Osmisté výročí sepsání „Pravidel pro život”
(textu karmelitánské řehole)
List generálních představených
obou karmelitánských řádů (O.Carm. a OCD)
„Proto klekám na kolena před Otcem, … ať vám ze své bohaté božské slávy dá to, že ve vás mocně zesílí skrze jeho Ducha vnitřní člověk.” (Ef 3,14.16)
1. Úvod
Před deseti lety jsme svým listem připomněli všem členům karmelitánské rodiny 750. výročí definitivního schválení karmelitánské řehole papežem Inocencem IV. Tímto poselstvím se znovu obracíme ke všem větvím naší rodiny, abychom vzpomenuli osmistého výročí Pravidel pro život, která předal Albert, patriarcha jeruzalémský (1205-1214), poustevníkům, žijícím u (Eliášova) pramene na hoře Karmel. Zvolili jsme rok 2007 jako symbolický rok předání (traditio) těchto pravidel, (1) z nichž posléze některými úpravami vznikla řehole, k níž se dnes hlásíme. Tato původní skupinka bratří dala vznik pestré a plodné historii, jež přinesla církvi hojné ovoce.
2. Mějme v živé paměti naše počátky
My všichni karmelitáni můžeme říci, že své kořeny nacházíme na svaté hoře. A nasloucháme slovům sv. Terezie od Ježíše: Raději zaměřme svůj pohled na ty svaté proroky, z nichž náš řád vyšel. Kolik už máme v nebi těch, kdo nosili náš hábit! Umiňme si, že s Boží pomocí se i my staneme svatými! (2)
Drazí bratři a sestry, rádi bychom vás symbolicky svolali na úpatí svaté hory, spolu se zástupem svědků, kteří během uplynulých osmi staletí čerpali duchovní sílu z týchž pramenů, abyste obnovili úmluvu věrné služby a naprosté poslušnosti Ježíši Kristu. Naše řehole je totiž provždy pramenem nového života.
3. „Žít v poslušnosti vůči Ježíši Kristu…” (řehole, kap. 2)
Pravidla pro život jsou výrazem duchovní zkušenosti první skupiny poutníků do Svaté země, kteří se stali poustevníky u Eliášova pramene na hoře Karmel. Tato pravidla kladou silný důraz na přítomnost Ježíše Krista a na živé setkání s jeho osobou. Jemu se ten, kdo v něj uvěřil, podřizuje cestou niterného a neodvolatelného přátelství. Charismatická identita Karmelu se rodí z tohoto každodenního a každodenně obnovovaného životodárného spojení.
Pravidla od začátku vybízejí k životu v poslušnosti Ježíši Kristu a vše, co následuje, pouze rozvádí tento základ, že totiž Kristus je středem řehole a celého karmelitánského života. Když mu nasloucháme, dobrovolně nabízíme vlastní svobodu a život jedinému Pánu a Spasiteli, který nám je posléze v hojnosti vrací (srov. Jan 10, 10). Obsequium (poslušnost) znamená poslušné naslouchání, žít v poslušnosti Ježíši Kristu pak znamená vyznávat ústy a především každodenním životem, že Ježíš je Pán (srov. Řím 10, 9-18), s vědomím, že pouze on nás může osvobodit a naplnit sebou. Tajemství Ježíšovo odhaluje mužům a ženám všech dob hluboký smysl jejich vlastní existence.
Následování povolání, kterým nás Ježíš oslovil, nás nevyhnutelně přivádí na cestu přeměny v něj, v nové stvoření, a umožňuje nám také vidět a milovat (celé) stvoření tak, jak je vidí a miluje Bůh. K tomu je bezpochyby zapotřebí velké odvahy a houževnatosti, protože tato cesta může být mnohdy křivolaká a strmá. V putování na horu slávy nás povzbuzuje a pomáhá nám – podle svědectví mnoha karmelitánů – především příklad proroka Eliáše, který zachoval Hospodinu věrnost i v poušti. Maria, naše Matka a sestra ve víře, která karmelitány vždy niterně doprovázela, zůstává s námi v každé chvíli a bdí nad námi na této pouti, jež vede ke Kristu – Pánu.
