Nová cesta

Silvestr Braito OP

Proč je duchovní život u většiny nás tak ubohý a chudokrevný, proč je tak málo vroucně žijících křesťanů? Proto, že si dobře neuvědomujeme, kdo vlastně Bůh je a čím je pro nás. Málo si připomínáme, jaký vztah chce Bůh mezi sebou a duší. Chováme se tak k Bohu mrazivě a cize anebo se díváme jen na jeho majestát, a to s tajenou nedůvěrou a otrockou bázní. Příliš odlučujeme sebe od Boha. Proto žijeme tak povrchně a přirozeně, protože zapomínáme, že jsme povýšeni k životu vyššímu, nadpřirozenému, že jsme povoláni k vnitřnímu, bytostnému vztahu k Bohu. Proto i naše plnění přikázání, když se děje, je tak ubohé, jakoby nucené, protože nemyslíme na to, že i ona jsou projevem nevýslovné božské lásky, která nám dává přikázání jako osvobozující a chránící prostředky k Jeho dosažení. Kolikrát je nám – když už nevíme, kudy kam – Bůh trestající metlou anebo pouhým pomocníkem v časných nahodilých potřebách. Shrňme to v doznání, že náš vztah k Bohu je stále dosud převážně vztah otrocký.
Otrocký duch je bacilem duchovní chudokrevnosti.
Ježíš otevřel všem lidem novou cestu, když prohlásil svým učedníkům: Nebudu vás více nazývat otroky, nýbrž přáteli. Ve svaté krvi Ježíše Krista učinil s námi Otec přátelskou úmluvu, když nás přijal za své děti. Hle, cesta dětí Božích, hle, směrnice, jakou má postupovat náš duchovní život, hle, křídla duchovního rozletu k Bohu!
Sv. Tomáš vícekrát jasně prohlašuje, že dokonalost Božích dětí je především a hlavně v lásce. Vše ostatní je pouze podružné a má být jen žárem, který tuto lásku rozdmychuje, anebo září, vyšlehující z této nadpřirozené lásky.
Opravdová a bytostná nadpřirozená láska k Bohu vysoko povznáší duši, nenechá ji plazit se po zemi, nýbrž vyzdvihne duši až k intimnímu společenství s Bohem, protože nadpřirozená láska je právě přátelství duše s Pánem.
Východiskem našeho duchovního života, našeho vzestupu je nedokonalé přátelství s Bohem, které se má životem v lásce postupně rozvíjet. Úkolem našeho duchovního života je stále prohlubovat a zdokonalovat naše spojení s Bohem, aby se jednou rozjásalo ve slávě chvalozpěvem lásky dokonalé.
Přátelství s Bohem?
Co je vlastně přátelství? Přátelství je vzájemné spojení dvou bytostí, které se milují, protože je mezi nimi něco společného, co je vzájemně spojuje. Přátelství je spojení v lásce, kde jeden chce dobro druhého. Přátelství je totiž láska blahovolná, kdy nechceme dobro přítele pro sebe, ale chceme jeho dobro pro něho! Láska, která miluje přítele jen pro dobro, které od něho očekává, miluje vlastně v té lásce a v onom dobru sebe. Je to láska dárková, zištná.
Podkladem každého přátelství je nějaké dobro. Možné je pouze mezi tvory rozumnými, kde existuje výběr. Rozum pozná dobro. Pozná, že dobro milované osoby platí aspoň jako naše, dokonce, že platí mnohem víc než naše a že si zaslouží naší lásky. Neboť vše, co je dobré, je hodné našeho milování. Což teprve dobro, o němž poznáváme, že je takovým vynikajícím dobrem, že je dobrem podobným našemu, nebo je ještě převyšujícím!
