Řeholní život podle Terezie
Nový vztah k Bohu jí ukázal v novém světle i řádový život. Řádový život už není pro Terezii cestou k záchraně vlastní duše před peklem a není lepší cestou než všechny ostatní. Je cestou, po které může v lásce kráčet vstříc Bohu a bližnímu. Záleží na tom, abychom se opravdu zcela oddaly Bohu – v tom je mystika – a zároveň abychom objaly člověka, který žije vedle nás. Obojí patří dohromady. V okamžiku, kdy se zaměříme jen na lásku k Bohu, dostáváme se do slepé uličky. Bůh nechce, abychom byly jen ve vytržení z Něho, ale chce, abychom spolu s Ním milovaly a láskou s Ním spjaté prokazovaly lásku druhým. Důležitou Tereziinou myšlenkou je, že cílem není dokonale se Bohu klanět, ale být s Ním dokonale sjednocené v lásce pro toho druhého. V tomto bodě se střetává kontemplace s činností. Neexistují dvě cesty – kontemplace a činnost, obojí patří dohromady. Kontemplace znamená, že chceme žít vnitřně s Bohem, ale s Ním také milovat, s Ním také pracovat. S Ním být činné.
Celý náš řeholní život znamená: „Být s Bohem pohromadě.“ U Něho odpočívat, u Něho prodlévat, společně se na sebe dívat, naslouchat jeho slovům, v práci s Ním pracovat. Dosáhnout tohoto spojení je cílem našeho řeholního života. Mystika a přátelství jsou cestou. To znamená, že nejsme v mystice a v přátelství nikdy u konce, musíme se stále nově a nově učit. Je to cesta výšek i pádů, chyb a selhání, nových možností, smíření. Je to cesta, na které se učíme vždy hlouběji a opravdověji Boha a sestry milovat. Náš řeholní život není nic jiného než jít touto cestou zcela vědomě. Touto cestou musí jít samozřejmě každý člověk, ale on tou cestou jde víceméně neuvědoměle. Kdo ale žije na Karmelu, ten musí touto cestou jít s naprosto vědomým úsilím. A to nás odlišuje od těch ostatních. Když ale na Karmelu nechceme takto uvědoměle žít, potom nebudeme na Karmelu šťastné, protože všechno je zde zařízeno tak, aby to sloužilo intenzivnímu vnitřnímu životu v lásce k Bohu a v lásce k bližnímu. Jen když to skutečně chceme – pokračovat v lásce k Bohu a k bližnímu – potom sneseme tento styl karmelitánského života, potom nám bude doba modlitby milá. Tedy úsilí o růst v lásce k Bohu a k bližnímu je celá karmelitánská škola.
V Cestě dokonalosti říká Terezie: „Když nějaká sestra v noviciátě objeví, že tato cesta je pro ni moc tvrdá nebo je příliš intenzivní nebo jí tato cesta nic neříká, ať pro lásku Boží odejde, aby se jinou cestou a jinými prostředky naučila lásce k Bohu a k bližnímu.“ Karmel je speciální cesta a smyslem tohoto života není přinášet oběti, neboť tu oběť za nás přinesl Kristus! Naše oběti slouží lásce. My si nemůžeme svými oběťmi zasloužit věčnou spásu, to udělal už Kristus. Naše oběti, naše askeze, tj. odpoutání od sebe, znamenají přilnout ke Kristu. Smyslem Karmelu není usmiřování. Představa, že děláme pokání za někoho, je chybná, to již udělal Kristus. Náš život tady je životem pro druhé, ale neznamená to, že druhým zasloužíme spásu. My je v modlitbě přednášíme Kristu a s Kristem se sjednocujeme v tom, že je milujeme, protože i Kristus je miluje. Sjednocujeme se s Kristem v lásce k hříšníkům. To je správné chápání smíru. Přísnost není pro Terezii množství kajících skutků, ale co nejintenzivnější darování sebe sama Kristu. Karmelitánská přísnost znamená intenzivnější vnitřní život v lásce. Pokání je pro Terezii obrácení srdce k Bohu.
Charakteristické pro naši cestu je napětí mezi intenzivním vnitřním životem s Bohem v samotě a intenzivním životem ve společenství. Další prvky jsou dvě hodiny rozjímání, duchovní četba a oproti jiným řádům, kde bývá mše a liturgická modlitba slavnostní, je na Karmelu prostá a usebraná. I mlčení je podstatnou částí karmelitánského společného života. Od kompletáře až do ranních chval je úplné mlčení a během dne se má práce vykonávat v tichosti a mluvit jen to, co je nezbytně nutné.
Duší Karmelu je vnitřní modlitba. Terezie říká, že sestry mají hledat takového duchovního vůdce, který je učený v teologii a mystice, zbožný a má zkušenosti v duchovním životě. Takový duchovní vůdce se těžko nachází, proto mají si mají sestry raději vybrat učeného, protože zbožnost může mýlit, ale učený teolog zná Písmo svaté a tradici církve a může vždy ukázat správnou cestu, i tehdy, když sám po ní nejde. Duchovním vůdcem Terezie, který byl učený i zbožný, byl svatý Jan od Kříže. Ve svém díle Výstup na horu Karmel mluví o tom, co musí dělat člověk, aby stále hlouběji vrůstal do společenství s Bohem. V Temné noci říká, jak Bůh působí v lidské duši, jak člověka přetváří, převychovává. Vysvětluje zde, že temnota není nepřítomnost Boží, nýbrž že Bůh v této temnotě člověka formuje. Obě knihy patří k sobě. Když se čte jen Výstup na horu Karmel, myslíme si, že život s Bohem je jen askeze – nesmírně těžký. V Temné noci popisuje, jak Boží láska duši přetváří, i když se ta láska uskutečňuje vyprahlostí. Když čteme jen Temnou noc, myslíme si, že nemusíme dělat nic. Obojí je jednostranné a falešné, patří to dohromady.