Opatrovat jednotu
Dva lidé, kteří uzavřeli přátelství, si musejí dát tu námahu, aby své přátelství udržovali. Je-li nějaký vztah dobrý, neznamená to ještě, že také dobrý zůstane: oheň, který se jednou rozhořel, nehoří sám od sebe trvale. Ten, kdo miluje, nemůže pasivně spočinout na vavřínech hluboké zkušenosti lásky, aniž by riskoval, že ztratí vše.
Vztah lásky zůstává živý jen tehdy, když se obnovuje a roste skrze ustavičný další vývoj. Tento růst ale není jako schody, po nichž se stupeň za stupněm stoupá stále výš. Je spíše jako malé jezírko, které se nakonec stává mořem, mořem s vysokými vlnami a hlubokými propady. Pravá láska totiž nic nevylučuje, ale všechno v ní má cenu a své místo. Ani zkušenosti bolestné v ní nechybí. Spolu s krásnými zkušenostmi představují jedinou souhrnnou skutečnost vztahu. Po krásném okamžiku láskyplného spojení následuje často období ztráty bezprostřední jednoty mezi námi a vynoří se možná těžkosti, ať už jakéhokoli druhu. Je-li láska živá, využije těžkosti, tj. propady mezi vlnami, jako přípravu, řekli bychom jako náběh pro následující vysoké vrcholení. Pak jsou i krásné i těžké okamžiky života společně pojaty do moře jedné nekonečné lásky.
V mystické lásce mezi Bohem a člověkem tomu není jinak. Mystikové vyprávějí nejen o svém zakoušení jednoty s Bohem a o vrcholných okamžicích s ním, nýbrž také o chvílích Boží „nepřítomnosti“ a s tím spojených pocitech opuštěnosti. Obecně je i pro mystiky zakoušení jednoty s Bohem vzácné, především na počátku duchovní cesty. I oni často musejí dlouho vydržet v meziúdobích vyprahlosti, až je Bůh znovu zcela přitáhne k sobě. Nikdo nemůže sám uskutečnit setkání s Bohem; musí čekat, až se mu Bůh daruje. Přece se však člověk postupně učí vrhat se i v dobách útlumu – jako mezi vlnami emocí – do propasti božské lásky, která je stále stejně hluboká. Jan od sv. Samsona (1571 – 1636) to vyjádřil takto: (9)
Nepřestanu vrhat se v tebe silou a mocí své nekonečné lásky, z hlubiny do hlubiny a z propasti do propasti, až se před čirou Aktivitou i čirou Pasivitou v lásce zcela vrátím do tebe a do tvé lásky a budu do ní pohlcen. Neboť když k tobě přilnu prostě, výlučně a v úplné nahotě, prostým pohledem, který budu mít od tebe v tobě, zcela se v tobě ztratím. Je to tedy k podivu, když se vší svou mocí vrhám v lásku, abych tě prostý a nahý miloval – jak ve mně, tak mimo mne samého, abych tě stále stejným způsobem měl, v nekonečné nenasytnosti své milující žádosti? Jen tehdy budu nasycen, když té budu mít nesmíšeně a zcela a když ty mě napojíš s takovou plností, že budeš přetékat na ostatní v tak velikém přebytku, že také oni budou nasyceni a naplněni přemírou tvé přemíry. Zpívejte srdnatě, nevěsty Ženicha, jako mému…
A však, můj sladký živote, ještě jsem ti neřekl, čím ti budu odplácet tu sladkou a láskyplnou válku, kterou proti mně v ustavičné lásce vedeš. Hle, toto udělám: raduješ-li se z toho, že ke mně bez ustání přicházíš v přehluboké lásce, tak také já k tobě půjdu bez ustání; a v nekonečné síle své lásky, která odpovídá tvé, ti vydám všechno. A pak na sebe bez ustání budeme dorážet velmi častými a dokonce nekonečně častými setkáními, duch proti duchu, až jeden z nás obou podlehne.
Se vším, co je a co má, se Jan od sv. Samsona chce vracet do Boží lásky. Jeho láska je již zasažena láskou Boží, je přetvořena v božskou lásku, takže ji nazývá svou nekonečnou láskou. Jan ví, že Boží láska od něj žádá všechno: jeho láska musí být zaměřena bez okolků a bez dvojitého dna jemné sebestřednosti prostě (10) a výhradně na Boha. A toho je také Jan schopen, protože jeho vlastní láska dostala takovou hloubku jako láska Boží, a proto už nezávisí na kolísání hladiny nahoru a dolů, ale podstatně spočívá v jediném na sebe zapomínajícím tíhnutí darovat se. Taková láska se nikdy nevyčerpá a je nezměřitelně propastná. Taková láska je božská a vylučuje každý omezený lidský způsob lásky (především lásku sebestřednou). Neboť pokud by si člověk ponechal z oné “lidské“ lásky byť jen něco a zaměřil ji na sebe sama nebo na jiný objekt, změlčila by se hloubka, propast by se zanesla bahnem, síla jediné lásky by se roztříštila do mnoha malých, chabých střípků lásky.
