Živé přátelství

Emilián Soukup OP

Živý člověk může být zároveň mrtvý. Dva živí lidé mohou mít mrtvé přátelství, ačkoliv se zdají být skutečnými přáteli. Křesťanství je značkou přátelství s Bohem, a přece může být v křesťanu toto přátelství mrtvé.
Mrtvé přátelství není věc, kterou bychom museli dlouho hledat. Kdysi byl zvláštním jménem označen názor, který soustavně pěstoval mrtvé přátelství – indiferentismus. Každý vztah k Bohu prohlašuje za dostačující a správný, každé náboženství za stejně cenné. Systém zmizel, věc zůstala a množství lidí přešla do krve.
Mrtvé přátelství se vyznačuje lhostejností k Božím věcem, lhostejností rozumu i srdce. Je sice víra v Boha, není však zájem poznat celou pravdu. Zájmy jsou jinde. Náboženství se pociťuje jako sbírka zákonů a nařízení a Bůh jako zákonodárce ukrytý za svými zákony, nehledaný zaníceným zrakem. Jako člověk platí dluhy řádně nebo nepořádně, s týmž smýšlením se „dává do pořádku svědomí“, se „člověk smiřuje s Pánem Bohem“, konají se nebo vynechávají modlitby a náboženské povinnosti.
Ztrácí se smysl pro život a náboženství, protože je velmi vyvinutý smysl pro záležitosti života podle zásad země. Podle nich je jen člověk bezúhonný. Zásady země se sledují s živým a neúmorným zájmem. Není však zájem promyslet až do posledních důsledků taje zásad evangelia Božího milosrdenství a vykoupení. V každém náboženství může člověk správně žít – a je přivalen velký kámen na hrob mrtvého přátelství.
Co tu chybí? Není tu řeč o člověku nevěřícím, proto je taková otázka oprávněná. V duši je víra, je tam i jakási naděje, třeba i jisté doufání nebe a Boží pomoci, a přece je přátelství mrtvé. Co chybí do přátelství živého? Mrtvému přátelství je Bůh cizí. Má-li se stát živým, musí se Bůh stát člověku blízkým. Svatý Tomáš (1) praví: „Víra a naděje spojují s Bohem pouze tak, že od něho berou poznání pravdy a očekávání dobra, avšak láska tkví v Bohu samém, je kvůli němu, nikoli proto, že z něho něco máme.“ – Přátelství je mrtvé i s vírou a nadějí, není-li proniknuté a živené božskou ctností lásky. Tato vlastnost chybí mrtvému přátelství, protože ona je jeho životem.
Živé přátelství je tam, kde je skutečné spojení, kde je jeden s druhým, ve druhém, kde se vlastně jen dává, kde jsou otevřená srdce, nikoli jen vztažené dlaně.
Jsou to již známé myšlenky, ale je třeba zdůraznit důležitost a ráz jejich vlivu na přátelství. Důležitost proto, že živé přátelství s Bohem je nejdůležitější záležitostí křesťanského života i záležitostí nejdrahocennější. Vliv lásky k Bohu na přátelství s ním zasahuje hlavně víru a naději, neboť víra a naděje jsou prvními kroky a stálými základy přátelství. Láska tyto kroky prodlužuje a zrychluje, upevňuje základy a na nich tvoří stánek Boha s člověkem.
Spíše pochopíme, co to znamená, z následujícího obrazu. Uznáváme pravdu všude, kde se nám podává aspoň s vnějšími znaky pravdy. Když nám věrohodný člověk vypravuje nebo radí, vyslechneme se zájmem jeho zprávy, uznáváme oprávněnost jeho rady, snad se podle nich i zařídíme, ale ne kvůli člověku, nýbrž z lásky k pravdě a vždycky s určitou opatrností. Avšak bez opatrnosti, celou náhlostí oddanosti bereme za své, co vypravuje a radí přítel. Milujeme ho – a láska s milovaným ztotožňuje.
Kdo miluje Boha, má všechny záruky, že jeho láska k pravdě neutrpí úhonu, když přijme za své, co Bůh vypravuje a radí. Jednou vírou věří Bohu ten, kdo věří a miluje i kdo pouze věří: ale není to víra stejná. Sv. Tomáš (2) praví, že víra bez lásky není dokonale ctností a že dokonalou je víra, které láska dává větší ochotu, oddanost a důvěru. To je ta živá víra, která podle Kristových slov přenáší hory a stejnou mocí přenáší člověka přes hory nesnází, obětí a vzdáleností k nejvyšším cílům.
