Modlitba a apoštolát
Další napětí nastává mezi modlitbou a apoštolátem. Když Terezie zakládala Karmel, chtěla, aby sestry neměly vnější apoštolát, ale aby život v klášteře, modlitba a práce v klášteře byly jejich apoštolátem. Tehdy panoval názor, že ten, kdo jde do kláštera, zachraňuje jen svoji vlastní duši. Terezie řekla: „Z tohoto důvodu nejsme v klášteře, naše modlitby jsou pro záchranu světa. O vlastní duše se nemusíme starat, o ty se stará náš Snoubenec.“ Modlitba sama je prací, je apoštolátem. A toto chtěla zdůraznit právě tím, že sestry neměly navenek nic jiného podnikat. A tato okolnost je v dnešní době zvláštním znamením Karmelu. Podle moudrosti světa není takový klášter užitečný, nemá smysl. Kdo se na to dívá z hlediska Božího, ten pochopí, že právě tímto způsobem života děláme pro svět to nejlepší, co můžeme konat.
Modlitba je to nejlepší, co může člověk pro člověka udělat. Terezie neřekla, že sestry nemají pracovat. Ony mají poctivě pracovat, ale v klauzuře. I zde platí: intenzivně se modlit a intenzivně pracovat, nehledat střední cestu. Obojí celým srdcem. Bude docházet k napětí. Při modlitbě budeme unavené z práce a při práci budeme toužit po modlitbě. Když toto napětí pociťujeme, tak žijeme správným karmelitánským způsobem. Toto rozpoložení patří ke Karmelu – vždy být tak trochu rozpolcená, ale tato rozpolcenost nám neškodí. Rozšiřuje srdce a činí ho větším. Terezie říká svým sestrám: „Nejsme tady, abychom se šetřily, ale musíme zcela vědomě intenzivně žít!“
To nové, co Terezie přinesla do řádu, je její představa o Bohu. Ve středověku měli strach z Boha, z Krista. Kristus byl ukazován jako soudce nad světem: lidé žili ve strachu, zda ve svém životě obstojí, zda budou moci být zachráněni před věčným zatracením. Tuto představu měla i Terezie a chtěla si v klášteře zachránit svou vlastní duši askezí a obětmi. Během dvaceti let našla jiný obraz Boha. Bůh není především soudce, ale je zachránce. Nesmíme mít z Něho strach, už nás vykoupil a vykoupil nás i od strachu před peklem. Kristus je soudce, ale ne soudce v lidském slova smyslu. On neváží na vahách: tolik jsi udělal zlého a tolik dobrého, ale Jeho soud zní: „Miluji tě takovou, jaká jsi!“ A v této lásce, se kterou mi přichází vstříc, nebudu moci jinak, než Mu odpovědět láskou a touto láskou se stává můj život novým. Očistec znamená, že jednou budu stát před láskyplnýma Božíma očima, kde všechno budu pociťovat bolestně, ale tato bolest není to poslední, ona vypaluje ve mně všechno to zlé, abych mohla zcela a úplně žít v lásce Boží.
Terezie nově objevila výrok z evangelia sv. Jana: „Nepřišel jsem, abych svět soudil, ale abych ho spasil!“ A vyjádřila to takto: „Ježíš Kristus je mým přítelem. Když si představím člověka, který mě má rád, který mi rozumí, bere mě takovou, jaká jsem, tak tímto způsobem a ještě do větší míry je mi přítelem Ježíš. A proto mohu s Kristem žít. On dokonce touží po tom, abych s Ním žila. Následování Krista znamená žít s Kristem jako s přítelem.“ Tyto myšlenky se jí staly naprosto zřejmými, když stála před sochou Krista. A tady pochopila, že Kristus se raději od nás nechal bít, bičovat, ukřižovat, než aby se k nám obrátil zády. A od této chvíle oplakávala své mylné představy, od této chvíle se její život změnil. Teď mohla žít s Kristem, který nebyl cizím, vzdáleným Bohem, ale stal se jí blízkým. Pochopila Pavlova slova: „V něm žijeme, v něm se pohybujeme a v něm jsme.“
I Maria se pro Terezii stává Matkou mého přítele! Pravý křesťanský život není žít s Marií, ale s Kristem a s Ním milovat Marii. Kristus je vždy středem. Tím se nestává Maria nedůležitou, protože je Matkou mého přítele Ježíše a tím se stává velmi blízkou. Od Marie se můžeme učit, jak máme žít s Kristem. Zcela důvěrně, zcela milujícím způsobem. Podle dekretu Pavla VI. znamená mariánská úcta: „Jako Maria a s Marií ke Kristu.“ To je také pravá karmelitánská úcta k Marii.
Toto objevení nového pohledu na Boha znamená u Terezie také nový pohled na modlitbu. Modlitba je setkání s mým nejmilejším přítelem. Je to prodlévání u přítele, s nímž se často a rádi setkáváme, protože víme, že nás miluje. A tím se ukazuje, co po nás Kristus chce. Chce naše srdce, naši lásku. Nemáme se modlit mnoho modliteb, ale modlit se vnitřně a poctivě. Nezáleží tedy na tom, zda se modlíme Otčenáš, Zdrávas nebo vlastními slovy, ale záleží na tom, abychom se vnitřně přivinuly k Bohu. Karmel je důvěrný a láskyplný styk s Bohem. A to je jádro našeho života. Terezie pochopila, jak se tímto způsobem vše stává lehkým a snadným. Taková modlitba je něco přirozeného. Je zapotřebí, aby byl člověk poctivý, upřímný, věrný a v době rozjímání se modlil tak, jak právě může. Důležité je, aby se modlitba stala osobní, s mými starostmi, obtížemi, plány, ideály. Někdy se nám hrnou slova v těchto věcech, někdy nám vůbec není do řeči. Terezie říká, že vůbec není třeba říkat mnoho slov, stačí, že se na Pána díváme. „Pane, tady jsem, nic nejsem, nic nemohu, dívej se na mě a já se budu dívat na Tebe.“
Nemáme odříkávat mnoho Otčenášů navenek a nitrem být daleko od Boha. Vnitřně se modlit znamená osvojit si ta slova, aby se stala našimi slovy – zaposloucháme se například do slov „Otče náš“. Představíme si, co znamenají. „Náš Otec“ – On je skutečně Otcem, ne násilníkem, vládcem, kterého bychom se bály. Musíme si představit, když se modlíme Otčenáš, že se Ježíš předmodlívá a že se modlí s námi. On nás zapojuje do své modlitby. Jeho nejmilejší oslovení Boha je „Abba!“. To smí být i naše oslovení Boha, takže se do této modlitby ponoříme spolu s Ježíšem a s Ním ji potom opakujeme. Otčenáš je školou vnitřní modlitby. Terezie o této modlitbě píše v Cestě dokonalosti. Tato kniha je nejdůležitější knihou v noviciátě. Proč? Popisuje zde své myšlenky, jak si představuje život v klášteře. Píše, že naše modlitby jsou službou lidstvu. Jestliže jsme takto s důvěrou a láskou ve styku s Bohem, pak máme do svých modliteb zahrnout se stejnou láskou všechny lidi. Velkoryse lze říci Pánu: „I ty nebo ony záležitosti svěřuji, Pane, do Tvé prozřetelnosti.“ Dále píše v Cestě dokonalosti o sesterské lásce, o poslušnosti, o pravé a falešné askezi a alespoň 20 kapitol je věnováno vnitřní modlitbě.