Blahoslavení čistého srdce

Simon Tugwell

Ježíš jasně poznamenává, že mravnost, kterou hlásá, má spojení se srdcem. Neuspokojuje ho žádná výlučně vnější mravnost. Nezajímá ho, zda se umíme vzorně chovat, neuchvacují ho příklady dodržování vnější čistoty, jako farizejské pedantské praktiky mytí nádob a rukou. Pro něho je důležité to, že dobro i zlo pocházejí ze srdce. Člověk zlého srdce zůstane nečistý, i kdyby si neustále omýval nádoby i ruce.

Nějakým způsobem musíme vniknout do sebe a vyhledat tento čistý zdroj života.

Srdce jako zdroj života

Toto blahoslavenství zaměřuje pozornost k srdci. Současný čtenář je tu vystaven určitému nedorozumění. Pro něj totiž „srdce“ téměř vždy znamená sídlo citů a všeobecně bývá kladeno do protikladu k hlavě, považované za sídlo myšlení. Jenže starověcí Semité, Řekové či Římané spojovali jednotlivé části těla s psychickými funkcemi jinak než my. Hebreové umísťovali různé pocity do různých částí těla, jen ne do srdce. Sídlem hněvu byl nos, sídlem soucitu vnitřnosti. Srdce bylo považováno spíše za symbol „vnitřního člověka“, přesněji rozumu a vůle. Řecké slovo použité v Novém zákoně má podobný obsah. Naše blahoslavenství se tedy nevztahuje na srdce jako sídlo citů, ale sídlo lidského vědomí a aktivity. Srdce symbolizuje naši pravou povahu, zdroj našich postojů a inspirací. „Blahoslavení čistého srdce“ znamená více méně „Blahoslavení, kteří v sobě mají čistý zdroj života“.

Z listu svatého Jakuba vyplývá, že v sobě nosíme přirozený zákon, vštěpené slovo, které je naším vlastním pravidlem pravdy, a proto také zákonem svobody. „Srdce“ z blahoslavenství poukazuje právě na něco takového. Blahoslavení, jejichž vnitřní princip je čistý, neposkvrněný.

Ctnost se pozná ve spontánním jednání

Tady je velmi důležitý prvek, který bychom mohli nazvat křesťanskou spontánností. V konečném zúčtování nemá asi největší význam, jak se zachováme po uvážení; opravdu důležité a pravdivé je to, co děláme bez uvážení, když nás někdo vzbudí uprostřed noci, kdy nemáme čas rozhodovat se, jak zareagujeme. Jenom tehdy se opravdu ukazuje, kým jsme, a jenom tato pravda je podstatná. Království nebeské přichází jako zloděj v noci (1 Sol 5,2), se spěchem, který nám nedává čas na promyšlenou reakci.

Kde strom padne, tam leží (srv. Kaz 11,3). Směr pádu je zajisté výsledkem dlouhého procesu; ale kritický okamžik samotného pádu přichází neočekávaně. Různými způsoby můžeme předvídat, jak padneme, ale to vše je pouze přípravou k něčemu, co v daném okamžiku uděláme instinktivně. Právě proto je třeba brát vážně sv. Tomáše, který zavrhl tezi, že ctnost je jednoduše správné chování; pokud v nás trvají špatné touhy (i když jim nepodléháme), nezískali jsme ještě ctnost. V okamžiku poslední krize možná nebudeme mít čas, abychom se jim vzepřeli, nebude vhodná chvíle na reflexi. Když nás někdo uráží, je možná naší instinktivní reakcí chuť oplatit mu to. Pak si to rozmyslíme a neuděláme to. Ale věčnost může vkročit dřív, než nastane tato druhá fáze reakce.

