Život laiků a řeholníků – rozdílný způsob života podle evangelijních rad
Svatý Bernard ve své době vypráví, jak si představuje lidský život. Znázorňuje ho jako řeku. Z jednoho břehu vycházíme a snažíme se dostat přes řeku na druhý břeh, který znázorňuje věčnost. Jsou tři cesty, kterými můžeme dosáhnout druhého břehu. První cesta je přeplavání. Je to cesta laiků. Je velmi nebezpečná, zvlášť když nastanou víry nebo se stoupne vedle. Někteří přejdou a někteří se utopí. Druhá cesta, jistější, je ta, při níž si utvoříme vor a pustíme se po proudu. To je cesta kněží. Tato cesta je jistější, ale také se stává, že se někdo převrhne a utopí. A třetí cesta je cesta jistá, je to cesta dokonalosti. Je to cesta převádějící přes most. To je cesta řeholníků. Řeholní život je nejdokonalejší cestou.
Tento obraz považoval svatý Bernard za správný, i když my se nad ním dnes usmíváme. Tato představa, že řádový život je nejjistější a nejdokonalejší cesta následování Krista, převládala až do Druhého vatikánského koncilu. Druhý vatikánský koncil pravil, že tato představa o řeholním životě je chybná. Koncil udělal opravu, která je v dějinách církve ojedinělá. Řeholní život není cestou dokonalosti, ale cestou vedoucí k dosažení dokonalosti. Význam řeholního života v církvi se ještě nikdy tak nově nepředstavil, nebyl ještě nikdy tak promyšlen, jako na Druhém vatikánském koncilu.
Církev to vyjadřuje ve dvou dokumentech – O církvi a v Obnově řeholního života. Je jen jedna cesta ke svatosti, jen jedna cesta následování Krista, a to cesta lásky. Dozrávat v lásce ve společenství s Kristem. Tuto myšlenku rozvíjí svatá Terezie od Dítěte Ježíše v obraze o výtahu. Výtah je Boží náruč, kterou nás zvedá k sobě. Zdrojem svatosti je sám Bůh. Bůh nás činí svatými a ne my sami sebe. Naším úkolem je na místě, kde jsme, odpovídat na tuto lásku a s Bohem milovat.
Koncil mluví v kapitole „O všeobecné svatosti“ také o třech evangelijních radách. Tyto tři evangelijní rady musí prožívat všichni křesťané, ne jen řeholníci! Proč? Uzavřel-li někdo manželství, jak může prožívat stav panenství nebo panictví? Koncil rozlišuje mezi životem v duchu těchto tří evangelijních rad a životem, ve kterém se žijí tyto tři evangelijní rady žijí jen navenek. To není nová myšlenka, neboť například svatý Jan od Kříže mluví o vnitřní chudobě a vnější chudobě, dále rozlišuje mezi vnitřním panenstvím a vnějším panenstvím a mezi vnitřní poslušností a vnější poslušností. Například vnitřní chudoba znamená chudobu v duchu. I když máme málo, můžeme na tom málu vnitřně lpět, a naopak. Máme-li mnoho, nemusíme na tom lpět, můžeme být od toho odpoutáni. Například svatý František byl vnitřně i navenek chudý a svatý Tomáš Morus byl ve své době jeden z nejbohatších lidí. Vnitřně ale byl tak chudý, že byl ochoten dát si setnout hlavu. Důležitá je ta vnitřní chudoba, ne ta vnější.
Tak je to i u panenství a u poslušnosti. Je důležité, abychom je prožívali vnitřně, to vnější je méně důležité! Koncil říká: „Všichni křesťané jsou povoláni tyto tři evangelijní rady prožívat jako vnitřní skutečnost a žít je v duchu. Řeholníci musí především žít tyto evangelijní rady vnitřně, ale to zvláštní na jejich cestě je, že tyto tři evangelijní rady žijí také navenek jako příklad pro druhé.“ O tom, že je řeholník vnitřně odpoutaný, svědčí i navenek. A toto vnější svědectví je u každého řádu odlišné. Některé komunity jako celek mohou mít velké jmění, ale jednotlivec nemá nic podle příkladu zachyceného ve Skutcích apoštolů: „Obec věřících měla jedno srdce a jednu duši. Nikdo neříkal o ničem ze svého majetku, že je to jeho vlastní, nýbrž měli všechno společné. A tak nikdo u nich nežil v nouzi. Kdo měli totiž pole nebo dům, prodávali je a peníze za to stržené přinášeli a kladli apoštolům k nohám. Z toho se pak rozdělovalo každému, jak kdo potřeboval.“ Jiná společenství nemají nic ani společného, ani jako jednotlivci. Na Karmelu se chudoba projevuje i jako vnější znamení tím, že ve všech oblastech života žijeme prostě a jednoduše.
