O smyslu kontemplativních řeholí dnes – 2. část
Zhroutí-li se však řeholníkovi jeho představy, je-li pro něj Bůh stále nepochopitelnější a vzdálenější, pak se v něm snad zároveň zrodí poznání, že toto zklamání nějak souvisí s osudem jeho Pána a Mistra, k jehož následování se rozhodl s určitou naivitou, neboť ve skutečnosti nemohl tušit, jaké to bude mít následky. Formuloval jsem poslední větu poněkud sarkasticky, neboť popisuje největší úskalí duchovního vývoje každého křesťana vůbec, úskalí, na němž se často ztroskotá nebo přinejmenším uvízne, ač je to nepochopitelné a v rozporu se vším, co jsme sami i druhým teoreticky hlásali podle všech pravidel. Stále znovu se musíme podivovat tomu, jak lehce všichni bereme do úst slova o následování, o nesení kříže, o spoluukřižování s Kristem – a jak se pak rozplýváme lítostí sami nad sebou, jsme-li vzati za slovo. Tváříme se, jako bychom nebyli ani zdaleka tušili, že utrpením, o němž jsme tak často mluvili, je opravdu míněno utrpení a umíráním skutečné umírání. Počítáme sice s tím, že leccos na naší cestě bude obtížné, ba že to dokonce trochu zabolí, zároveň však čekáme, že se nám dostane ne-li zrovna blaženého patření, tedy aspoň něco podobného, takže to všechno nebude zase tak tragické.
Místo aby řeholník prožíval krásné „zkušenosti“ a po celý život je v pokoji kultivoval více méně k vlastnímu duchovnímu sebepotvrzení, postaví jej Bůh s celou jeho existencí do skutečného procesu umírání, který znamená naprosto nesentimentální a střízlivé vtažení do osudu samotného Ježíše Krista. Čím více se jeho vlastní životní osud ztotožňuje s osudem Kristovým, tím méně řeholník „vidí“, „zakouší“ a „prožívá“, neboť toto ztotožnění ve své podstatě není objektivizovatelným předmětem, jejž by bylo lze postavit před sebe a pozorovat.
Jakmile řeholník zažije zničení svých představ o Bohu, zakouší to, co se stalo i s Ježíšem Kristem: svou smrtí, jež byla podle všeho lidského soudu naprostým ztroskotáním, zjevil svatost Boží ve zdánlivém rozporu s ní samotnou. Zjevení Boží v Ježíši Kristu bylo naprostým popřením všech lidských pojmů svatosti a dokonalosti, oněch pojmů, které měli a mají v hlavách lidé, křičící pod křížem: „Jsi-li Syn Boží, pomoz sám sobě a sestup z kříže! Ať sestoupí z kříže a uvěříme v něho!“ (Mt 27, 40-42). Tato slova jsou ozvěnou hlasu pokušitele na poušti: „Jsi-li Syn Boží, řekni, ať z těchto kamenů jsou chleby, (…) vrhni se dolů, (…) dám ti všechna království světa a jejich slávu!“ (srov. Mt 4, 1-11). Kristus se postavil tomuto propastnému, věčnému pokušení člověka – na poušti i na kříži: totiž pokušení k zlidštělému božství, k pseudo-božství; pokušení stát se bohem podle obrazu a podobenství člověka. Ani cesta člověka k Bohu nevede přes možnosti, které nabízel ďábel Kristu na poušti. Dostojevskij vykládá ve svém „Velkém inkvizitoru“ tři ďáblovy návrhy jako pokušení zázraku, tajemství a moci – a to jsou podstatné prvky sebezbožštění, falešné existence a nakonec sebezničení.
Kristus naproti tomu ukázal jedině možnou cestu k Bohu: radikální Ano k našemu člověčenství s jeho bytostnou chudobou, střízlivostí a bezmocí a konečně s jeho vydaností smrti. Proto je křesťan nořen ve smrt Kristovu, v jeho pokušení, v jeho sestoupení do pekel a v jeho krajní citlivost a zranitelnost lidskou ubohostí, beznadějností a bídou. Kontemplativní řeholník, zdánlivě „opouštějící svět“, náráží v poušti, kam ho zasazuje styl jeho života, na tyto důsledky křtu, které ho silněji a intenzivněji než kdy jindy konfrontují se „světem“. To, co opuští není ve skutečnosti „svět“ – vždyť sám je skrz naskrz „světem“ – nýbrž jsou to určité konvence a možnosti, které mu normálně svět nabízí, ba vnucuje, aby žil v neupřímnosti, iluzi, rozptýlenosti a sebeodcizení na útěku před těmito důsledky.