Láska k Bohu činí víru živou a tím se teprve začíná náboženský život. Mluví se o duchu víry jako požadavku náboženského života. Staří rozuměli duchem to, čemu my říkáme impuls, nutkání, puzení do pohybu, udržování v čilém účelném pohybu, a tohoto ducha spojovali s vůlí. To je duch víry, tolik hledaný a tak životně důležitý pro náboženský život: láska k Bohu – Příteli. Ani sebedůkladnější úvahy rozumu o věrohodnosti Boží nám nedají takovou bezpečnou a radostnou jistotu, že naše láska k pravdě neutrpí vírou. Dá ji pouze láska k Bohu. Již nemáme pouhé přesvědčení o pravdě Boží, pravdy víry v nás nabyly života.
Jediná božská ctnost lásky způsobí, že obsah víry se nám stane opravdovým návykem, zářivým světlem života, které se – aby při něm byly upraveny naše pohnutky, myšlenky, řeči i činy – vždy samo a neodbytně přihlásí. Skoro tak, jako pravý profesor češtiny, který, ani nechtě, hledá chyby v tom, co čte, a čtené upravuje podle pravidel.
A teprve tehdy je člověku víra tím, čím ji chce mít Bůh, když ji daruje: živou, životadárnou mocí. Jako nemůže v duši začít víra bez součinnosti vůle, jako nemůže uvěřit člověk, dokud uvěřit nechce, tak, dokud opravdově a srdečně nemiluje Boha, nemůže mít ducha víry – a jím víry dokonalé. To je poslední odpověď na otázky, proč víra a náboženský život ochabuje. To je též jediný účinný lék: přivést člověka k srdečnému a silnému milování Boha. Všechno ostatní, co moudří podnikají, je slabé, je honěním člověka po vedlejších stezkách, kde mu nakonec únavou všechno zevšední. Jen láska a cesta k lásce nezevšední ani neunavuje.
Živé přátelství, láskou dávajíc víře to, co duše dává tělu, zasahuje do druhé hlavní síly křesťanského života, do naděje. I největší hříšník může opravdově doufat, že jednou dosáhne odpuštění. Doufá, ale s obavami. Duše, která má dar svaté lásky k Bohu, doufá, její naděje však láskou dostala dvojí zdokonalení: ve své povaze a ve svých pohnutkách.
Je nadějí smělou, bezpečnou, neochvějnou. Žádné pozemské zklamání jí nepohne, žádná překážka ji nezarazí. Láska ji naučí právě v největších zklamáních a před největšími překážkami s obdivem vzhlížet k Příteli, jehož podivuhodnou velikost a vítěznou moc ukazují právě tyto překážky a zklamání, neboť on je všechny překoná. Lidská zklamání jsou jí zvěstí Božích triumfů.
Z naděje se ztrácí poslední zbytky sobeckých pohnutek v očekávání osobního blaha. Naděje se stává obdivujícím pohledem ne všemocného Přítele, s nímž sjednoceni zvítězíme a uvidíme, že se naše srdce neklamalo, když k němu přilnulo v bezohledné oddanosti.
Přátelství živé – hledáme to slovo v Písmě a nalézáme je u apoštola Pavla: „Nyní trvají víra, naděje a láska, tato trojice, ale největší z nich je láska“ (1 Kor 13,13).
Hledáme-li živé přátelství, musíme hledat lásku, abychom měli onu trojici, která jediná vytváří dokonalost duše a života. Jak nalezneme lásku, abychom dosáhli živého přátelství? Nekatolík dá těžko odpověď na tuto otázku. Katolík však ví, že tu lásku vkládá do lidského srdce jen Bůh sám, že ji tam vloží při rozhřešení, u stolu Páně, že každá svátost je rozmnožením fondu lásky, kdy zvětšená milost poskytuje lásce novou výživu. To je nesmírný význam svátostí – v nich máme neklamně jistou cestu k živému přátelství.
Kdy to všichni pochopíme?

Z časopisu Sursum
S laskavým svolením

Zpět

Poznámky pod čarou:

(1) II.-II. 23,6.
(2) II.-II. 4 a 5