Karmelitánské charisma
A nyní ke karmelitánské spiritualitě. Otázka, kterou si musíme položit, zní: „Uskutečňuji já řeholní život tak, jak si to představuje církev? Anebo se liší moje pojetí například v tom, že jsem šla v dvaceti do kláštera proto, abych se oblékla do slušivého hábitu? Kdybych nastoupila až ve třiceti, jistě by moje motivy byly jiné.“ Chci tím říci, že povolání k řeholnímu životu může zrát a postupně se zdokonalovat, případně poznávat nové motivy. To se může stát každému, že vstoupí do kláštera z jiných motivů, nesprávných nebo nedokonalých, než z těch, které později prožívá a z nichž vyvodí závěr: „Ano, Spasiteli, děkuji Ti, že jsi mě touto cestou vedl a přilákal, abych nyní poznala, kde mě chceš mít.“
Když chceme vědět, co je konkrétní karmelitánský život, musíme se zahledět na to podstatné charisma zakladatelů, za jakých okolností, s jakými motivy chtěli založit řád. Když církev řád přijala, tak tím potvrdila zvláštní charisma. Co je vlastně Karmel a kdo je jeho zakladatelem? Františkáni se dívají na svatého Františka, dominikáni na svatého Dominika a na koho se budeme dívat my? Na začátku našeho řádu nestojí jednotlivec, ale společenství zakladatelů, skupina poustevníků na Karmelu. A my si musíme klást otázku: „Jak toto společenství žilo? Proč tito poustevníci šli za jeruzalémským biskupem a požádali ho, aby jim potvrdil jejich způsob života? Co je tedy zvláštního na našich karmelitánských pravidlech?“ Vše, co utváří a upravuje vnější život, je druhotné, to musíme chápat v duchu, a ne podle litery! Které jsou tedy nejdůležitější základní rysy karmelitánské spirituality?
V celých pravidlech můžeme sledovat jisté napětí jako mezi dvěma póly. První napětí: „Žijí jako poustevníci, a přesto ve společenství. Chtějí zcela a vědomě žít jako samotáři, a přesto ve společenství.“ Druhé napětí: „Chtějí zcela a vědomě žít v přítomnosti Boží podle zásady otce Eliáše: ‚Stojím před tváří Toho, který žije!‘ Na druhé straně chtějí žít zcela pro bratry. Nejen žít vedle, ale před tváří Boží a před tváří spolubratra. To uskutečňují tím, že si vzájemně vyznávají viny, společně se radí, říkají si, jak se jim daří, mají mezi sebou důvěrný vztah. Tedy na jedné straně intimní vztah k Bohu a na druhé straně důvěrný vztah mezi sebou navzájem.“ Tráví hodně času o samotě, v tichosti a tráví také mnoho času ve dvou nebo v celém společenství. Jsou poustevníky ve společenství a prožívají mystiku v přátelství. Žijí zcela v ústraní a na druhé straně mají i apoštolát. Konkrétně ho provádějí tak, že zůstávají v klášteře a poutníci přicházejí k nim, oni s nimi mluví, radí jim a to je jejich apoštolát.
Karmelitáni byli ze Svaté země vypovězeni a přišli do Evropy. Zde toto karmelitánské charisma dostává novou, evropskou podobu. Nejdříve v klášterech bratří a později v klášterech sester. Karmel žil v každém století jinak. Kdybychom pozorovaly kláštery sester z celého světa, viděly bychom, že každé společenství má mnoho společného, ale žijí to odlišně. To je normální a správné, neboť každý klášter žije v určité době a v určitém prostředí. Důležité je se v té určité době a určitém prostředí ptát: „Co je základní podstatou Karmelu?“ A to zvláštní charisma Karmelu včlenit do naší doby a našeho prostředí. Musíme se proto vrátit k těm původním pramenům, ke společenství prvotních karmelitánských poustevníků. Tedy to rozhodující, co oni chtěli prožívat, je intenzivní život v lásce k Bohu a v lásce k bližnímu. Jádrem Karmelu je intenzivní vroucí láska k Bohu a k bližnímu. Tím nekonáme nic zvláštního, neboť to je prožívání evangelia. Ale abychom v této lásce k Bohu a k bližnímu zcela intenzivně žily, hledaly jsme zvláštní způsob života. Karmelitánský životní styl nám umožňuje prožívání této lásky. Existují i jiné životní způsoby, které umožňují prožívat lásku k Bohu a k bližnímu, ale karmelitánští zakladatelé vyvinuli takový způsob života, který je typický pro Karmel.