Zajišťování přátelství
Emilian Soukup OP
Přátelství s Bohem se zajišťuje bázní. Není to „protismysl“, jak by se zdálo, že slova napovídají. I u lidí je to obvyklý způsob zajišťování: buď láskou nebo bázní. V přátelství s Bohem se bázeň jeví jako vychovatelka pevného přátelství, ač vypadá jako jeho překážka – až se stane nejněžnějším výrazem dokonalého přátelství.
Bůh může stát před duší člověka jako Nejkrásnější i jako Nejhroznější, podle stupně jejího sobectví. Mohlo by se říci, že je to zvláštnost Boží lásky, když vábí a hrozí zároveň: Bůh vábí každého svou dokonalostí a svou spravedlností hrozí každému, kdo vábení odmítá. Takový obraz nesmírnosti Boží dobroty a nesmírnosti slabosti člověka. Člověk i nechtě musí za dobrem. Dovede odmítnout dobro nejvyšší a zastavit se u malichernosti, která se mu pod drobnohledem sobectví tisíckráte zvětšila. Proto hrozí Bůh člověku zlem, aby pozornost každého (i toho nejomezenějšího rozumem a s nejslabší vůlí) připoutal k jedinému celému štěstí. Tak musela být napsána dvě přikázání: Boj se Boha – Miluj Boha. Člověku bylo poručeno bát se, aby se naučil milovat a k milovanému Příteli přilnout. To je náčrt cesty bázně s láskou. Dále uvažujme o jejích podrobnostech.
Máme právo i povinnost milovat sebe. V prvním stupni bázně je postavena hráz výstřednostem bezohledného sobectví. Když by člověk nechtěl brát ohled na Boha, když nechce vidět Boha jako pramen svého nejhlubšího a dokonalého štěstí, slyší Boží slovo: „Já vykonám pomstu svého času“ (Dt 32,35). Člověkem zatřese pomyšlení na pomstu Nejvyššího a začne se o sebe bát. Zmenšuje sobectví – ze sobectví. Bojí se o sebe, a proto se podrobuje Božím požadavkům. Bojí se trestů, proto se varuje skutků těch, kteří nemilují nebo nenávidí Boha a koná skutky, jaké konají Boha milující. Koná je ze strachu o sebe.
Ale přece se k Bohu obrací. „Počátek moudrosti je bát se Boha“ (Žl 110,10) – duše se bázní učí odpírat bezohlednému sobectví. S uzarděním se všichni přiznáme, že jsme na tomto začátku někdy stáli, že jsou mnohdy nárazy a útoky sobeckých tužeb tak prudké, až potřebujeme vyvolat v sobě touto bázní hrůzu před Božími tresty za hřích, aby se nám hřích zošklivil. A přece si hřích zošklivíme.
Cítíme nedokonalost, určitou nízkost takového poměru k Bohu, kdybychom chtěli plnit jen ono první přikázání: Boj se Boha. Máme tu Boha pouze jako pána a sebe jako služebníka shrbeného postoje. Z tohoto nepříjemného pocitu bázně před pánem a jeho trestající rukou je do lásky přátelské daleko.
A přece je tato bázeň, pevně zakotvená, začátkem zajištění přátelství s Bohem. Neboť o Bohu víme více, než že je nejvyšší zákonodárnou mocí. Když přestal člověk z bázně hřešit, když byla rozhřešením smyta skvrna z duše, když byla s milostí posvěcující do duše dána láska k Bohu, pak tato láska začíná pracovat. Láska učí duši chápat Boha jako otce a člověka jako dítě. Bázeň v duši zůstává, protože patří k její výbavě – mění však své názory, pohnutky, posunuje se na jiný předmět, mění se tedy sama.
Mění své názory. Duše již chápe, co se chce říci slovy: Bůh – největší dokonalost. Dobro, jež nezná sobě rovného. Nehledí již jen na sebe, hledí k Bohu. Další krok od sobectví a příprava na přátelství s Bohem.
Mění své pohnutky. Duše se varuje hříchu ne již ze strachu před trestem, ne jenom kvůli sobě, nýbrž také kvůli Bohu. Nenávidí hřích a bojí se ho ne kvůli trestům, které na člověka uvaluje, ale protože uráží Boha, milovaného, pečlivého a dobrého otce.
Posunuje se na jiný předmět. Duše se nebojí o sebe, bojí se spíše o Boha. Není to docela přesně řečeno, ale nemáme lepší výraz a odpovídá to našemu skutečnému cítění. Bojíme se, že hříchem ublížíme Bohu, jenž si to nezasluhuje od nás, jimž dává všechnu svou péči, lásku a slitování.
