Přirozenost ženy
Edita Steinová nahlížela do jádra ženské duše, pronikavě analyzovala ženské prožívání a myšlení. Chceme-li poukázat na zvláštnost tohoto prožívání a myšlení, měli bychom zohlednit lidskou přirozenost společnou muži a ženě a její vyvýšení milostí. Teprve tehdy a po přijetí určitých vědeckých metod lze přejít k přiblížení specifiky ženské přirozenosti, která se v každém případě rozvíjí ve stanovených typech. Jádrem tohoto bodu ale bude charakteristika ženské duše, která může v konkrétních jednotlivcích podléhat deformaci, nebo se naopak blížit ideálu zjevenému v osobě Panny Marie.
Jednou ze zásadnějších prací Edity Steinové je dogmatická antropologie nazvaná Was ist der Mensch (Co je člověk). (41) V této knize si svatá karmelitka klade otázku, co je to člověk, neboli jaká je jeho přirozenost, a to bez ohledu na pohlaví. Odpovídá na ni v souladu s dogmatickým učením církve a píše, že člověk je Boží stvoření, které představuje jednotu těla a duše. Jeho rozumná duše představuje formu těla. Jakožto forma substanciální spočívá duše v základu veškerého lidského jednání, protože umožňuje lidskou existenci jako takovou. (42) Takto představený člověk se rozvíjí jako žena nebo muž.
Takřka každá vědní oblast má co říci o člověku. Proto Edita hleděla na svůj výzkum ženské přirozenosti interdisciplinárně, a hledala odpovědi v biologii, psychologii, filosofii a teologii. Podle jejího názoru tam, kde končí možnosti pozitivních věd, začíná oblast filosofie. Edita zde dospívá k pro nás zásadnímu pojmu species. (43) Jenomže Edita Steinová se nespokojuje s tím, co dokáže říci o přirozenosti ženy filosofie, a tak tedy sahá po teologické metodě bádání. Názory specifických věd, jako je filosofie, jsou dle jejího názoru podřízené učení víry, protože autorita Písma svatého a magisteria vyžaduje ze strany věřícího katolíka podřízenost. (44)
Už jsme zmínili, že slovo species se zdá být z filozofického hlediska pro Editu klíčové při stanovení rozdílu mezi mužem a ženou. (45) Světice došla ve výsledku analýz tohoto pojmu k závěru, že se člověk rozvíjí jako dvojí species ženy a muže. Podstata člověka se projevuje dvojím způsobem, což znamená, že odlišně budované je nejen tělo, že se liší nejen jednotlivé fyziologické funkce, ale celý tělesný život, vztah duše k tělu, vztah ducha ke smyslovosti a k duševním mohutnostem vykazuje specifické rozdíly. Ženské species odpovídá jednota a konzistence celé tělesně-duševní struktury a harmonický rozvoj sil, mužské odpovídá posilování dílčích mohutností směrem k co nejvyšším výsledkům.
Species ženskosti stejně jako lidství obecně se projevují různým způsobem v konkrétních jednotlivcích, kteří každopádně více či méně dokonale naplňují rysy dané species, protože muž a žena mají tytéž základní lidské rysy, z nichž některé se dostávají do popředí, a to nejen u pohlaví, ale i u jednotlivců. Proto dle názoru světice mohou některé ženy vykazovat silnou podobu s mužskou species a naopak. Má to jistě spojitost s individuálním povoláním, takže představuje-li pro ženské pohlaví jako takové základní úkol manželství a mateřství, mohou některé ženy vykazovat predispozici k mimořádným výsledkům v nějaké úzce vymezené oblasti činnosti, například v oblasti kultury.
Tyto přirozené predispozice v oblasti species nás vedou k rozlišení jednotlivých typů žen. (46) Edita Steinová využívá úvah jiných vědců a uvádí pět základních typů žen: mateřský typ se zaměřením na dítě, erotický typ se zaměřením na muže, romantický typ se zaměřením na prožitky a bezpodmínečné přilnutí k „vůdci“, střízlivý typ zaměřený na praktické životní úkoly, a také ještě intelektuální typ s meritorními zájmy a schopností tvůrčích výsledků. (47) O něco jednodušší schéma rozděluje ženy na typ primitivní nebo vědomý si problému. První typ zahrnuje většinu žen schopných brzkého dozrávání jejich konzistentní osobnosti, na které se toho později už příliš mnoho nemění. Reflexivní typ představuje malou část mnohostranných, přizpůsobivých a v kontaktu s druhými formace schopných žen, které ve vhodném prostředí a za cenu velkého utrpení a mnoha zkušeností dozrávají do role moudrých matek. (48)
Na základě příkladů konkrétních ženských postav z literatury se Edita snažila rozvinout vlastní typologii a uchopit podstatu ženskosti. Zvolila si k tomu postavu dcery Ingun z knihy Sigrid Undsetové Olaf syn Audunův, dále Ibsenovu Noru a Goethovu Ifigenii. Tyto velice rozdílné ženské postavy zastupující různé typy jí konečně posloužily k nalezení společné species. (49) Světice prohlásila, že jejich společným rysem bylo dávat a přijímat lásku a touha povznést se k vyšším formám existence. (50)
Editě šlo především o prozkoumání otázky, co je to species ženské duše. (51) Podle jejího názoru lze v každé ženě objevit touhu stát se tím, čím by měla být, touhu dovést své lidství i s jeho zvláštními, individuálními rysy k co možná největší dokonalosti. Nejhlubší ženskou touhou je dozrávat v láskyplném sjednocení a napomáhat v tomto zrání druhým. Odpovídá to odvěkému určení ženy. To, že jde o touhu typicky ženskou, a ne všeobecnou, světice podložila faktem, že muž se ze své přirozenosti orientuje na vnější činnost nežli na bezprostředně osobní bytí.
