Uznání hodnoty lidské osoby v tereziánském Karmelu
Jerzy Gogola OCD
Všechny rady týkající se křesťanského a zasvěceného života se ve svém celku automaticky vztahují i na bosé karmelitky. Tereziánské charisma totiž není povoláním, které by bylo pouze „souběžné“ s povoláním lidským a křesťanským, ale je jeho formou. Bez ohledu na osobní příběh a vlastnosti si lidská osoba ve všech podmínkách a v každém životním stavu zaslouží úctu a je povinna mít úctu k ostatním pro to, kým je.
Podle zakladatelského úmyslu Terezie od Ježíše má být komunita bosých karmelitek zcela zaměřená na Boha a na člověka. Plyne to již z přikázání lásky k Bohu a k bližnímu. Formační rady, které jsme uvedli výše, mohou být ještě obohacené a rozšířené.
Vzájemná láska. Vzájemná úcta v základu tereziánského charismatu je obsažena ve vzájemné lásce. V kontextu modlitby, jež je na Karmelu trvalým životním postojem, jmenuje Terezie lásku k bližnímu jako jeden z pilířů (srov. Cesta 4). V této věci se odvolává na nové a největší Ježíšovo přikázání. Zdrojem a kořenem této lásky má být láska k Bohu, jakou On uděluje všem věřícím. Z toho vyplývají její vlastnosti: schopnost obětovat se pro druhé, milosrdný postoj vůči nim, solidarita jak v radosti, tak v utrpení, která se však projevuje více samotou a službou, než rozhovory.
V tereziánské komunitě je ve shodě se zakladatelčiným ideálem možné najít soulad mezi vztahy s Bohem a vztahy se sestrami již ve vnějším uspořádání života komunity. Dvěma hodinám modlitby, společné meditace, odpovídají dvě hodiny společné rekreace. Kromě toho podle Řehole má modlitba naplňovat veškerý čas. Srdcem modlitby je láska a láska umožňuje sjednocení s Bohem i tehdy, kdy se mysl nezabývá rozjímáním nějaké Boží pravdy. Vedle doby formální modlitby je v Řeholi přikázané mlčení: přísné a obyčejné spočívající v maximálním omezení zbytečných slov. Zkušenost života karmelitek ukazuje, že v mlčení se rychle vyostří vnímavost vůči důstojnosti lidské osoby.
Karmelitánské společenství vzhledem ke svému malému počtu přispívá k rychlému projevení osobních nedostatků jednotlivců. Spontánní reakcí na to může být snížená úcta k dané sestře. Lékem na čistě naturalistické chování je víra a křesťanská koncepce člověka. Úctyplný přístup k člověku vzniká z porozumění jeho zvláštní důstojnosti, jež vyplývá z jeho obdarování Božím životem.
Úcta k lidské přirozenosti a k působení milosti, která ji zdokonaluje. Získat úctu k hodnotě je nezbytnou podmínkou jejího přijetí. Podstatnými prvky Tereziiny výchovné pedagogie jsou: úcta k lidské přirozenosti a k působení milosti, která ji zdokonaluje.
Jan od Kříže má plnou účast na tereziánském charismatu a na Karmelu je nazýván Otcem jak bratry, tak sestrami a je pro ně duchovním vůdcem. Mystický učitel zná člověka dokonale. Dokáže proniknout do jeho duševní i duchovní struktury, aby ukázal jak nebezpečí, tak možnosti rozvoje. Hlavní metoda jeho formační činnosti je ta, že:
- Ukazuje krásu Boha i krásu člověka, který dosahuje sjednocení s Bohem a dochází k vrcholu na mystickou horu Karmel;
- Ukazuje ošklivost a strašlivé otroctví člověka spoutaného vlastní žádostivostí;
- Nabízí konkrétní pomoc těm, kteří se chtějí vydat na cestu.
U Terezie nacházíme stejné prvky pedagogie. Příkladem může být třeba jen začátek Vnitřního Hradu: První příbytky nejprve obsahují popis krásy duše ve stavu milosti (1. kap.), a následně popis její ošklivosti způsobené těžkým hříchem. Nacházíme stránky plné úžasu nad nádherou mystických zásnub s Kristem a nacházíme i popis pekla, jehož vidění vtiskuje Terezii svou pečeť a nakonec ji naplňuje odporem k veškerému vědomému hříchu.
Svou pedagogickou činnost začíná právě vykreslením krásy a velké důstojnosti člověka ve stavu posvěcující milosti. Tato svědectví Matky (jak ji nazývaly sestry) o zvláštní důstojnosti člověka je nejúčinnějším prostředkem formování osobního přesvědčení sester. Terezie pro ně byla řeholí. Týká se to nejen formace z lidského hlediska, ale také z každého dalšího. „Když na ni sestry hleděly“ a pobývaly s ní den co den, osvojovaly si také lidské hodnoty.
