Čtverý způsob zalévání a počátky modlitby
(sv. Terezie od Ježíše, Kniha života, 11,6-9.13)
6. Budu si muset posloužit nějakým přirovnáním, i když bych se jim chtěla vyhnout, poněvadž jsem žena, a jednoduše psát, co mi přikazují; avšak tento jazyk ducha je tak nesnadné objasnit těm, kdo nejsou vzdělaní, jako jsem já, že budu muset hledat nějaký způsob, a možná jen tu a tam bude mé přirovnání výstižné: poslouží tedy alespoň k tomu, abyste se, Vaše milosti, trochu pobavil pohledem na takovou natvrdlost.
Zdá se mi, že jsem toto přirovnání někde četla nebo slyšela – jelikož mám slabou paměť, ani nevím, kde, ani s jakým ohledem, avšak co do toho mého mě uspokojuje – : ten, kdo začíná, si musí uvědomit, že zakládá zahradu na velmi neplodné zemi, které rodí jen samý plevel, aby tím byl potěšen Pán. Jeho Velebnost vytrhá plevel a zasadí dobré rostliny. Nuže, uvědoměme si, že toto vše je už uděláno, když se duše rozhodne konat modlitbu a začala s ní. A s Boží pomocí se máme jako dobří zahradníci snažit, aby tyto sazenice rostly, a starostlivě se jim věnovat, aby neuhynuly, nýbrž aby rozkvetly a vydávaly silnou vůni k osvěžení tohoto našeho velkého Pána, a tak aby se často přicházel těšit do této zahrady a radovat mezi těmito ctnostmi.
7. Nuže, podívejme se nyní, jakým způsob je možné zalévat, abychom pochopili, co máme dělat a jakou námahu nás to má stát, je-li (tato námaha) větší než zisk, nebo dokdy je třeba tomu věnovat tolik času.
Zdá se mi, že lze zalévat čtverým způsobem:
buďto čerpat vodu ze studny, a to nás stojí velkou námahu;
nebo čerpadlem a kanály, kdy se (voda) čerpá rumpálem; tak jsem ji několikrát čerpala i já: je to méně namáhavé než předchozí způsob a načerpá se více vody;
nebo z řeky nebo potůčku: tak se zalévá mnohem lépe, neboť země je více zavlažená vodou a není zapotřebí zalévat tak často a je to pro zahradníka méně namáhavé;
nebo vydatným deštěm, kdy zalévá Pán sám, bez jakékoli naší námahy a to je nesrovnatelně lepší než všechno, co bylo řečeno.
8. Nuže, použití těchto čtyř způsobů zalévání, jimiž se má udržovat tato zahrada – neboť bez vody by uhynula – se mi hodí, neboť se mi zdálo, že se tím může objasnit něco málo o čtyřech stupních modlitby, na které mou duši víckrát uvedl Pán pro svou dobrotu. Kéž se jeho dobrotě líbí, abych to dokázala vyjádřit k prospěchu jedné z osob, které mi to přikázaly napsat, jíž zavedl Pán během čtyř měsíců dál než mne za sedmnáct let. Dobře se disponoval, a tak bez vlastní námahy zalévá tento sad všemi čtyřmi vodami, třebaže ta poslední se mu dává jen po kapkách; ovšem kráčí kupředu tak, že na ni s pomocí Boží brzy vypluje; a potěší mě, zasměje-li se tomu, co se mu bude ve způsobu objasnění zdát hloupé.
9. O těch, kdo začínají konat modlitbu, můžeme říci, že jsou jako ti, kdo čerpají vodu ze studny, což je stojí velkou námahu, jak jsem řekla, neboť se musejí unavovat usebíráním smyslů, což – vzhledem k tomu, že jsou zvyklí bývat roztržití – je velká námaha. Mají zapotřebí si zvykat, aby se nevěnovali ničemu, co vidí a slyší, a dokonce aby to vědomě konali během hodin modlitby, nýbrž aby setrvávali v samotě a v ústraní a promýšleli svůj uplynulý život. Třebaže to mají mnoha způsoby dělat všichni, první i pokročilí, totiž víceméně myslet na toto, jak ještě dále řeknu. Zpočátku je ještě mrzí, že dosud nevědí, zda dostatečně litují svých hříchů; a skutečně to dělají, neboť jsou rozhodnutí velmi opravdově sloužit Bohu. Mají se snažit probírat Kristův život, a tím se unavuje rozum.
Až sem můžeme získávat my, rozumí se, s pomocí Boží, neboť se ví, že bez ní nemůžeme přijít na jedinou dobrou myšlenku. To znamená začít čerpat vodu ze studny, a kéž se líbí Bohu, abychom ji měli; avšak z naší strany ať je to, že ji už čerpáme a děláme, co můžeme, abychom zalévali tyto květy. A Bůh je tak dobrý, že když z důvodu, který zná jen Jeho Velebnost – a možná s ohledem na náš velký užitek – chce, aby tato studna vyschla, a my jako dobří zahradníci děláme, co je na nás, bez vody udržuje květy a dává vzrůst ctnostem. Nazývám zde „vodou“ slzy a, když ty chybí, něhu a niterný cit zbožnosti.
13. Je třeba si dobře povšimnout – a říkám to, neboť to vím ze zkušenosti – že duše, která na této cestě vnitřní modlitby začíná kráčet s rozhodností a dokáže skoncovat se sebou natolik, že si příliš nehledí ani aby se velmi utěšovala ani aby se rmoutila, když jí chybějí tato zalíbení a něžnost nebo ta, která pochází od Pána, ušla už velkou část cesty; a ať se nebojí, že se vrací zpátky, i kdyby sebevíc klopýtala, neboť budova se začíná (stavět) na pevném základu. Ano, láska totiž nespočívá v slzách ani v těchto zalíbeních a něžnosti, po nichž většinou toužíme a jimi se těšíme, nýbrž v službě se spravedlností a pevností ducha a pokorou. To, jak se mi zdá, znamená spíš jen přijímat a sami nic nedávat.
Překlad P. V. Kohut