Duch svatý působí skrze naši přirozenost

Musíme očistit nejhlubší zdroj našich reakcí, a tím také přetvořit jejich spontánnost. To se může stát pouze skrze Ducha svatého. Bůh nám ho uděluje, aby v nás byl pramenem živé vody, tryskajícím z našich srdcí. Po staletí jsme byli náchylní zavádět ostré hranice mezi tím, co je přirozené, a co je nadpřirozené. Avšak můžeme být svědkem takového působení Ducha, které lze zakusit jako pocházející z našeho nitra. Klademe si otázku: „Je to Bůh, nebo já?“ Ta otázka je ale špatně položena. Základní otázka není: Bůh, nebo já, ale Bůh, nebo Satan? To ďábel přichází k nám z místa mimo nás, působí na nás zvenčí a může nás ovládnout jenom tak, že nám vezme svobodu. Ale Bůh působí v nás, uvnitř našeho srdce a rozumu, uvnitř naší svobody. Právě ze srdcí tryská živá voda Ducha. Právě z hloubi našeho nitra se rodí nový život, proto také všechno, co nevyjadřuje nás, nebude vyjadřovat ani Boha.

Co není projevem Boha, neprojevuje nás

V jistém smyslu je však pravdivé i opačné tvrzení. Co není projevem Boha, nebude projevovat ani nás. Člověk byl stvořen k obrazu a podobenství Božímu, a právě ten obraz a podobenství Boží mu budou navráceny skrze milost, skrze působení Ducha svatého. Čistota není něčím výlučně závislým na našem nitru: „Vy jste už čisti tím slovem, které jsem k vám mluvil“ (Jan 15,3). Máme-li čisté srdce, je to proto, že nám je dal Bůh. Voda tryskající z nás k životu věčnému je voda pocházející od Otce i Syna. To Bůh, který v nás bydlí, nám dává pravdivé a skutečné nitro, jež však není naším výlučným vlastnictvím.

Nežiji už já, ale žije ve mně Kristus

O svaté Kateřině ze Sieny se říká, že v určitém období byla silně připoutána k verši z žalmu 51: „Stvoř ve mně čisté srdce, Pane“; kteréhosi dne měla zvláštní zážitek: zdálo se jí, že Kristus přišel a vyňal její srdce, a potom jí dal své vlastní se slovy: „dávám ti své srdce, abys s ním mohla žít navěky“. Bez ohledu na všechny možné interpretace tohoto zážitku je to jistě dramatické pojetí Pavlových slov: „Nežiji už já, ale žije ve mně Kristus“ (Gal 2,20).

Bůh je srdcem našeho srdce

Člověk Západu se naučil velmi intenzivně a problematicky vnímat svoji totožnost. Myšlenka vlastní identity mu nedává spát a působí mu bolest. Člověk se pokouší posílit své ego, aby ho ujistil, že je skutečně JÁ. Naproti tomu náboženství Východu, ale zvláště buddhismus, zdůrazňují pojem „ne-já“. Křesťanství zdůrazňuje důležitost obou. Lidská identita je „já“ i „ne- já“. Můj život vychází z osobního principu vědomí a svobodné činnosti, který mohu nazývat „já“. Naproti tomu stvořená svoboda může přetrvat jen tehdy, když je zakotvena v Boží svobodě. Nejhlubším zdrojem mé totožnosti je Bůh. V hloubi mého vlastního nitra je ve mně skryto Boží nitro. Podle sv. Augustina existuje Bůh ve mně hlouběji než já v sobě samém. Máme v sobě jediný zdroj života, který je plně lidský jen když je současně božský. Bůh je srdcem našeho srdce.

Tajemství Boha a tajemství duše jsou části téhož tajemství. Mít čisté srdce znamená mít život, který v nás tryská ze zdroje příliš hlubokého, než abychom ho mohli vysondovat. Mít čisté srdce znamená mít srdce, které nebylo Bohem jenom stvořeno a ponecháno nám k užívání; znamená to mít srdce neustále tvořené s novostí Božího života.

„Neboť oni budou vidět Boha“

Dovolíme-li Bohu, aby nás v každém okamžiku takto nově tvořil, nevyhnutelně to ovlivní naši existenci a pohled na svět. Existovat a hledět jsou akty na sobě závislé. Jak vidíš svět, záleží na tom, jaký jsi. A opačně: to, co vidíme, ovlivňuje naši existenci. Je-li náš život zakořeněn v Bohu, budeme vidět tak, jak vidí On. A Bůh vidí sebe samého. Právě proto budou lidé čistého srdce vidět Boha. V jistém smyslu Bůh vidí pouze sebe samého. Nemá dvě odlišné vize – vidění sebe a vidění svých tvorů. Pouze uvnitř své odvěké a blažené kontemplace vidí všechno, co učinil. A vidí, že všechno je velmi dobré.