4. „Uprostřed…” (řehole, kap. 14)
Řehole předpokládá kapli uprostřed cel (kap. 14): všichni jsou každého rána svoláváni, aby se shromáždili (sešli) ke slavení eucharistie. Karmelitáni opouštějí své cely a setkávají se uprostřed poustevnické osady. Můžeme v tom vidět symbol duchovní cesty. Jako členové komunity vycházejí bratři z odloučenosti cely, aby se společně sešli uprostřed činnosti společenství. Kaple, která se nachází uprostřed cel, označuje, že pouze Kristus Pán je skutečným středem osoby a komunity. To připomíná život společenství prvních křesťanů (Sk 2,42; 4, 32), které se provždy stalo vzorem a proroctvím zasvěceného života.
Toto každodenní shromáždění je jakoby povoláním vyjít z osamocení v cele a z nebezpečí, že si člověk stačí sám, k setkání s Bohem v srdci komunity. Prostor a čas, věnované hledání Boha v tichu samoty a kontemplace v cele, nemohou karmelitány odcizit vztahům s ostatními lidmi. Obě skutečnosti je třeba považovat za autentické. Jakákoli duchovní zkušenost se osvědčuje v tom, jak vypadá náš vztah s druhými.
Uprostřed Vnitřního hradu dochází sv. Terezie od Ježíše k niternému setkání Boha a lidské bytosti. (3) Cílem vnitřního putování je dojít k tomuto středu sebe sama, kde přebývá Kristus, a překonat přitom rozličné těžkosti a pokušení. Řehole pro to používá biblického obrazu boje a duchovní zbroje, kterou představují čistota, svaté myšlenky, spravedlnost, láska k Bohu a k bližnímu, víra, naděje ve Spasitele, slovo Boží. Řehole a Bible nám připomínají, že tento duchovní boj se odehrává v nás samotných. Modlitbou, ztišením, prací a evangelním sebezapíráním se učíme poznávat ty oblasti našeho života, v nichž potřebujeme uzdravit a svěřit se Pánu (řehole, kap. 18, 19, 20, 21).
5. „Budete se každé ráno scházet k slavení eucharistie” (řehole, kap. 14)
Poustevníkův den začíná denním slavením eucharistie, památky Pánovy Paschy. Podobný příkaz scházet se ke slavení eucharistie se v ostatních pravidlech pro život poustevníků nehledá snadno. První karmelitáni však upozorňují na důležitost tohoto tajemství pro svůj život a tak tomu bude i po následujících osm století: setkání a společenství s Kristem jsou stěžejním okamžikem vnitřního života.
Mezi mnoha příklady, které známe, můžeme citovat sv. Terezii od Ježíše, která měla za to, že založení (kláštera) nebylo úplné, dokud se (v něm) neslavila první mše a do svatostánku v kapli nebyla uložena Nejsvětější svátost.
Téměř všechny extáze sv. Marie Magdalény de’Pazzi se udály po svatém přijímání a bl. Titus Brandsma byl v koncentračním táboře v Dachau posilován eucharistií, kterou uchovával v pouzdru na brýle.
Eucharistie je středem naší modlitby, je tajemstvím Krista, který se vydal až na kříž, vstal z mrtvých a žije uprostřed nás. Eucharistie je slavením eschatologické slavnosti všech národů a božským darem pokoje, který má být sdílen se všemi.
6. Rozjímat dnem i nocí (řehole, kap. 10)
Řehole nás vybízí, abychom se setkávali s Ježíšem Kristem v jeho slově. Přebýváme sami v cele, abychom mu umožnili hovořit k našemu srdci (Mikuláš Gallus).