To však neznamená, že jiný člověk nebo samotná vlastní osoba milujícího musejí nemilovány zmizet v pozadí. Ten, kdo miluje jen Boha samého, bude milovat druhého člověka – bližního – právě mnohem víc než ten, kdo miluje Boha jen mezi jiným. Kdo miluje Boha samého, podobá se totiž propasti, která ačkoli je nezměřitelně široká a hluboká, je naplněna Boží láskou v takové přemíře, že všichni, kteří s ní přijdou do styku, jsou z ní právě tak nasyceni a naplněni. Tak se láska toho, kdo miluje samého Boha, rozlévá na jeho bližní a na jeho vlastní já.
Milovat Boha samého znamená v nahosti a bez okolků takřka přilepit se na Boha a nezaplňovat se už ani na okamžik sebou samým nebo jinými věcmi. Tímto způsobem pohne člověk Boha k tomu, že k němu bude nepřetržitě přicházet a naplňovat ho. Setkání se pak mohou uskutečňovat častěji, dokonce nekonečně často. Lidská láska, která je zcela přetvořena v lásku Boží, má tutéž sílu jako božská láska; vášnivě a prudce se obě tyto lásky ženou k sobě navzájem, jako se přitahují dva silné magnety. Není už pak nic, co by mohlo stát v cestě sjednocení obou.
Terezie z Avily (1515 – 1582) popisuje, že člověk, který tolik miluje, už ani není s to jednotu s Bohem porušit. (11)
„…uspořádal ve mně lásku.“ (Pis 2,4 – dle Vulgáty.) Ach, tato slova, jez by duše nikdy neměla zapomenout, protože jí je dal Pán! Ach, svrchovaná milost; nikdo by si ji nemohl zasloužit, jestliže mu k tomu schopnost nedá Pán. Duše ještě vůbec není probuzená, aby milovala. Jak šťastný spánek, jak šťastné opojení, které působí, že Ženich doplní, co duše nedokáže: uspořádat to tak podivuhodně, že láska zůstává živou a přitom všechny síly duše jsou mrtvy nebo spí. Aniž by člověk mohl chápat, jak láska působí, uspořádává to Pán tak, že láska podivuhodně působí, že se duše bytostně stává jedno s Pánem lásky, to je s Bohem. Neboť nic jí nepřekáží – ani smysly, ani duševní síly – rozum a paměť – a – to se rozumí – ani vůle.
Kdo tolik miluje, je jako někdo, kdo spí neboje opilý. Tak jako ve spánku už člověk není sám aktivní, nýbrž ve snu mu pasivním způsobem vyvstává to, co bdělé denní vědomí dosud nezpracovalo, tak se také děje milujícímu: dává všanc všechnu vlastní aktivitu a nechá Boha působit a vládnout a vést všechno k nejlepšímu. Tak jako opilost odpoutá člověka od něj samého a dá mu zapomenout na sebe, tak také láska osvobozuje člověka od křečovitého sklonu uspořádávat všechno se zaměřením na vlastní já. A Bůh dostává příležitost uspořádat všechno se zaměřením na něj. Terezie se ve svých Meditacích nad Velepísní odvolává na latinský překlad Bible, kde stojí: „uspořádal ve mně lásku“ (ordinavit in me caritatem) (Pís 2,4). Opilý láskou a bezstarostný láskou pouští člověk kormidlo z rukou a přenechává Bohu, aby on opatroval sjednocení v lásce. Lidské schopnosti zůstávají mimo, nemohou pojmout to, co se odehrává v nitru mezi Bohem a duší. A dokud člověk dovolí, aby vše uspořádávala Boží ruka, zůstává sjednocení v lásce nedotčené. V tomto stadiu je všechno na Boží milující ruce; on ví nejlépe, jak musí zacházet s tím a jak se může starat o to, aby dále rostlo a rozvíjelo se, co je pro něj tak cenné. Pro člověka je pak lépe zůstat v této pasivitě „spánku“ a „opilosti“, aby nerušil to, co si sám nemůže „vyrobit“. Spící a zpitý láskou se má vydat dokonalému naplnění.