Maria – okno, kterým prochází sluneční světlo

Pro svatého Jana od Kříže je Panna Maria ideál duše, která se vzpíná k Bohu a kterou Bůh k sobě přitahuje. Ale je tímto ideálem z nejednoho hlediska. Jak často používá světec obrazy, které se mohou všeobecně aplikovat na Pannu Marii! Je téměř nemožné, že by byl nemyslel v této souvislosti na svou svatou Matku!
Jedno velmi oblíbené světcovo přirovnání, které používá, aby vyjádřil nutnost vnímavosti a čistoty, abychom mohli mít účast na Boží milosti a dokonce na Boží přirozenosti, je obraz okna, kterým prochází sluneční světlo. Žádný tvor nevstřebal do sebe čistěji božské světlo, které přišlo na tento svět. Na žádném tvoru se neobráželo s menšími kazy nebo skvrnami a žádný nesrostl více s Bohem než Panna Maria. V oblíbené metafoře svatého Jana od Kříže vyvstává Panna Maria před naším duchovním zrakem jako největší příklad všech lidí. Ano více, jako první skleněné okno, bez poskvrny, které nám dalo Světlo světa. Na ni více než na koho jiného se mohou aplikovat slova svatého Jana od Kříže, když vykládá božské spojení v mystickém životě: „Tak úzké je spojení stvořené bytosti s Bohem, jestliže jí Bůh dá tento znamenitý a vznešený projev přízně, že duše a všechno, co náleží Bohu, jsou sjednoceny, neboť dojde k znovustvoření, jež umožňuje účast. Duše se zdá být více Bohem než duší, ano je Bohem prostřednictvím této účasti, ačkoli její přirozené bytí zůstává přes své znovustvoření tak odlišné od Božího bytí jako předtím. Stejně jako skleněné okno, i když je prozářeno slunečními paprsky, uchovává si svou vlastní bytnost, odlišnou od paprsku, který jím prochází.“ Dále vykládá obraz způsobem, který se bezprostředněji týká naší blahoslavené Paní. Je-li skleněné okno čisté a bez poskvrny, svítí jím sluneční světlo a změní je tak, že se zdá, jako by okno samo bylo světlem a jako by samo svítilo. To je důvod, proč byla Panna Maria hodna stát se matkou Boha. Protože nekladla ani nejlehčí překážku přebývání Boha v ní. Jako Panna Maria, i my se musíme nechat proniknout božským světlem.
Ve svém výkladu jiné metafory v knize „Plamen lásky žhavý“ vtahuje svatý Jan Pannu Marii co nejúžeji do okruhu své symboliky. Mluví o tom, jak se Boží lampy v nás třpytí a lesknou, a tom, jak se necháváme prozářit tímto božským světlem jako skleněné okno, o naší účasti na Božích vlastnostech a dílech a říká, že tento obraz můžeme vidět ještě z jiné strany: jako zastínění. Říká: abychom tomu jasněji porozuměli, musíme pochopit, že „zastínit“ znamená zakrýt stínem, neboli chránit, obdařit přízní, vylít plnost milosti. Řekne-li se, že někdo přikryje druhého svým stínem, znamená to, že ten, jehož stín přikryje druhého, je hotov chránit ho a zastávat se ho. Proto archanděl Gabriel nazval výjimečnou milost, udělenou Marii při početí Božího Syna „zastíněním“, když řekl: „Duch svatý sestoupí na tebe a moc Nejvyššího tě zastíní.“
Abychom porozuměli, co znamená toto rozprostření Božího stínu neboli zastínění, musíme pamatovat, že každý předmět vrhá stín podle svého vlastního tvaru a obrysu. Tak stín Boží krásy, vržený lampou, bude zase druhou krásou, odpovídající druhu a kvalitě krásy Boží. A stín Boží síly, vržený lampou, bude zase druhou silou atd. Nebo jinými a snad lepšími slovy, všechny tyto stíny budou samotnou Boží krásou, Boží silou, atd., ale ve stínu, protože duše nemůže na této zemi dokonale chápat. Tímto způsobem můžeme říci, že se duše vyrovná Panně Marii, na kterou sestoupil v celé své plnosti Duch svatý a kterou nejdokonaleji zastínila moc Nejvyššího.

Z knihy Krása Karmelu
S laskavým svolením KNA

Zpět