Paradigmatická úloha Eliáše v tereziánském Karmelu
Jaká je tedy tato „nová“ úloha proroka Eliáše v tereziánském Karmelu ve srovnání s Karmelem dávné observance? Myslím, že to lze poměrně snadno naznačit na základě jednoho historického textu, který se na Eliáše výslovně neodvolává, ale bezesporu z jakési jeho „typizace“ vychází.
V počátcích tereziánské reformy existovaly mezi bratřími různé proudy a mnozí životopisci a kronikáři měli tendenci je vždy přiřazovat k významným postavám z řad bosých. A tak existuje například i poměrně rozšířená teze o otci Mikulášovi od Ježíše a Marie (Doriovi) jako představiteli cenobitského kontemplativního směru, o otci Jeronýmovi od Matky Boží (Graciánovi) jako představiteli výrazně apoštolského směru a o Janovi od Kříže jako představiteli „ideální“ tendence primátu kontemplace a umírněného apoštolátu. (28) Třebaže jde o nemístné zjednodušování, právě jeden z takových textů, z pera otce Augustina od Matky Boží, pěkně dokládá, jak bylo představováno „ideální ztělesnění“ bosého karmelitána. Uvedený autor vkládá do úst Janovi od Kříže tato slova: „Naši otcové, již při jiných příležitostech, a zvláště na kapitule v Almodóvaru, jsme o této věci jednali, a poněvadž je to věc ve svém rozhodnutí tak důležitá, řeknu nyní ještě jednou, co cítím. Prvotní karmelitánský institut je smíšený z kontemplace a činnosti; avšak takovým způsobem, že kontemplace je hlavní částí, činnost méně, třebaže obě (jsou) integrální. Proto kdo by se z nás chtěl cele vydat péči o duše, nedodrží to, co je v Institutu hlavní, a kdo by se chtěl zcela oddat kontemplaci, aniž by si hleděl dobra bližního, jak a podle způsobu, jehož dosáhne jeho obdarování a nařídí poslušnost, splní hlavní část, avšak ne dokonale, neboť ne všechno, co má…“ (29)
Kdo by v tomto popisu neviděl již předtereziánskou „typizaci“ proroka Eliáše jako podstatně kontemplativního, ale zároveň činného v apoštolátu, v horlivosti pro věc Hospodinovu? A je to právě tato „typizace“ Eliáše jako kontemplativně-apoštolského vzoru řeholního života pro karmelitána, která v tereziánské reformě zůstala jako jediná, zato zcela převládla. Dokládá to i kratinký text, jediný věnovaný Prorokovi v současných Stanovách bosých karmelitánů: „Z úctyhodných biblických mužů zvláštním způsobem ctíme proroka Eliáše, kontemplujícího živoucího Boha a planoucího horlivostí pro jeho slávu jako inspirátora Karmelu, a jeho prorocké charisma považujeme za vzor našeho povolání k naslouchání Božímu slovu a jeho předávání ostatním“ (StOCD86 2).
Dvě karmelitánská pojetí proroka Eliáše
Z toho je již možné usoudit, k jaké odpovědi lze dospět, ptáme-li se na rozdíl ve vnímání proroka Eliáše a jeho úlohy v řádové spiritualitě, porovnáme-li Řád karmelitánů a Řád bosých karmelitánů, a to zejména v kontextu současné pokoncilní obnovy.
V předcházející přednášce zde zazněly velmi bohaté a inspirativní texty o proroku Eliášovi, jak se s nimi setkáváme ve Stanovách karmelitánů. Když tyto výpovědi a jejich komentáře porovnáme s tím, co jsme právě četli ze Stanov bosých karmelitánů, vidíme, že se i zde potvrzuje to, co platí obecně o vztahu dvou karmelitánských spiritualit: že totiž tereziánský Karmel je „zúžením“ a zároveň „prohloubením“ původní karmelitánské spirituality. Celá šíře bohatství postavy proroka Eliáše, jak jsme se s ní mohli seznámit v průběhu všech dnešních přednášek, je v tereziánském Karmelu zúžena na jediný obraz vzoru kontemplativně činného karmelitána. Stranou zůstává společenská angažovanost solidarity s chudými a opomíjenými, schopnost číst nová znamení Boží přítomnosti, apod. Platí ovšem také, že tento zjednodušený, „typizovaný“ obraz Eliáše nabývá o to hlubších a nových rozměrů, když si uvědomíme, že za kontemplací „tohoto Eliáše“ stojí mystická kontemplativní zkušenost svaté Terezie, svatého Jana a celé následné tereziánské tradice a že za jeho činností se skrývá mystagogické uvádění do tereziánského způsobu modlitby.
Když jsem si o tom včera povídal s jedním naším otcem, dlouholetým misionářem v Japonsku, moje teze o dvojím pohledu na Eliáše se mu viditelně zamlouvala a tak se se mnou rozdělil o své přirovnání, které ho přitom napadlo, a to se mi tak zalíbilo, že jsem si je nemohl ponechat pro sebe: Čím to, že bambus je tak silnou rostlinou, která je schopná během velmi krátké doby vyrůst do značných výšek a jíž se dosud běžně používá namísto železných trubek ke stavění lešení? Je to tím, že roste nejen vertikálně do výšky, ale že vždy zhruba po desíti centimetrech proroste dovnitř a napříč, tedy horizontálně, jakýmsi prstencem, který ji nesmírně zpevní. Podobně je tomu s Karmelem a jeho úctou k proroku Eliášovi: kdyby nemělo karmelitánské společenství rozlet a šíři záběru, s níž se setkáváme v Karmelu dávné observance, nemohlo by tak účinně, na tolika místech a tak bohatě působit. Ovšem kdyby nemělo onu schopnost prorůstat dovnitř, zaměřit se na konkrétní a podstatné z Eliášova tajemství, jak je tomu v tereziánském Karmelu, ztratilo by vnitřní pevnost, která je zárukou jeho kvality.
Potíž je ovšem možná nejen v tom, že tuto odlišnost dostatečně nevnímáme, ale především v tom, že ji nepovažujeme za potřebnou a navzájem si sloužící. Vnímáme oba karmelitánské řády jako samostatné, a tím od sebe oddělené. Jenže v církevním společenství, které je tajemným Kristovým tělem, není žádný úd sám pro sebe, tím spíše ne tato dvě společenství, jež jsou si po všech stránkách tak nesmírně blízká, a přece tak originální. I zde platí výrok o „obou stranách plic“, jimiž je třeba dýchat. Rozviňme každý do plné krásy to „své“, abychom jím mohli obohatit toho druhého a sami přijměme vděčně jako vzácný dar, co nám nabízí náš bližní. To platí i o dvou karmelitánských tradicích eliášské úcty.