Metoda usebrání
Terezie viděla nebezpečí (zvláště mezi učenci) ve ztotožňování modlitby s intelektuální činností: „narazila jsem na to, že se některým zdá, jakoby celá záležitost spočívala v přemýšlení, a pokud jej před Bohem mají mnoho, třebaže k tomu musejí vynaložit velkou sílu, pak se domnívají, že jsou duchovními (osobami); a pokud se rozptýlí, třebaže by se to bylo kvůli dobrým věcem, pak jim z toho vzchází velká bezútěšnost, a zdá se jim, že jsou ztraceni“ (Z 5,2). Vůči tomuto intelektuálskému nebezpečí přemítavé meditace, u níž „se jim zdá, že není žádná neděle ani okamžik, kdy by nebylo třeba pracovat na spřádání úvah“ (Ž 13,11), Terezie zareagovala prohlášením, že „podstata dokonalé modlitby“ nespočívá v přemýšlení, nýbrž v lásce, „neboť duší není přemýšlení ani vůle mu není poslušná“, „takže pokrok duše nespočívá v mnohém přemýšlení, leč v mnohém milování“ (Z 5,2; 4 H 1,7). Odtud také její slavná definice: „vnitřní modlitba není, podle mého soudu, nic jiného než styk přátelství, kdy se často přebývá o samotě s tím, od něhož víme, že nás miluje“ (Ž 8,5).
Právě proto, že jde o vyjádření lásky, Terezie, která není příznivcem formulek, nechtěla stáhnout modlitbu do korzetu nějaké metody, nýbrž ponechala tomu, kdo se modlí, prostor široké svobody: „a tak čiňte to, co vás více probouzí k lásce“ (4 H 1,7). A když myslí na ty, kdo nemohou přemítat rozumem, ale mají rozvinutější jiné schopnosti k modlitbě než myšlenkové přemítání, nabízí svůj „způsob postupování“, který nazývá „modlitbou usebrání“ a definuje ji takto: „nazývá se usebráním, protože duše usebírá všechny mohutnosti a vstupuje do svého nitra se svým Bohem“ (C 28,4), takže „třebaže to bude ústně, velmi zakrátko se rozum usebere a tato modlitba s sebou nese mnoho dober“ (tamtéž). Jedná se tedy o usebrání až k sebepřesažení, k vniknutí s Bohem až do nejskrytějšího středu sebe sama, aby se tam člověk setkal s původním tajemstvím Boha a člověka: Ježíšem Kristem. Na základě toho lze tedy mluvit o aktivním a pasivním usebrání.
Aktivní usebrání
„Představit si Krista ve svém nitru“. Usebrání je schopností naslouchat, uvést se do postoje přijímání, do ovzduší mlčení a vnitřního klidu. Toto cvičení se v soustředění „není nadpřirozenou věcí, leč je v našem chtění a můžeme jej působit my sami“ (C 29,4). Jak? Tím, že si uvědomíme, že je zde Bůh a já před ním: „ať začne myslet na to, s kým se chystá mluvit, a kdo je to, kdo k ní promlouvá, aby věděla, jak s ním má jednat“ (C 22,3). Proto „je dobrá kniha k včasnému usebrání“ (Ž 9,5; C 26,10), a, samozřejmě, zvláště evangelium (C 21,4). Tak to dělala i ona: „Snažila jsem se, jak nejvíc jsem mohla, přiblížit se k Ježíši Kristu, našemu Dobru a Pánu, přítomnému v mém nitru“ (Ž 4,7); „měla jsem ten způsob modlitby, že, jelikož jsem nemohla přemítat rozumem, snažila jsem si představit Krista ve svém nitru“ (Ž 9,4). A tak to radila i svým mniškám: „Představte si samotného Pána při sobě a hleďte, s jakou láskou a pokorou vás učí“ (C 26,1); „ať si představí, že jsou před Kristem, a bez unavování rozumu ať s ním rozmlouvají a laskají se s ním, aniž by se unavovaly sestavováním úvah“ (Ž 13,11). Těm, kdo ani takto nejsou schopni se soustředit nebo „se nemohou usebrat ani upoutat svá rozumování na vnitřní modlitbu ani přemýšlet“ (C 24,1), radí modlit se ústně Otčenáš a vkládat „rozum a srdce do toho, co říkáte“ (C 21,10), vždyť touto cestou lze dospět i ke kontemplaci: „A abyste si nemyslely, že z dokonalého ústního modlení se získává jen málo užitku, říkám vám, že je velmi možné, aby vás při modlitbě Otčenáš uvedl Pán do dokonalé kontemplace“ (C 25,1; 30,7).