Náš rozum hledá dobro, ve kterém bychom mohli spočinout. Hledáme, a kolikrát je to hledání plné hrůzy, bolesti a zklamání. Hledáme často dlouho, pijeme ze všech studánek, všech tvorů se tážeme: v tobě mám to dobro, které bych mohl klidně a bezpečně dlouho milovat? Nemůžeme žít bez štěstí, bez lásky. Naše vůle se musí k něčemu přimknout a v něčem spočinout. Běda, jestli spočineme v něčem, z čeho nás brzo vypudí mrtvolný puch, jímž se rozkládá vše stvořené. Vše časné nás unaví, o všem se brzo přesvědčíme, že to není dobro, ke kterému bychom se mohli přiklonit celou bytostí. Vše stvořené má své hranice a své meze. My však jsme otevřeni pro dobro nekonečné. Vidíme to na denních radostech, na nichž ulpíváme. Jednu za druhou střídáme a každá nám připravuje trpčí a trpčí zklamání. Znáte ty duše uštvané světem a jeho radostmi? To je výmluvný důkaz naší potřeby přátelství v dobru vyšším. Vírou osvícený rozum takové nekonečné dobro objevuje. Vírou dokonce poznáváme, že jsme byli povýšeni až tam, kam bychom si přirozeně nikdy netroufali. Víra nám dává dobro samo, dobro bez hranic a štěstí, že se můžeme dokonce spojovat se samou podstatou onoho dobra. Láska, chtějící obejmout dobro, nachází dobro absolutní.
Bůh, nekonečné dobro, je naším přítelem, chce naše dobro. Dává nám dobro nekonečné, dává nám sebe. Může být většího důkazu přátelství, než když nás tvory, kteří mu nemůžeme blaha přidat, pozdvihuje k sobě a zve přáteli? Svatí se tolikrát podivují: Bože, co na mně vidíš, že mě zahrnuješ svou láskou? Pane, vždyť toho více nesnesu! Bůh se nám dává svým přátelstvím. A jako přátelé Boží musíme chtít toto dobro Boží. Přítel se snaží rozšiřovat dobro svého přítele. My musíme chtít dobro Boží celou svou bytostí, v celém svém jednání, v jednání bližních! Musíme se snažit, aby dobro Boží absolutně zvítězilo, aby stálo v popředí všech zájmů. Přítel musí milovat vše, co je přítelovo, a proto musíme chtít to, co chce Bůh, zájmy jeho musí být zájmy našimi, jeho vůle musí být vůlí naší. Proto nesmíme chtít svou vůli. Ve všem má zavládnout Bůh. Duše, která rozumí Božímu přátelství, čím dál tím víc odstraňuje své přirozené dobro a nahrazuje je dobrem nadpřirozeným. Nehledá sebe, dobro své, nýbrž dobro svého božského přítele. Ano, on musí růst, my pak se menšit.
Přátelství žádá velkou vzájemnost. Přátelství je láska dvou, kteří se hledali a nalezli. Jsou to dvě lásky, které se navzájem prolínají, pojí. Je to velké společenství duší, které si odpovídají. Přátelství činí z tohoto věčného přílivu a odlivu jedno moře milování, jednu duši, jedny city, jedno myšlení, jedny touhy. Přátelství s Bohem žádá výslovně, abychom smýšleli a jednali tak, jako bychom s Bohem srostli, s ním byli učiněni jedno. Dokud toho nebude, dokud naše jednání ponese pečeť pozemského světského ducha, není mezi námi a Bohem dokonalé přátelství. Přátelství totiž přidává k obyčejné lásce: „Určité společenství milujícího s milujícím…, a to tak, že jednají po výběru a ne puzeni vášní.“ (1)
Společenství s Bohem. Touto atmosférou je nadpřirozená láska, „jí člověk miluje Boha a Bůh člověka, a tak povstává spojení člověka s Bohem“. (2)
Nuže, náš duchovní život se musí povznést k této vzájemnosti s Bohem, musí se stát spojením s Bohem, a to čím dál tím užším a životnějším. Více se do Boha nořme, více splácejme jeho lásku. Žít láskou, s Bohem, je být s ním spojen ve všech svých činech, žít stále podle jeho vůle, žít stále podle jeho přikázání. Svou lásku mu dokazujeme, když volíme jeho cestu jako jedinou cestu k jeho dosažení. Ten, kdo nechce jít jedinou cestou k Bohu, ukazuje, že nemiluje Boha, že k němu vlastně dojít nechce. Bůh nás zahrnul svými dary, a to proto, aby nás tyto dary dovedly k němu, aby nám pomohly najít dar nejvyšší, totiž Boží blaženost v jeho slávě. Proto máme těchto darů užívat tak, jak to chce jeho nekonečná láska. Proto mu vracíme vše, co nám dal, abychom přišli blíž k němu.