Rozjímání o zákonu Páně a bdění na modlitbách jsou dvě součásti lectio divina: meditace a modlitba vyplňují prostor celého dne. Na čtení Písma, pronášené i ústy, navazuje (jeho) „přežvykování” (ruminatio) a opakování, aby slova přebývala v mysli, v srdci a ústech (řehole, kap. 19). Je to však Duch, kdo podněcuje okoušení duchovních skutečností a dar kontemplace, až dospějeme k přebývání: my přebýváme ve Slově, neboť Slovo přebývá v nás. Žijeme v Kristu, avšak Kristus skrze víru přebývá v nás (srov. řehole, kap. 10 a 19). (4) Pobídka přebývat v cele, ačkoli se vztahuje bezprostředně na samotu fyzickou, má na mysli především samotu duchovní, neboť v samotě přebývá Kristus, Slovo Otcovo. Život karmelitána a karmelitky je žitím v Kristu (řehole, kap. 18).
Osobní a společná modlitba nás uschopňuje naslouchat Božímu hlasu, objevovat Boží tvář ve tváři druhých. Samota v cele a především v nejvnitřnějším bytí duše (5) je místem, kde naše srdce může souznít se srdcem a hlasem Božím.
7. Boží slovo ať hojně přebývá ve vašich ústech i srdci (řehole, kap. 19)
Zde řehole odkazuje na slova Písma, a tím v hlubším smyslu na spásnou vůli Pána a především na tajemství Krista, jediného Slova vysloveného Otcem, přijímaného ve vnitřním ztišení, umlčené hudbě, zvučící samotě. (6) Zpřítomnělé Slovo se stává povzbuzením a silou proroku Eliášovi, jenž vášnivě plane pro Boha a překonává v sobě depresi a uzavřenost. Může se tak dát do služby lidu, zůstat věrný smlouvě a nadále se věnovat slabým a utlačeným.
Sv. Jan od Kříže to upřesňuje: Jedno slovo pronesl Otec, a to byl jeho Syn, a to stále pronáší ve věčném tichu, a v tichu mu duše má naslouchat. (7) Protože když nám dal svého Syna, který je jeho Slovo, a On nemá jiné, řekl nám všechno jednou provždy v tomto jediném Slově a nemá už, co by říkal. (8)
Řehole po nás žádá, abychom se stali posluchači Slova jako Maria, ikona našeho lectio divina a spolehlivá učitelka: Maria to všechno uchovávala v srdci a rozvažovala o tom (Lk 2, 19). Zcela se vydala do služby Ježíšovy a do služby Božímu plánu slovy, která vyjadřují (celý) její život: Hle, jsem služebnice Páně (Lk 1, 38).
Toto jediné Slovo k nám promlouvá stále i dnes v hlubinách našeho svědomí a schopnosti věřit, stále k nám promlouvá hloubkou událostí a lidských těžkostí.
8. V mlčení a naději bude vaše síla (řehole, kap. 21)
Náš způsob života spojuje silentium (mlčení, ticho) s nadějí, neboť toto slovo může označovat také pokoj, klid, spočinutí – postoje, které se zakládají na důvěrném vydání se Bohu a které jsou spojeny s nadějí. Karmelitánská řehole předpokládá osamocení (kap. 5; 6; 10), předepisuje mlčení a pokoj (kap. 21), výchovu smýšlení a představivosti prostřednictvím svatých „myšlenek” a, můžeme doplnit, svatých obrazů a symbolů (kap. 19). To vše má člověku dodat vnitřní sílu.
S radostí vnímáme v naší době náznaky zájmu o tyto duchovní hodnoty a širokého vědomí jejich potřebnosti. A Karmel, v síle své starobylé tradice a svědectví, může tuto potřebu ošetřit a napomoci jí nést plody (a odhalit v ní tak) znamení křesťanské naděje.
Je třeba odvaha k tvůrčí věrnosti charismatu, které v sobě neseme, aby Duch Páně dále mohl konat své dílo i ve světě, který je zraněný a nemocný.
Naděje je síla Ducha, která se dotýká jednotlivých osob a také důležitých událostí dějin, dodává sílu a inspiraci a přivádí tak k naplnění skrytý Boží plán s lidstvem. Křesťan je povolán k naději pro sebe i pro svět, zasazuje se v pravdě o spravedlnost a nenechává se přemoci ideologií, propagandou či shlukem prázdných slov. Snaží se vnímat současnou skutečnost pohledem Božím. Naslouchání Božímu slovu proměňuje myšlenky, napomáhá v rozlišování a upevňuje osobní přesvědčení. Křesťan je i v těžkých chvílích života svědkem toho, že poslední slovo v dějinách nemá smrt, ale Boží milost v plnosti Vzkříšeného.