V hlavních rysech je struktura duše muže a ženy samozřejmě totožná. Společná je závislost duše na těle, ve kterém vězí a na jehož zdraví částečně závisí její kondice. Na druhé straně duše dává tělu život, pohyb, formu, podobu a duchovní smysl. Podobná spojitost se objevuje na základě jednání smyslů, které v sobě spojují svět duchového a tělesného bytí. Duch se jejich prostřednictvím spojuje se světem tím, že jej rozumově poznává, vůlí utváří a srdcem (Gemüt) vnitřně přijímá a přizpůsobuje se mu. Tak jako u různých lidských jednotlivců se i míra a vzájemný vztah těchto mohutností u muže a ženy velice liší. Duše ženy žije intenzivněji a je více přítomna ve všech částech těla a vnitřně se více angažuje v tom, co se s tělem děje. Váže se s tím určité riziko. Čím intimnější je pouto duše s tělem, tím více roste možnost prostoupit je duchem, ale tím větší je i nebezpečí, že se v něm utopí. (52)
Edita je přesvědčena, že je to podobné i se vzájemným vztahem duševních mohutností, z nichž žádná nemůže existovat bez ostatních. Je nezbytné rozumem poznat předmět, abychom jej srdcem (Gemüt) mohli přijmout a vnitřně zpracovat. Důležitá je činnost citů, které jsou pohonem vůle, a ta zpětně reguluje a orientuje rozumovou činnost. Tyto síly samozřejmě nejsou u obou pohlaví rovnoměrně rozděleny a rozvinuty. Síla ženy spočívá v životě srdce (Gemütsleben). Tento orgán chápání spočívajícího v jeho celistvosti a jedinečnosti se nalézá v centru jejího bytí a podmiňuje sklon komplexně se rozvíjet a pomáhat druhým k náležitému rozvoji. Žena je přitom od přírody lépe chráněna nežli muž před jednostrannou aktivitou a rozvojem mohutností, i když je díky tomu zároveň méně uschopněná dosahovat maximálních výsledkům na jednom poli, což je vždycky spojeno s jednostranným zaměřením veškerých duševních sil. Edita prohlašuje, že žena je také více vystavena riziku dezintegrace (Zersplitterung). Též jednostranné rozvíjení citu (Gemüts) představuje velké riziko pro ženskou přirozenost.
Edita Steinová přisoudila srdci (Gemüt) velký význam v rámci celého duševního organismu ženy. Má podstatnou poznávací funkci, je to ústřední místo, ve kterém se přijetí jsoucna mění v osobní zaujetí stanoviska a v čin. Nemůže však plnit úkoly bez spolupráce rozumu a vůle. Nedosahuje poznání bez úvodní práce rozumu. Rozum svítí na cestu srdci, když ale získá převahu nad rozumem, může toto světlo zatemnit, dovést k roztržení obrazu světa a jednotlivých věcí a událostí, které vhání vůli do bludného jednání. Jeho vlastní pohyby vyžadují kontrolu rozumu a zapojení vůle. (53)
Tím se tedy zásadní postoj ženy zaměřuje na to, co je životně osobní (das Lebendig-Persönliche) a celostní (das Ganze). Jejím přirozeným, skutečně mateřským sklonem je střežit, živit a podporovat rozvoj. To, co je mrtvé, svět věcí, ji zajímá natolik, nakolik slouží tomu, co je životně osobní. Proto je jí od přírody cizí abstrakce jakéhokoli druhu. To, co je životně osobní, pro ni představuje konkrétní celek a jako takové je to chráněné a podporované. Chybí tu tendence podporovat jednu část na úkor jiné, například ducha na úkor těla, nebo nějakou duševní schopnost na úkor jiné. Tomuto praktickému postoji odpovídá teoretický přirozený způsob poznávání, který je ani ne tak pojmově rozdělující, jako spíše zaměřený na konkrétní moment, kontemplativní a vnímavý. Tato přirozená výbava uschopňuje ženu, aby mohla být ochránkyní a vychovatelkou vlastních dětí i jiných lidí, s nimiž se setkává. (54)
Proto lze tedy prohlásit, že zvláštním rysem ženské duše je oddaný podíl na životě druhého člověka, především muže a dětí. Touha po mateřství ji vede k zájmu o to, co má spojitost se životem, především lidským, a ke konkrétnějšímu a kontemplativnímu způsobu poznání. (55) Jak to světice vidí, ženskost se projevuje duchem hlubokým, soustředěným, mnohovrstevným, vytrvalým, schopným trpět, neustále hledajícím, introspektivním, ale zároveň i retrospektivním. (56) Pro ženu typickými duchovními postoji jsou osobní ochrana života a komplexní chápání všech jeho projevů stejně jako intuitivní a empatické poznání. (57)