Když ve 4. století odešel praotec mnichů Antonín do pouště, byl zde konfrontován silněji než kdokoli jiný s démony pohanství své doby a přemohl je zástupně za celou církev. Je-li dnes řeholník puzen na poušť, dá se očekávat, že narazí na démony naší doby. Franz Kafka napsal: „Zůstaň u stolu a naslouchej. Ani nenaslouchej, jen čekej. Ani nečekej, zůstaň jen docela potichu a sám. A tu se ti svět nabídne k odhalení, nemůže jinak, bude se před tebou svíjet u vytržení.“ K tomuto citátu bych poznamenal pouze to, že osamělý není objektivním, nezúčastněným divákem při odhalování světa, nýbrž že i on sám je přitom odhalován jako nakažený až do nejhlubších vrstev své bytosti. Thomas Merton píše: „To je nejdůležitější služba řeholníka pro svět: toto mlčení, toto naslouchání, toto tázavé hledání, toto pokorné a statečné vystavování sebe sama tomu, co svět sám o sobě neví – jak dobru, tak i zlu.“
Bylo by nebezpečné vydat se na takovou expedici na vlastní pěst. Kristus šel cestou do pouště před námi, a protože jsme v něm a jsme živi z jeho slova a svátostí, smíme se na tuto cestu odvážit, nebo lépe: můžeme se na ni nechat vyhnat, aniž bychom si zoufali nebo ztratili naději a skončili v otupělosti anebo nihilismu. Můžeme na sebe den ode dne brát povolání k úzkosti, bezmoci, osamělosti, k odloučenosti v nepochopitelném Bohu, k spolunesení vzdálenosti od Boha, jež charakterizuje naši dobu, k vyprázdnění Kristovu, k podílu na jeho vykupitelské smrti. A věříme, že toto vstupování do osudu Kristova má obecný „léčivý“ účinek a razí církvi a skrze ni i světu cestu ze zotročení slepotou a nepravdivostí, z podrobení klamné, „démonické“ (individuální i kolektivní) představě o sobě i o Bohu.
K odchodu prvních mnichů do pouště za časů Konstantinových došlo, když církev uzavřela kompromis s pokušitelem, když sáhla po majetku, nádheře a moci, které jí pokušitel nabízel skrze stát. Představa věřících o Bohu a Božím království se odpovídajícím způsobem proměnila: transcendentní Pán, s jehož příchodem bylo třeba počítat v každém okamžiku, takže se nevyplácelo v něčem se zabydlet, se změnil v byzantského světovládce a za přiměřené symboly a podobenství Boha byl považován dvorní ceremoniál a přepych, třpytivé zlato, bohatství a moc. Toto zlidštělé pochopení Boha působí v ochuzené a zesvětštěné podobě dodnes. Bůh bývá považován za nekonečné prodloužení pozemského blahobytu a štěstí ve všech jejich podobách. Praktickým důsledkem toho je křesťanský životní styl bez velkého rizika: naděje v Krista se stává pouhým přídavkem k seberealizaci a k plnému vyčerpání životních možností, které se vyhledávají a uskutečňují přesně podle týchž zásad, jak to činí ti, kteří v Krista nevěří. A kdyby byl Kristus nevstal z mrtvých, nebylo by to nakonec tak zlé; jak to svého času vyjádřil sv. Pavel (srov. 1 Kor 15, 19): měli bychom totiž ze života právě tak mnoho nebo právě tak málo jako všichni ostatní lidé. Není proto divu, že tohoto Boha křesťanů považuje stále větší počet našich současníků za docela zbytečného. Byl degradován na ozdobu, na libůstku pro náboženské typy, na koníčka, který může poskytnout cenné možnosti k oslavě naplněného, plně vychutnaného lidství.
Smyslem kontemplativního řeholnictví dnes by mohlo být také to, že ve jménu Ježíše Krista tento falešný obraz Boha mlčky existenciálně zpochybňuje. Kontemplativní řeholníci jsou povoláni k tomu, aby se zříkali určitých pohodlných zvyklostí, všeobecně oceňované užitečné úlohy ve světě, úctyhodné kariéry. Neměli by se ani pokoušet o to „někým být“, byť i v samé církvi. Místo aby utíkali před zklamáními, před vlastní ubohostí a nicotností, před křížem a smrtí, nebo aby tyto skutečnosti přijímali jako nevyhnutelné, až když jim nemohou nijak uniknout, mají jim spolu s Kristem a v něm svobodně kráčet vstříc.
Klášter, byť sebepřísnější, není prostě místem, kde se tento požadavek skutečně do posledních důsledků plní. Samozřejmě se o něj až po určitou vnější vrstvu usiluje alespoň tím, že se řeholníci vzdávají manželství, vlastního majetku a do značné míry i samostatnosti. To však je poměrně povrchní a nemusí to vždycky zasahovat až do živého. Někdy to může být dokonce docela pohodlné. Jenže i v klášteře najde řeholník onen systém vnitrospolečenských vztahů, které vždy znovu mají sklon chovat se naprosto analogicky podle pravidel hry, jaká platí ve společnosti „venku“. Následkem toho se opět nabízejí určité (zbožné) aspirace na úlohy, možnosti moci a uplatnění, i zde je možno vytvářet si pouhým vnějším přizpůsobením čí dosaženými výsledky iluzorní sebepotvrzení. Všeobecně vzato jsou řeholníci nesmírně vynalézaví, pokud jde o práce, činnosti a více méně zbožná zaměstnání všeho druhu, která tomuto účelu slouží. Klášter má však přece jen tu výhodu, že se tam obzvlášť zřetelně pociťuje, že byse mělo jednat podle docela jiných měřítek, že se to však – zcela nelogicky – stále nedělá. Mnoho obecně běžných možností kompenzace vlastní prázdnoty zde odpadá, proto je daleko obtížnější tuto kompenzaci zakrývat;, ten, kdo utíká před vlastním povoláním, bývá snadněji usvědčen, druhými nebo sebou samým. Začne-li řeholník vkládat veškerou svou vášnivost a energii do nějaké zřetelně bezvýznamné činnosti, okamžitě působí směšně a jeho okolí zřetelně pociťuje, že zde není něco v pořádku. A pociťuje to také on sám.