9. Na cestách světa (řehole, kap. 17)
Vztah s Ježíšem Kristem poznamenává hluboce duchovní život zasvěcených osob a všech věřících. Proto se zdůrazňuje všeobecné povolání ke svatosti. Naše karmelitánská zkušenost, charakteristická niterným vztahem s Bohem, vyjadřuje na jedné straně velké nadšení pro církev a na straně druhé pozornou a štědrou starost o člověka (vůbec). Naši svatí nám jako důsledek mystické zkušenosti předávají toto dvojí nasměrování, které rozšiřuje srdce a uschopňuje k hlásání Slova.
Terezie od Ježíše je stále připravena dát svůj život za jedinou duši, vybízí sestry, aby se modlily, a snaží se získat jejich srdce pro dobro duší. Jejich život na Karmelu je životem pro církev a pro celé lidstvo. (9)
Pro Terezii od Dítěte Ježíše, učitelku vědy lásky a patronku misií, představuje povolání k lásce v srdci církve – matky jeden ze šokujících a rozhodujících objevů (na cestě) její svatosti.
Karmelitánská modlitba má apoštolský rozměr. Tato modlitba je soucitná a je puzena darovat druhým, především maličkým a chudým, bohatství přijaté ve vztahu s Bohem. Sdílení darů karmelitánské spirituality přispívá k úsilí budovat svět dětí Božích. Kontemplovaný Bůh je ten, který naslouchá volání chudáka a stává se jeho zastáncem (Ex 2, 23; 3, 7; Žl 112 [113], 7-8). Svět má dnes zapotřebí naděje a proměny a my mu můžeme pomoci tuto proměnu uskutečnit v síle Ducha.
Papež nám připomíná, že můžeme milovat v Bohu a s Bohem také osobu, která mi není příjemná nebo kterou dokonce neznám. To se může dít jedině na základě niterného setkání s Bohem, setkání, které se stalo jednotou vůle a dospělo až k tomu, že se týká i citu. Pak se učím hledět na osobu toho druhého už nejen svýma očima a skrze své pocity, nýbrž z hlediska Ježíše Krista. (10)
Tak se vášeň pro Krista stává nevyhnutelně i vášní pro člověka, protože Kristus přišel, aby zachránil celé ztracené lidstvo bez rozdílu kultury, rasy či jazyka. Duch Ježíšův, přijatý v kontemplativním ztišení, daruje svobodu ducha a vybízí nás, abychom zanechali svých jistot a vyšli vstříc bratřím a sestrám, jimž je zapotřebí naděje.
10. Rozšiř místo ve svém stanu (Iz 54, 2).
Bratrské společenství (řehole, kap. 4; 5; 7; 9; 12)
Pravidla pro život jsou adresována: „B. a ostatním poustevníkům” (kap. 1). Ježíš Kristus je důvodem, proč žijí společně, a je také důvodem jejich dobrovolné poslušnosti vůči bratru, kterého přijímají jako vůdce na životní cestě, (na niž vykročili). To zaměřuje jejich pohled do budoucnosti, ačkoli se inspirují v minulosti: na církevní otce (sancti Patres; kap. 1), jeruzalémskou církev, prostřednictvím jejího patriarchy, a skrze ni na všechny církve a na příchozí (kap. 9) až do dne, kdy Pán opět přijde.
Neputujeme sami, nýbrž společně se svými bratřími a sestrami hledáme tvář živého Boha. Jsou jimi velcí světci, kteří osvěcují Karmel a církev, a všichni, s nimiž dnes sdílíme život a v jejichž společenství nacházíme sílu a radost (pramenící z našeho) charismatu.