Vše, co uvidíme, bude Bůh

Jestliže máme čisté srdce, to, co uvidíme, bude Bůh. „Čistým vše čisté“ (Tit 1,15). Lidé čistého srdce nemohou vidět zlo jako zlo, ale jenom jako dobro (byť porušené). To neznamená propadnout při pohledu na motýla cukrkandlovému nadšení a volat: „Ó, jaký to blažený pohled!“ Znamená to umět pohlédnout na člověka ukřižovaného, zničeného utrpením a zbroceného krví jako na Boha. Mít čisté srdce znamená být toho schopen. Obnovený člověk už nemá „ducha bázlivosti“ (2 Tim 1,7). Nebojí se podívat do tváře čemukoliv. Nebojí se krásy a obdivuje ji bez bázně, náruživosti, chtíče. Také ho neděsí věci obvykle považované za ošklivé. Dovede čelit všemu, dokonce i hříchu. Čistota srdce očišťuje naše vidění věcí, dovoluje nám s pokorou hledět na jiné, vidět je jako dobré i přes jejich příležitostné poklesky. Quido I. ve svých Meditacích mnohokrát vyzývá k soucitu s hříšníky. Člověk je sám o sobě dobrý a je hoden obdivu, zlé jsou pouze jeho vady. Ty mu působí mnohem více škody než komukoliv jinému, proto jediným správným postojem je soucit, a ne hněv.

Uvidíme dobro i v tom, co je zlé

Můžeme jít dokonce ještě dále. Čistota srdce nás činí citlivými na dobro přítomné i v tom, co je skutečně zlé. Nelze si představit nic naprosto zbaveného dobra. I ten nejhorší chtíč, úchylka, hřích je hledáním – byť bludným – dobra a touhou po štěstí. Roman Melodos ve svém hymnu na ženu hříšnici diskrétně ukazuje, že jenom Kristus ji může obdarovat tím, co marně hledala u svých milenců. Je-li důležitým momentem obrácení rozchod s minulostí, stejně důležitým momentem je kontinuita s minulostí. Nečisté svazky byly marným hledáním lásky; podstatně totéž hledání se teď stává plodným s Kristem. Svatá Terezie z Lisieux ve svém životopise píše, že tatáž chtivost, která jí jako dítěti kázala shrabovat pro sebe všechny hračky z krabice, když ji prosili, aby si vybrala jenom jednu, jí později kázala dosáhnout svatosti. Její vlastnost tedy nebyla utlumena, ale byl jí dán správný směr.

Přes všechny nedostatky se i hřích může stát nástrojem v Božích rukou. Týká se to i našich vlastních hříchů. Pokoření z důvodu vlastního hříchu přináší nakonec daleko více prospěchu než pýcha z vlastní dokonalosti. Ostatně, pohleďme ještě jednou na Kristův kříž: hle nejvyšší projev ničivé síly a ničemnosti člověka, a zároveň největší zjevení Boží lásky. A proto mít čisté srdce znamená umět pohledět hříchu do tváře bez ohledu na to, zda je náš vlastní nebo cizí, a postřehnout v něm Boha. V Bohu není žádná tma (1 Jan 1,5). Bůh nevidí zároveň dobro i zlo, jako by byly postaveny vedle sebe, a nevolí mezi nimi, Bůh hledí na všechno, co učinil, a vidí, že je to velmi dobré (Gn 1,31). Odhalíme-li v sobě zdroj života, budeme vidět Boha, jenom Boha. Musíme se naučit, jak káže mistr Eckhart, prodírat se všemi nám danými situacemi, vším, co nás potkává, a nalézt v tom Boha. Není důvod k rozmarům, k reptání, k pohoršení, k beznaději. Bůh je všude. Blahoslavení čistého srdce, kteří ho všude vidí.

W drodze 5/1999, přeložila ef
Z časopisu Amen 11/2001
S laskavým svolením

Zpět