem budu ze svého života vyprávět dále) mi bylo velkou rozkoší přemýšlet o své duši jako o zahradě a o Pánu jako o tom, který se v ní prochází. Prosila jsem ho, aby rozmnožil vůni kvítků ctností, jež, jak se zdálo, chtěly vyrašit, a aby to bylo k jeho slávě a aby je udržoval, neboť jsem nechtěla nic pro sebe, a aby uřízl ty, které chce, neboť věděl, že mají vyrašit lepší. Říkám „uříznout“, neboť v duši přicházejí doby, kdy si nevzpomene na tuto zahradu: všechno se jí zdá být suché a že nemá žádnou vodu, aby je udržovala, a zdá se jí, že v duši nikdy neměla nic společného s ctností. Prochází se velkým trápením, protože Pán chce, aby se ubohému zahradníkovi zdálo, že se všechno, co měl na udržování a zalévání, ztratilo. Tehdy dochází ke skutečnému plení a vytrhávání kořenů drobného plevele, byť by byl sebemenší, který ještě zůstal špatný. Vědomím, že pokud nám Bůh odejme vodu milosti, není píle, která by stačila, a také tím, že si nezakládáme na svém nic, ba ještě méně než nic, zde mnoho získává naše pokora; květy znovu začínají růst.
15,4. Tato modlitba je tedy jiskérkou, kterou začíná Pán rozdmýchávat v duši svou skutečnou lásku a chce, aby duše začala s potěšením chápat, čím je tato láska. Tento klid a usebrání a jiskérka, jde-li o Božího ducha a ne o zalíbení dané ďáblem nebo vyvolané námi – třebaže pro toho, kdo má zkušenost, je nemožné, aby pak nechápal, že jde o věc, kterou nelze získat, nýbrž že tato naše přirozenost je tak dychtivá po příjemných věcech, že všechno okusí, avšak velmi záhy ochladne, neboť jakkoli moc by chtěla rozdmýchat oheň, aby dosáhla tohoto zalíbení, zdá se, že se jí spíš vylévá voda, aby vše uhasila…, nuže tato jiskérka vložená Bohem, byť je sebemenší, působí velký rozruch, a pokud ji svou vinou duše neuhasí, je to ona, která zapálí velký oheň, jenž ze sebe vyšlehává velké plameny nesmírné lásky Boží, jak řeknu na jiném místě, kterou Jeho Velebnost působí v dokonalých duších.
Překlad P. V. Kohut