Ideální obraz ženské duše je samozřejmě dílem milosti, nikoli přírody. Původní forma ženské přirozenosti je podle Editina názoru po prvotním hříchu pokřivená a její správný postoj je blokován. Do popředí se dostává tendence dodat patřičný význam vlastní osobě, tak aby jím člověk upoutal pozornost vlastní i těch druhých. Veškerá kritika je pak přijímána jako útok na vlastní osobu. K tomu se přidružuje přehnaný zájem o druhé, který se projevuje neukázněnou ingerencí do života druhých a touhou přivlastnit si druhého člověka. Obě tato pokřivení v souvislosti se ženskou touhou obětovat se a rozdat se druhým mají za následek zanedbávání vlastního lidství a neschopnost plnit jiné dílčí úkoly. K tomu se přidává určitá povrchnost plynoucí z nutkání všechno vidět a ochutnat, aniž by člověk cokoli z toho opravdu poznal. (58)
Světice vyjmenovala celý katalog rysů pokřivujících ženskou přirozenost. Typický je tu sklon přehnaně se zabývat vlastní osobou a k témuž nutit i druhé, dále marnivost, touha po slávě a uznání a neukrocená potřeba mluvit o sobě. Na druhé straně se projevuje přehnaný zájem o druhé, zvědavost, klevety a nediskrétní pronikání do intimních záležitostí jiných. Tendence ke komplexnosti snadno vede k roztříštění sil, k vyhýbání se skutečně věcnému ukáznění jednotlivých predispozic, dále ke sklonu manipulovat druhými, k povrchním pokusům uplatnit se na mnoha různých polích působnosti a ke sklonu vládnout druhým daleko přesahujícímu kompetence mateřské úlohy. Zainteresovaná kamarádka se tak stává podněcovatelkou, která nenese klidné, mlčenlivé zrání a která brání v rozvoji. Namísto radostné služby se objevuje snaha ovládat. Jak mnohá nešťastná manželství, jak veliké odcizení mezi matkami a dětmi je podle Editina názoru následkem těchto pokřivení! (59)
Světice říká, že dobrým přirozeným prostředkem v zápasu s těmito chybami je důkladná a věcná práce, která vyžaduje podřízení se zákonitostem dané věci, která se vysouvá před myšlenky, nálady a rozmary. Sama ze sebe vyžaduje utlumení přehnaného zaměření se na osobní stránku, odstraňuje povrchnost, vyžaduje podřízenost objektivním zákonitostem, a proto je školou poslušnosti. Neměla by však vést pouze k nasměrování na dobrý a čistý osobní postoj vůči jednostrannému zaměření, které omezuje nějakou oblast, což bývá typickým nedostatkem mužské přirozenosti. Ten, kdo si osvojil zmíněnou věcnost, utlumil v sobě poněkud sklon přehnaného zaměření se na sebe, dosáhl určitého osvobození se od sebe a sešel z povrchu do hlubiny, kde objevil svůj záchytný bod. (60)
Bůh stvořil člověka jako muže a ženu, oba k vlastnímu obrazu. Teprve dokonale rozvinutá mužská a ženská přirozenost ukazuje nejvyšší možnou míru připodobnění se Bohu a nejsilnější prostupování pozemského života Božím. (61) K tomuto rozvoji je povolán stejně muž jako žena. Teprve poté mohou oba plně a účinně realizovat své povolání vyrůstající z přirozenosti. Jak jsme viděli, Edita zvolila při svém zkoumání ženské přirozenosti metodu fenomenologického „pozorování“ a teologického dovozování. Ve spojení filosofického a teologického myšlení vylíčila ideu dokonalého lidství a ideu dokonalého ženství a individuality. (62) Tyto ideje představující cíl ženské formace budou více rozvedeny ve čtvrtém bodu. Ještě než se k tomu dostaneme, podívejme se, jak Světice prezentovala povolání ženy vycházející z přirozenosti. Už při zamyšlení nad přirozeností ženy bylo totiž zapotřebí poukázat na mnoha místech na její specifické povolání. Ve třetím bodu bude toto povolání podrobně vyloženo.