Autenticita života. Autentický člověk je takový, jehož život se blíží ideálu zamýšleného Bohem. Říkáme „blíží se“, protože ideál zůstane vždy, až do konce života, jen ideálem. To se týká i svatých. Určujícími faktory autenticity jsou pravda, svoboda a láska.
Pravda je tak podstatná pro autentický postoj, v našem případě autenticky lidský, že je jeho synonymem. „Autentický a zfalšovaný“ má svou paralelu v „pravdivý a lživý“. Na křesťanském základě je principem hodnocení evangelium. V jeho světle se člověk jeví především jako povolaný k účasti na Božím životě, jímž je láska. Díky lásce může objevovat pravdu o plnosti svého lidství v osobě Ježíše Krista. To mu umožní být opravdu Jeho učedníkem, dovolí mu to být svobodný v lásce. Poněvadž pravda o člověku se rozzáří v Kristu, formace k autentickému lidskému životu se má uskutečňovat v úzkém spojení s křesťanskou formací. První způsob, jak se učit úctě k člověku, je rozjímat Ježíšův přístup k lidem, se kterými se setkal.
Askeze a duch oběti. Askeze v obecném významu jako snaha spolupracovat s Bohem, získává na Karmelu konkrétní podobu, která plyne z tereziánského charismatu. Do hry vstupuje veškerý způsob bytí bosé karmelitky, popsaný v Řeholi, Stanovách a karmelitánské tradici. Askeze jako neodmyslitelná podmínka rozvoje křesťanského povolání má v tomto případě dvojí podobu: pozitivní – plnit povinnosti vyplývající z milosti křtu a tereziánského charismatu; a negativní – boj s překážkami všeho druhu, které stojí v cestě povolání. Askeze v negativním aspektu jako odříkání („desasimiento“) je v tereziánské pedagogii modlitby jedním z jejích pilířů.
Úcta ke kultuře: problém „inkulturace“. Termín „inkulturace“ je neologismus. Objevil se v teologii a ekleziologii v pokoncilní době v kontextu evangelizace v rozmanitých světových kulturách. Stal se ústředním termínem jak v životě církve, tak v zasvěceném životě. Týká se propojení člověka s jeho kulturním prostředím. Evangelizace vyžaduje inkulturaci. Jan Pavel II. vidí v díle evangelizace národů, aniž by se narušily jejich kulturní hodnoty, velkou roli zasvěcených osob (srov. VC 79-80). Vzorem je v této věci Kristus, který vstoupil do našeho lidského světa a přebýval mezi námi. Proto se uvnitř řeholního života mají vytvářet určité kulturní modely podle toho, v jaké zemi se nachází. „Způsob života a uvažování toho, kdo Krista následuje v těsné blízkosti, totiž vytváří jistou a pevnou vztahovou kulturu“ (VC 80).
Každý národ má svou kulturu, proto se papežova nauka týká všech komunit zasvěceného života na světě. Proces inkulturace vychází z nitra zasvěcené osoby, začíná od oživení vlastního charismatu, pokračuje přes úctu ke všem hodnotám, které vytvářejí jednotliví členové komunity a nakonec ovlivňuje i prostředí života komunity.
V našem případě se nám nejvíc jedná o potřebu přizpůsobit formaci kultuře jednotlivých osob v komunitě. Zdá se, že problémem inkulturace je nutné se zabývat již v etapě přijetí a interiorizace hodnot. Bez pevného přesvědčení o významu vlastní národní a regionální kultury, včetně kultury svého rodinného prostředí a konečně i prostředí, v němž se daná karmelitánská komunita nachází, není možné uskutečnit povolání čitelným způsobem.
V době založení tereziánských komunit v 16. století a vzniku stanov nebyly zohledněny podmínky života v jiných zemích. Terezie možná vůbec neuvažovala o možnosti přenesení reformy do dalších zemí, zejména vzdálenějších Španělsku. To snad potvrzuje reakce představitelů řádu, když se naskytla možnost rozšíření reformy mimo Iberský poloostrov: byli proti tomuto nápadu, protože se báli, že bude narušena věrnost charismatu. Jedná se tedy o problém velmi aktuální i v dnešní době.
Úryvek z knihy: Jerzy Gogola OCD,
Principy věrnosti charismatu zakladatele, Kraków 2000.
Přeloženo s laskavým svolením
krakovské provincie bosých karmelitánů
přeložila sr. Terezie Eisnerová