Osobní modlitba
V prvotní církvi se zdá být neviditelná. Veškerý důraz je totiž kladen na vznikající společenství Kristovy církve. Při pozornějším pohledu na apoštoly lze nalézt i jejich osobní modlitbu. Je to vidět zejména u sv. Petra a sv. Pavla. Když Petr bydlel v Joppe u koželuha, modlil se na střeše jeho domu. Tato modlitba mu odhaluje, že jsou do křesťanského společenství povoláni i pohané (Sk 10,9-16 a 11,1-18). Jak plodná byla pro vznikající církev jeho osobní modlitba! Podobně je prezentována osobní modlitba sv. Pavla. Ještě jako Šavel po svém osobním setkání s Kristem u Damašku tráví několik dní v samotě na modlitbě a očekává další Kristův tah. Je to jeho příprava k přijetí křtu. A téměř bezprostředně po obrácení se vydává na arabskou poušť, tráví tam čtyři roky a připravuje se, aby splnil poslání apoštola národů (Sk 9; Gal 1,17).
V počátcích církve je viditelnější rozvoj liturgické modlitby. Projevuje se v udílení svátosti křtu, ve vysluhování eucharistie, ve veřejném pokání za hříchy a postupně v ostatních svátostech. Na tuto liturgickou modlitbu prvních století církve navazuje liturgická obnova po II. vatikánském koncilu.
Rozkvět osobní modlitby
Téměř od samého počátku si můžeme všimnout rozvoje osobní modlitby. Někteří věřící v sobě nacházejí potřebu plnějšího spojení s Bohem. Zároveň lze pozorovat oslabení prvotního ducha, neshody. Ti, kteří hledají svou totožnost s Kristem a jsou jím vedeni, odcházejí na poušť; nechávají za sebou svět, lidské spory a začínají praktikovat tvrdou askezi a modlitbu. Tak se v církvi objevují různé cesty, směry a vzory modlitby – poustevníci, anachoréti, otcové pouště. Jejich modlitba má kontemplativní a také prorocký charakter. Kromě modlitby a skrze ni vydávají svědectví živému Bohu podle vzoru proroka Eliáše, patrona všech mnichů.
Zanechali po sobě bohaté zkušenosti získané v osobní modlitbě. Můžeme je najít v Knize starců, v odkazu mnoha svatých. Pro příklad se můžeme podívat na modlitbu některých z nich: sv. Augutina, sv. Terezie od Ježíše, sv. Ignáce z Loyoly, sv. Františka Sáleského. Spojuje je hluboký svazek s Kristem, hluboká promodlenost, odkazy osobních zkušeností s Bohem v jejich dílech. Sv. Augustin a sv. Terezie píší a přitom hovoří s Bohem. Vyznání, Soliloquia, Život sv. Terezie a další díla jsou jednou velkou modlitbou. Nádherné svědectví modlitby a její proměňující síly!
Tento rozvoj modlitebního života se děje v církvi, jako plod života církve a pod autoritou církve. Církev totiž nepřetržitě hlásá evangelium tím, že staví před oči Ježíše Krista. Církev je i nadále modlícím se společenstvím, které věřící vede k modlitbě. Církev poukazuje na světce, zdůrazňuje jejich modlitbu jako hlavní pramen jejich obětavé lásky. Je třeba dodat, že církev bdí nad náležitým rozvojem života modlitby. Zejména pečuje o kontemplativní modlitbu a o ty, kdo ji provozují. Kontemplatik potřebuje toto vedení církve, aby nezbloudil. Kontemplatik bez vedení je totiž nebezpečný. Ve svém hlubokém pronikání do Božích tajemství totiž vychází mimo oblast plně pochopitelnou přirozenému rozumovému světlu. Potřebuje silné světlo víry, předávané a střežené církví. Je záhodno si uvědomit, že všechny velké hereze vznikly mezi mnichy: Arius byl mnich, Eutiches byl mnich, Makedonius byl mnich, Pelagius byl mnich. Luther byl řeholník.
Modlitba a kontemplace nejsou dary jen pro toho, kdo se modlí. Jsou dobrem pro celou církev. Osobní modlitba a její rozvoj jsou dobrem celé církve. Sv. Tomáš Akvinský říkal, že zkušenost Boha, nabytou v kontemplaci, je třeba předávat ostatním. Proto za nejdokonalejší způsob života považoval život kontemplativně-činný. V jeho duchu žila a působila sv. Terezie od Ježíše. Celý svůj život i život Karmelu, tj. askezi, věrnost svému povolání, modlitbu a kontemplaci, přinesla jako dar pro službu církve. Sv. Ignác z Loyoly v témže duchu vyžadoval od svých žáků, aby byli kontemplativní v činnosti. Tak prostřednictvím osobní modlitby roste dobro celé církve a ta se stává plněji modlícím se společenstvím.