Mění se tedy bázeň sama. Přestává být výlučně sobeckou. V teologii se tomuto druhému stupni bázně říká bázeň synovská. Chceme být hodnými dětmi nejlepšího otce. Proto se Otce bojíme, bojíme se ho urazit, abychom neposkvrnili čest rodiny, docela tak, jako ve své lidské rodině dítě ze smyslu pro čest rodiny odmítá vše, co by otce rodiny zarmoutilo, neboť svého otce miluje.
Kde je v dětech pozemské rodiny taková bázeň, tam se o čest rodiny nikdo nebojí. Je to další zabezpečení přátelství s Bohem, je-li v duši o Bohu smýšlení: on otec a já dítě. Ale i tato bázeň má své nedokonalosti, i bázeň druhého stupně kalí nejčistší a nejryzejší pojem přátelství. Neboť je v ní dosud cosi ze sobectví. Bojíme se, abychom neurazili Boha, svého otce, jenž je zdrojem všeho našeho dobra. Milujeme sice Boha jako otce, ale přece se o něho bojíme z části též kvůli sobě samým: abychom nejednali vůči otci nečestně, proto se bojíme ho jakýmkoliv hříchem urazit, jemu ublížit.
Obraz lidské rodiny dovede naše myšlenky i k pochopení konečného zajištění přátelství a výchovy k přátelství samému. Dítě pozoruje otcovy činy, z toho, co otec rodině dává, se učí znát a chápat otcovy vlastnosti, jeho povahu, jeho bytost. Jestliže je to ve svých poměrech otec ideální, zazáří v duši dítěte zrovna ve světle svatozáře. A stává se to, co vychovatelské nauky označují jako ideál, vrchol poměru dětí k otci (a stejně to platí o matce): z rodiny se stane kroužek věrných přátel. Ve světě není intimnější, krásnější a pevnější přátelství než toto. Je tu ovšem také bázeň, bázeň zcela očištěná, řekl bych bázeň dokonale vrácená svému původnímu ryze filosofickému významu prostého útěku před zlem, které ohrožuje přítomný stav člověku drahý. Bázeň, která je obrácená jen ke svému vlastnímu předmětu, ke hrozícímu zlu, bez ohledu na toho, který je ohrožen. Bázeň jde sice s láskou, ale jen láska bdí, široce otevřeným zrakem patří na krásy a dobra v příteli, který je otcem. Bázeň se probudí pouze tehdy, když se na obzoru objeví možnost roztržení kroužku.
To vložil Tvůrce do srdce a do duše lidí. Toto přátelství rodiny je otcem veškerého přátelství, podle tohoto vrozeného a obyčejně neuvědomělého ideálu se tvoří každé přátelství dvou lidí z různých rodin. Co vložil do duší pro vzájemné přátelství lidí, to zachovává Tvůrce i v přátelství mezi sebou a tvorem.
Aby bylo přátelství svatosti mezi Bohem a člověkem skutečné a ryzí, musí se vedle sebe octnout ne již různá slova, různé pojmy: pán – služebník, otec – dítě, ale: Přítel – přítel.
První a výsadní místo dostane v duši člověka láska (u Boha je tomu tak od věčnosti, neboť „Bůh je láska“, podle 1 Jan 4,8). Čím více poznává Otce, tím více poznává Dokonalost samu a největší Dobro. Člověk miluje Boha podle přesného významu toho slova: ne rozumem, ne pouhou vůlí, ne pouhým vnějším jednáním, nýbrž celým srdcem, vřelým citem.
Dříve se duše bála hříchu kvůli Božím trestům nebo kvůli své čestnosti. Nyní se hříchu bojí proto, že by jím bylo roztrženo přátelství. Bázeň se při jméně hříchu ozve v duši. A čím větší láska, tím větší hrůza: proto u svatých dovedlo pouhé abstraktní jméno hříchu způsobit mdlobu a rozbolestnění celé duše. Duše se bojí i nejmenšího všedního hříchu, je jí prostě nepochopitelné, jak by mohl někdo zhřešit, když má Přítele.
Tím je přátelství s Bohem zajištěno. Ovšem ne tak, že by už nebyla možnost hříchu, neboť takové zajištění je výsadou spočinutí na srdci Přítele v nebi. Ale přece zajištění. Jsou sice možná překvapení vzpoury „těla proti duchu“, ale jen překvapení, nikoli pravidelnost. Přátelství je upevněné vyspělostí lásky, jež – podle slov Písma – „odstranila bázeň“. Působnost bázně před trestajícím Bohem je možná ve chvíli skleslosti malého přítele, působnost bázně o Otce je ponechána pro chvíle v nížinách, aby byl umožněn opětný vzlet. Bázeň dříme citlivě před zlem a žije a vládne láska, vrchol přátelství sahajícího až do nebe.
To je objasněná záhada přátelství a bázně – zároveň otevřená a upravená cesta pro tebe.
Z časopisu Sursum
S laskavým svolením