Toto vnitřní představení si Krista, které Terezie navrhuje, je cvičením se ve víře a lásce a nespočívá tak v obrazotvorné připomínce, ve vytvoření vizuálního obrazu, nýbrž v oživování víry, která vnímá Kristovu přítomnost, aniž by ji viděla. Víra má své vlastní „oči“, které umožňují jistou formu „vidění“. Když opět mluví o sobě, říká: „Vím o této osobě, že po mnoho let, třebaže nebyla příliš dokonalá, když přijímala, jako by to bylo tělesnýma očima, viděla vstupovat Pána do svého příbytku, a tak se snažila posilovat víru, aby (jelikož věřila, že tento Pán opravdu vstupoval do jejího příbytku) se přestala zabývat všemi vnějšími věcmi, nakolik jí to bylo možné, a vstupovala s ním. Snažila se usebrat smysly, aby všechny chápaly tak velké dobro; myslím tím, aby nepřekážely duši v tom, aby to poznala. Představovala si, že je u jeho nohou a plakala s Magdalénou, jako by jej viděla tělesnýma očima ve farizeově domě; a třebaže (přitom) nepociťovala zbožnost, víra jí říkala, že tam opravdu byl“ (C 34,7).
Pasivní usebrání
„Hleďte, že na vás hledí“. Vnitřní zobrazení víry je prostou a jednoduchou láskyplnou činností. Proto Terezie vychází z Ježíšových slov v evangeliu a upozorňuje nás: „Myslíte, že mlčí? Třebaže jej neslyšíme, přece promlouvá k srdci (…) Hleďte si slov, která pronášejí ona božská ústa, neboť od prvního pochopíte lásku, jakou k vám má, což pro učedníka není nepatrné dobro a potěšení, když vidí, že jeho učitel ho má rád“ (C 24,5; 26,10). Proto světice klade veškerý důraz na bezprostřednost pohledu: „Nuže, nežádám vás, abyste o něm přemýšlely ani abyste načerpaly mnoho myšlenek nebo svým rozumem tvořili velké a jemné úvahy; nežádám vás, leč abyste na něj hleděly (…) Hleďte, že nečeká jinou věc, než že se na něj budeme dívat“ (C 26,1-3). „Jednejte s ním jako s otcem a jako s bratrem a jako s pánem a jako se snoubencem; někdy tím způsobem, jindy jiným, vždyť on vás naučí tomu, co máte dělat, abyste jej uspokojily“ (C 28,3). A poněvadž „nechce, abychom si lámali hlavu tím, že s ním budeme mnoho mluvit“ (C 29,6), „setrvávejte tam s ním, a rozum ať zmlkne; je-li to možné, zaměstnejte se tím, abyste hleděly, že na vás hledí, a doprovázejte ho a mluvte a proste a pokořujte se a těšte se s ním“ (Z 13,22).
Když v tomto láskyplném styku již ten, kdo se modlí, není tím, kdo se dívá, nýbrž tím, na koho se dívá Kristus, který jej proniká svým pohledem, pak se uskutečňuje kontemplativní moment modlitby, pasivní usebrání. Toto převrácení pohledu je vlastní mystické zkušenosti: „Stalo se mi, že když jsem jednoho dne vstupovala do oratoře, uviděla jsem sochu, kterou tam přinesli uložit. Znázorňovala velmi zbičovaného Krista a tak povzbuzoval ke zbožnosti, že když jsem na ni pohlédla, rozrušilo mě, že jsem ho uviděla takového, protože dobře představovala, čím pro nás prošel“ (Ž 9,1), to je, pavlovské „zamiloval si mě a vydal se za mne“ (Gal 2,20). To je „prosté a jednoduché láskyplné uvědomění“, o kterém mluví svatý Jan od Kříže, „jako když (někdo) otevře oči s uvědoměním lásky“ (ŽPB 3,33; 2 V 13,4); pohled intuitivního poznání, který dává lásku a zjednodušuje mnohost úkonů běžného poznání, což neznamená zubožení, nýbrž úžasné zaměření na podstatné, které upokojuje celou duši: „jako i zde, pokud se dvě osoby mají velmi rády a mají bystrý rozum, i bez posunků si rozumějí na¨základě pouhého vzájemného pohledu; tak tomu má být i tady, aby čas od času – aniž bychom viděli, jak – na sebe pohlédli tito dva milenci, jak to říká Snoubenec Snoubence v Písních“ (Ž 27,10).