11. „Ať střeží s prorokem své cesty” (řehole, kap. 21)
Spolu s tolika svědky minulosti, kteří jsou pro nás zdrojem inspirace, vzbudil Duch v nedávných dobách za dramatických okolností velké osobnosti proroků – mučedníků: jsou to blahoslavený Titus Brandsma v oblasti sdělování svobody a pravdy a v odporu proti rasismu; svatá Edith Stein v úsilí o (vyzvednutí) důstojnosti ženy, v hledání pravdy silou rozumu, v poukázání na styčné body židovství a křesťanství; a další karmelitánští mučedníci, misionáři a vyznavači víry a Boží lásky. Jeho kontemplativní charakter vedl Karmel za hořkých životních okolností často k přímé účasti na údělu bližních. V teologálním ztišení přijímá Karmel za své radost a naději, smutek a úzkost (Gaudium et spes 1) mužů a žen každé doby, aby budoval nový spravedlivější svět.
Závěr
Karmel je fascinován krásou a nádherou Panny Marie, knihy, která obsahuje řeholi, neboť je v ní zapsáno Slovo. (11) Řeholí je Ježíš Kristus, Slovo, jediné Slovo Otcovo; v Marii nacházíme nejdokonalejší vyznění tohoto Slova. Maria, učednice Kristova, napomáhá vtělení božského Slova také v nás. Po tom toužila též bl. Alžběta od Trojice – po: jakoby vtělení Slova v její duši. (12)
Přesvědčení, že naši řeholi je třeba číst v Marii a v jejím životě, sahá k prvním karmelitánským spisům. Ctihodný P. Michael od sv. Augustina píše: Naše řehole (tedy náš způsob života) tvoří spolu s Marií „symbol”. (13) Maria je jakoby druhou stranou „symbolu”, který umožňuje poznávat se navzájem. (14)
Terezie z Lisieux, která znovu objevila srdce evangelia, současně přišla na to, že Maria je více matkou než královnou, že její život je podobný životu našemu, a proto Maria „zprostřed nás“ nás táhne za Kristem, k víře a ke službě. (15) Když pohlížíme na osm set let karmelitánských dějin, vyjadřujeme Bohu svou vděčnost za všechno, co bylo z jeho milosti učiněno pro život církve.
Chválíme Pána za všechny světce naší rodiny, ať už známé či neznámé.
S vírou v blízkost našich svatých otců se modleme, abychom byli naplněni láskou a vášní k Pánu a aby naše řehole nadále inspirovala ty, kdo touží žít v poslušnosti Ježíši Kristu v živé karmelitánské tradici.
Skrze toto osmisté výročí nás Boží milost povolává k radostné věrnosti dnešní církvi a lidstvu.
Joseph Chalmers, O.Carm.
generální převor
Luis Arósteguí Gamboa, OCD
generální představený
z italštiny přeložil D.V.
Z časopisu Karmel 4/2007
s laskavým svolením
Poznámky pod čarou:
(1) Přesný rok není znám, s jistotou víme, že k tomu došlo v rozpětí let 1206 a 1214.
(2) Jean de Cheminot (1337), Speculum Fratrum Ordinis B. Mariae de Monte Carmelo.
(3) Vnitřní hrad 1, 3.
(4) Srov. Jan 15, 4. 7; 13, 10; 1 Jan 5, 11-12; Gal 2, 20; 4, 15; Řím 6, 11 atd.
(5) Jan od Kříže, Duchovní píseň A 1, 4 a příp. B 1, 6.
(6) Duchovní píseň 14 a 15.
(7) Výroky o světle a lásce 99.
(8) Výstup na horu Karmel II, 22, 3.
(9) Cesta dokonalosti 1, 5; 3, 4; Kniha o zakládáních 1, 6 a 7.
(10) Benedikt XVI., Deus Caritas est, 18.
(11) Konstituce karmelitek kláštera sv. Marie Magdalény ve Florencii, 1981, čl. 22.
(12) Alžběta od Nejsvětější Trojice, Modlitba k Nejsvětější Trojici, Notes intimes 15 (21. listopadu 1904).
(13) Slovo symbol pochází od řeckého slovesa, které znamená „spojit dohromady” (původně: dvě půle rozlomeného předmětu).
(14) De Regula Carmelitarum. In: Introductio ad vitam internam et fruitiva praxis vitae mysticae. Romae, 1926, s. 183.
(15) Poslední rozhovory, 20. – 21. srpna.