Ovšem to musíme milovat jeho samého, jej, pro něho. Nezůstaňme u života bázně, neplňme příkazy jen proto, že nám jinak hrozí záhuba. Kdybychom chtěli hřešit do sytosti a stále si ještě mysleli, že Bůh se s námi přece jen jaksi v posledním okamžiku vyrovná, to bychom milovali vlastně sebe. Ano, strach ztratit Boha je spasitelný a dobrý, ale nešlechetný je strach ztratit trochu radosti sobecké i Boží.
Nepřehánějme však. Kvietisté zakazovali mít jakoukoli myšlenku na sebe ve spojení s Bohem, tupili radost z Boží lásky. Chtěli, aby člověk prostě vyloučil sám sebe v Božím milování. Jako by to vůbec bylo lidsky a přirozeně možné! Milujíce dobro, třeba dobro nejvyšší, nemůžeme je milovat jinak, než jako dobro též pro nás. Jinak by se vůle vůbec k onomu dobru nerozběhla. A dále, vždyť je to přirozený důsledek lásky, že jsme štastni ze své lásky, že se chvějeme radostí nad tím, že jsme milováni.
A nyní mi mnohý namítne: Není to však opovážlivost myslet vůbec na přátelství ubohého a slabého tvora s nejvyšším Bohem?
Přátelství buduje na něčem společném. Kde je společná vlastnost, tam je předpoklad pro lásku a pro přátelství, jako se přátelsky milují spolužáci společně studující či vojíni jednoho oddílu spolu snášejí radosti i žalosti.
Duchovní přátelství, pravé přátelství žádá vnitřní společenství. Milujeme své přátele, protože jsme v nich poznali část sebe, své úmysly, své sny, své myšlenky, milujeme své přátele, protože jsme v nich poznali spřízněné duše. Přátelství je totiž vnitřní příbuznost. (3)
Jaká je však vnitřní příbuznost mezi Bohem a mezi námi? Již v přirozeném ohledu jsme svým rozumem a svou vůlí jeho obrazy, naše dokonalosti vytryskly z pravzoru dokonalostí Božích. Ovšem, to by nás ještě k přátelství s Bohem neopravňovalo.
Bůh nás povolal za své děti. Milostí posvěcující jsme se stali ve křtu svatém dětmi Božími a máme účast na jeho přirozenosti. Byli jsme povoláni k blaženosti ve slávě, kde máme požívat blaha, jež má Bůh ze své nekonečné dokonalosti. V této blaženosti vyvrcholí naše vnitřní společenství s Bohem, naše spojení s ním. Svatý Tomáš říká, „že láskou se lidé stávají podobni Bohu, a tak se povznášejí nad lidi a jejich společenství je v nebi“. (4)
Je něco mezi Bohem a námi, co nás pojí. Toto pojítko je uloženo v hlubinách naší bytosti. Je to jejím největším klenotem. Sladká povinnost je tento klenot celým životem opracovávat! Naší snahou má být stále růst v tomto přátelství Božím láskou, jež uzná dary Boží, miluje je a jimi jde k uchopení daru nesmírného, totiž Boha samého.
Chci vás soustavně a postupně vést k pochopení tohoto Božího přátelství, k životu podle tohoto přátelství, k rozvinutí sjednocující lásky. Pojďte plni důvěry v Boha zvedajícího láskou, aby se váš život rozvinul podle plánů nekonečného Božího milování.

Z časopisu Sursum
S laskavým svolením

Zpět

Poznámky pod čarou:

(1) St. Th. III, Sent. dist. 27, qu.2. art.1.
(2) Tamtéž.
(3) 1. II. qu.27. art.3.
(4) St. Thomas in III. Sent. dist.27. qu.2. art.1. ad.9.