Poselství Jeho Svatosti papeže Benedikta XVI.
biskupu avilskému S. E. Mons. Jesús García Burillovi
u příležitosti 450. výročí založení kláštera sv. Josefa v Avile
a začátku reformy Karmelu svatou Terezií od Ježíše
1. Resplendens stella. „Hvězda, která bude vydávat velkou zář“ (Kniha života 32,11). Těmito slovy Pán povzbuzoval sv. Terezii od Ježíše k založení kláštera Svatého Josefa, počátku reformy Karmelu, od které se 24. srpna dovrší 450 let. U příležitosti této šťastné události, se chci připojit k radosti milované avilské diecéze, řádu bosého Karmelu, Božího lidu, který putuje ve Španělsku, a všech těch, kteří v univerzální církvi našli v tereziánské spiritualitě bezpečné světlo, kteří objevili, že skutečná obnova života přijde k člověku skrze Krista. Tato slavná žena, zamilovaná do Pána, nedychtila po ničem jiném, než aby ho ve všem potěšila. Skutečně, svatý není ten, kdo koná velké hrdinské činy založené na znamenitosti svých lidských kvalit, ale ten, kdo pokorně souhlasí, aby Kristus pronikl do jeho duše, jednal skrze jeho osobu, aby On byl opravdovým protagonistou jeho činů a tužeb, tím, který bude inspirovat každou iniciativu a podpírat každé mlčení.
2. Nechat se vést tímto způsobem jedině Kristem, je možné pouze pro toho, kdo žije intenzivní život modlitby. Ten spočívá, podle slov avilské světice, ve „styku přátelství, častém přebývání o samotě s tím, o němž víme, že nás miluje.“ (Kniha života 8,5). Reforma Karmelu, jejíž výročí nás naplňuje radostí, se zrodila z modlitby a tíhne k modlitbě. Opuštěním zmírněné Řehole a radikálním návratem k prvotní Řeholi, chtěla svatá Terezie od Ježíše umožnit životní styl, který by podporoval osobní setkání s Pánem, pro které je nezbytné „uvést se do samoty a hledět na něj ve svém nitru a nestranit se tak dobrého hosta“ (Cesta dokonalosti 28,2). Klášter Svatého Josefa vzniká právě s cílem, aby její dcery měly co nejlepší podmínky pro nalézání Boha a navázání hlubokého a důvěrného vztahu s Ním.
3. Svatá Terezie navrhla nový styl, jak se v novém světě stát karmelitkou. Tehdy byly „těžké časy“ (Kniha života 33,5). A v nich, jak říká tato Učitelka duchovního života, „je zapotřebí, aby silní Boží přátelé podpírali slabé.“ (ibid. 15,5). A výmluvně naléhá: „Svět hoří, chtějí znovu odsoudit Krista, chtějí jeho církev srazit k zemi. Ne, moje sestry, není čas vyjednávat s Bohem záležitosti drobného významu.“ (Cesta dokonalosti 1,5). Není aktuální i dnes, v situaci, ve které žijeme, úvaha tak jasná a interpelující, položená před čtyřmi staletími svatou mystičkou?
Konečným cílem tereziánského reformy a zakládání nových klášterů uprostřed světa chudého na duchovní hodnoty, bylo chránit modlitbou apoštolskou práci, nabídnout evangelijní způsob, který by byl modelem pro ty, kdo hledají cestu dokonalosti. Ten vycházel z přesvědčení, že každá autentická osobní a církevní reforma probíhá tak, že v nás neustále obnovuje „formu, podobu“ Kristovu (srov. Gal 4,19). Světice ani její dcery netoužily po ničem jiném. Stejně i její synové, karmelitáni, se nesnažili o nic jiného, než aby „velmi pokročili ve všech ctnostech“ (Kniha života 31,18). V tomto smyslu, Terezie píše: „(pro našeho Pána) je cennější jedna duše, kterou mu díky jeho milosrdenství získáme svým přičiněním a modlitbou, než všechny služby, jež jsme s to mu prokázat“ (Kniha zakládání 1,7). Tváří tvář tomu, jak svět zapomíná na Boha, svatá Učitelka povzbuzuje modlící se společenství sester, aby svou horlivostí pomáhaly těm, kteří kdekoli hlásají Kristovo Jméno, aby snažně prosily za potřeby církve, aby dolehlo k Srdci Spasitele volání (nářek) všeho lidu.
4. Také dnes uprostřed bouřlivých proměn, stejně jako v 16. století, je nezbytné, aby modlitba plná důvěry byla duší apoštolátu, aby se poselství Ježíše Krista šířilo jasně, srozumitelně a se silnou dynamikou. Je naléhavě nutné, aby se Slovo života rozeznělo v duších harmonickým způsobem, zvučnými a přitažlivými tóny.
