Jak to aplikovat na vlastní dědictví?
Bylo řečeno, že tento text byl napsán v průběhu hluboké krize proroka Jeremiáše. Znovu promýšlí a zvažuje své povolání. Volba vyšla od Boha: je to zasvěcení a poslání, něžnost a oheň zároveň, iluze i násilí. Je snadné aplikovat tuto perspektivu na vlastní situaci, v níž pohasínají iluze.
I my, jako Jeremiáš, můžeme někdy množit zoufalá „vyznání“, plná hořkosti a bezmocné vzpoury. Anebo můžeme – právě tak jako Jeremiáš – znovu promyslet kořeny svého dobrodružství, oné zakládající zkušenosti, která dala všemu počátek. Ano, ani my jsme si charisma nevymysleli, ani my jsme si nevymysleli poslání stavět a bořit modlitbou, ničit a sázet obětováním sebe samých, poslání volat a přimlouvat se, jak jsme to viděli dělat Terezii v prvních kapitolách Cesty.
Pán na počátku daroval a posvětil – nejprve v otcích-zakladatelích a matkách-zakladatelkách, a pak v každém z nás – tuto identitu, toto poslání, toto dobrodružství riskovat: dobrodružství být ustavičnou obětí lásky.
Požádal nás, abychom dali v sázku všechno, jeho Slovo a jeho přítomnost, jeho neotřesitelnou věrnost a naši křehkost, kypící hrnce planetární zlovolnosti a křehká znamení jeho věrohodné neviditelné přítomnosti.
Samozřejmě, že jsme prožili i iluze: byli jsme v iluzích, že naše chrámy, naše strategické smlouvy, naše plné sýpky, naše rostoucí statistiky z dřívějších let jsou známkou Božího požehnání, získanou odměnou, která těší. A nebylo tomu tak, dnes to dobře vidíme.
Postmoderní společnost už sama o sobě promrhala vlastnictví zděděných hodnot a žije v nezodpovědném tanci na pokraji ekologické, finanční, kulturní a antropologické propasti. Nepřijímejme za svůj úděl společně se řítit do černé díry katastrofismu, překroucených a rádoby psychoanalytických změn náhledů! Nalezněme znovu kořeny teologální naděje, která nám patří a která je dosud stále inspirující.
Potřebujeme znovu objevit žár původní zkušenosti: v době, kdy jsme bývali křehcí jako větev rozkvetlého mandlovníku, v malém Klášteře svatého Josefa v Ávile. Jen tak se můžeme opět stát moudrými účastníky dialogu, ne nedbalými, nýbrž smělými, ne ochromenými, nýbrž důvěřujícími Bohu novým a mystickým způsobem. Ale také průzkumníky dosud stěží zahlédnutých a hned se ztrácejících cest, solidárními přímluvci i kritickými protagonisty. Darujme nový jazyk a novou formu naší symbolické, kritické, přetvářející úloze v církvi a ve společnosti.
Neredukujme totožnost na fetiš, na divotvornou svatyni. Probíhající krize se podobá překypujícímu hrnci, který vše ničí. Snažme se být jako ta větev mandlovníku, která kvete a zvěstuje nová roční období.