Teď ještě něco k panenství a k poslušnosti. Vnitřní poslušnost znamená, že bychom chtěli žít zcela podle vůle Boží. To je to, co lze odvodit ze života Panny Marie, její „fiat“. Znamená to: „Bože, chci Ti naslouchat a chci utvářet svůj život tak, jak Ty to chceš. Chci s Tebou žít ve sjednocení. Nechci žít podle svých představ a nálad, ale chci žít tak, jak Ty chceš. Zcela převezmi vedení v mém životě, Tobě se úplně svěřuji.“ O tuto vnitřní poslušnost musí usilovat všichni křesťané. Lze ji žít i v manželství. Vnější poslušnost znamená, že i navenek chci svědčit o své vnitřní poslušnosti. Já tím doznávám, že Kristus řekl mému představenému: „Kdo vás slyší, mě slyší.“ A já k tomu říkám své „ano“, když přijímám příkaz od svého představeného, i když vím, že představený právě pronesl nedokonalé rozhodnutí. Tolik důvěřuji Bohu, že dovede rovně psát na křivých linkách. Jen když mi přikazuje něco, co je proti řeholním pravidlům nebo proti svědomí, tak nesmím poslechnout. Vnitřní poslušnost vůči Bohu je důležitější než vnější poslušnost vůči představenému.
Cesta vedoucí ke spáse je láska a ne přinášení obětí. Oběti při prokazování lásky jsou dobré, ale ne oběti zaměřené proti lásce. Když představený řekne, že se nebudeme postit, protože bychom byli slabí, urážliví, nervózní, tak se nepostíme, abychom nebyli bližnímu na obtíž. Mimo cestu lásky mohou zbloudit nejen ti, kteří žijí mimo klášter, ale stejně i ti, kteří žijí v klášteře. S veškerou pokorou musíme přiznat, že laici mohou být zralejší v lásce než řeholníci! Klášter není lepší cestou, ale je jinou cestou pro růst a vyzrávání v lásce.
Třetí evangelijní radou je čistota. Koncil neříká: „chudoba, čistota a poslušnost“, ale „čistota, chudoba a poslušnost“. Čistota je na prvním místě. Má to teologický a historický důvod. Jsou řády, ve kterých se neskládají tři sliby, ale pouze jeden, slib čistoty. To jsou všechny řády, které vznikly do 12. století. Teprve svatý Tomáš Akvinský rozvedl náplň jednoho slibu, čistoty, do tří slibů. Teprve on začal mluvit o třech slibech. Například benediktini mají až dosud slib čistoty a společného života, ne chudobu a poslušnost, podobně cisterciáci. A přesto ve slibu čistoty je obsažen i slib chudoby a poslušnosti.
Čistota má vnitřní a vnější stránku. Ta vnitřní znamená: „První a nejdůležitější Miláček mého srdce je Bůh!“ Můj osobní vztah k Bohu je základem lásky k bližnímu. Nejdříve jsem sezdán s Bohem. Bůh je mým nejvlastnějším a prvním partnerem a z tohoto společenství s Bohem a z této oddanosti pak žiji s ostatními. Tento vnitřní postoj lásky musí prožívat i manželé. V manželství to znamená: „Miluji Boha a s Bohem miluji svého partnera.“ Tato vnitřní čistota je důležitá pro všechny křesťany, aby náš život byl naplněn. Když se mé srdce zcela zaměří na Boha, jsem na správné cestě, můj život je vnitřně zdravý. Bůh je souhrnem mé lásky. Jen Bůh je tak veliký, že může zaplnit mé srdce. Nemiluji-li takto v první řadě Boha, pak jsem v nebezpečí, že budu zbožňovat nějakého člověka. Když chovám v srdci velké očekávání od člověka, tak tato touha nebude naplněna, protože má dychtivá touha je tak veliká, že jen Bůh ji může naplnit. Vnitřní čistota znamená zaměřit se především na Boha. Společenství s Bohem je základ a potom spolu s Bohem milujeme lidi. Například v manželství partnera, v klášteře sestru apod.
Vnější čistota znamená: „Na znamení toho, že jsem vnitřně čistý, žiji navenek bez manželství.“ Čistota jen navenek je prakticky bezcenná. Hodnotu má pouze tehdy, když je znamením čistoty vnitřní! Již teologové prvních století zdůrazňovali výrok o Panně Marii: „Maria byla nejdříve duchem a potom teprve tělem panenská.“ Život bez manželství je znamením vnitřního vztahu k Bohu. To znamená: život bez manželství sám o sobě nevede ke spáse, ale musí mít vždy podklad ve vztahu k Bohu. I zde se stává zřejmější pravda, že řeholníci nejdou po lepší cestě, ale po jiné cestě, aby žili život lásky k Bohu a s Bohem milovali všechny lidi. Slibem čistoty se zavazujeme k životu bez manželství a k čistotě srdce, ale ne k nelásce. Slovo „bez manželství“ zní negativně, ale je to ve skutečnosti něco pozitivního, je to toužit žít a prožívat lásku svobodně. Řeholní život tedy není lepší cesta, bezpečnější cesta, je to jiná cesta nebo jiná forma jediné lásky k Bohu. Tato zvláštní cesta řádového života se vyznačuje tím, že se všemi křesťany prožíváme tři rady duchovního života, které se vyjadřují třemi sliby: čistotou, chudobou a poslušností.