Při tomto vzrušujícím úkolu je nám příklad Terezie z Avily velkou pomocí. Můžeme říci, že ve své době světice opravdu evangelizovala bez vlažnosti, se zápalem, který nikdy neuhasl, metodami vzdálenými od apatie, výrazy obklopenými svatozáří světla. Díky tomu je její příklad stále aktuální i na křižovatkách našich dnů, kdy pociťujeme naléhavou nutnost, aby pokřtění obnovili svá srdce skrze osobní modlitbu soustředěnou též, podle poučení avilské mystičky, na kontemplaci nejsvětějšího lidství Kristova jako jediné cesty, jak najít Boží slávu (srov. Kniha života 22,1; Vnitřní hrad 6,7). Tak se budou moci formovat autentické rodiny, které odhalí v evangeliu oheň svého rodinného krbu, živé a jednotné křesťanské komunity založené na Kristu jako na svém základním kameni, které budou žíznit po životě bratrské a velkodušné služby. Též je žádoucí, aby ustavičná modlitba podpořila přednostní péči o pastoraci povolání, zdůrazňujíce zvláště krásu zasvěceného života, o kterou je třeba pečovat jako o poklad, který patří církvi, jako o bystřinu milostí, a to v jeho aktivní i kontemplativní dimenzi.
Kristova moc také povede k posílení iniciativ, aby Boží lid získal znovu svou sílu jediným možným způsobem: tím, že v nás bude takové smýšlení jako v Kristu Ježíši (srov. Flp 2,5) a že budeme za každých podmínek hledat radikální prožívání jeho evangelia. Což především znamená svolit, aby nás Duch svatý učinil přáteli Mistra a připodobnil nás k Němu. Znamená to také plně přijmout svá obdarování a přisvojit si takové postoje jako pokoru v chování (ve vedení, řízení), zřeknutí se nadbytečného, nečinit příkoří ostatním či jednat s prostotou a tichostí srdce. Tak budou ti, kteří jsou kolem nás, vnímat radost, která se rodí z našeho přilnutí k Pánu, a my nebudeme dávat ničemu přednost před jeho lásku a budeme stále připraveni obhájit se před každým, kdo by se ptal pod důvodech naší naděje (srov. 1 Petr 3,15) a žít jako Terezie od Ježíše v dceřiné poslušnosti naší svaté Matce církvi.
5. K této radikalitě a věrnosti nás dnes vyzývá tato tak vznešená dcera avilské diecéze. V tomto dějinném okamžiku papež přijímá její krásný odkaz a svolává všechny členy této místní církve, ale zvlášť vroucím způsobem mladé, aby vzali vážně společné povolání ke svatosti. Dovolte mi, abych ve stopách Terezie od Ježíše i já řekl těm, kteří mají budoucnost před sebou: Snažte se také vy patřit plně Ježíši, jedině Ježíši a stále Ježíši. Nebojte se říct našemu Pánu jako ona, „Jsem Vaše, pro Vás jsem se narodila, co přikazujete, abych učinila?“ (Poezie 2). A Jeho prosím, abyste také uměli odpovědět na jeho volání osvíceni božskou milostí s „rozhodnou rozhodností“ tak, že nabídnete „to maličko“, co je ve vás s důvěrou v Boha, který „nikdy nepřestává pomáhat tomu, kdo se pro něj rozhodne všechno opustit“ (srov. Cesta dokonalosti 21,2; 1,2).
6. Svatá Terezie uctívala s velkou zbožností Nejsvětější Pannu, kterou vzývala sladkým jménem Carmen. Její mateřské ochraně svěřuji apoštolské úsilí avilské církve, aby omlazená Duchem svatým nacházela vhodné cesty pro hlásání Evangelia s nadšením a odvahou. Ať se Maria, Hvězda evangelizace, a její čistý snoubenec svatý Josef přimlouvají, aby ona „hvězda“, kterou Pán zapálil uprostřed církve i celého světa, tereziánskou reformou dál vydávala velkou zář lásky a pravdy Kristovy všem lidem. S tímto přáním, ctihodný bratře v biskupské službě, Ti posílám toto poselství a prosím, abys s ním seznámil stádce svěřené tvé pastýřské péči a zvláště milované sestry bosé karmelitky kláštera svatého Josefa v Avile, které uchovávají v čase ducha své Zakladatelky, a o jejichž vroucí modlitbě za Petrova nástupce mám vděčnou jistotu. Jim, Tobě a všem věřícím v Avile srdečně uděluji apoštolské požehnání, záruku hojné nebeské milosti.
Benedikt XVI.
Vatikán, 16. července 2012