Člověk jako cesta Karmelu
Jerzy Gogola OCD
Učení církve o důstojnosti lidské osoby je aktuální pro všechna současná řeholní společenství a nemůže být opomíjeno. Žena povolaná k řeholnímu životu má stejná práva jako každý člověk a sama je povinna respektovat lidská práva ostatních. Karmel jako církevní společenství, má-li být věrné Církvi, musí odrážet na rovině života jednotlivých komunit úctu církve ke svým členům. A jednotlivé osoby jsou zas povinny brát svoji komunitu jako Kristovo mystické tělo.
Je však třeba tuto nauku poznat a přizpůsobit specifickým podmínkám života v klauzurovaném Karmelu.
Karmelitánská řehole se bezprostředně nezabývá problémem lidské důstojnosti, neboť má za úkol vymezit evangelijní podobu života. Avšak i v tomto dokumentu je možné najít vnímavost na nároky jednotlivých osob a zohlednění jejich osobní situace. Např.: jiné jsou požadavky na kanonické hodinky pro bratry, kteří umějí číst, jiné pro ty, kteří neumějí (č. 9). Bratři nemají mít žádný majetek. „Každému tedy má podle potřeby rozdávat převor osobně nebo prostřednictvím bratra, kterého k tomu určí, a má brát zřetel na věk a potřeby jednotlivých bratří“ (č. 10). Bratři nesmějí jíst maso. Výjimkou je situace, kdy je bratr nemocen nebo sláb (č. 15). (…)
Terezie od Ježíše žila v době, kdy ženy nebyly vnímány stejně jako muži. Týká se to i duchovního života. Avšak navzdory převládající mentalitě a především díky mystickým milostem znala svoji hodnotu a i sestry povzbuzovala, aby svou statečností zahanbovaly dokonce i muže. Vzhledem k početnosti jejích děl musíme konstatovat, že už v 16. stol. i ve stoletích následujících přinesla nemalý vklad k potvrzení ženy ve společnosti i v samotné Církvi. Právě ona byla jako první v roce 1970 prohlášena učitelkou církve. S tím větším nadšením mají dnešní bosé karmelitky přijmout nauku církve o důstojnosti ženy a docenit lidský i ženský rozměr svého povolání.
Terezie od Ježíše má velmi vznešenou a pozitivní vizi člověka. Dosti výmluvným projevem je její popis krásné duše ve stavu posvěcující milosti přirovnané k zámku z křišťálu, v němž bydlí Snoubenec (1 Hrad 1).
„…Představila se mi naše duše jako hrad celá z jediného diamantu nebo z průzračného křišťálu, rozdělená na mnoho různých komnat, podobně jako je v nebi mnoho příbytků. Neboť v podstatě, sestry, jestliže věc dobře zvážíme, duše spravedlivého není nic jiného než pravý ráj, v němž Pán, jak říká, s radostí přebývá. Řekněte samy, jaká to tedy musí být komnata, ve které tak mocný, tak moudrý, tak přečistý, tak veškerého dobra plný král pro sebe nachází rozkoš? Marně hledám a nenacházím nic, k čemu by bylo možné přirovnat podivuhodnou krásu a obrovské možnosti lidské duše“ (1 Hrad 1, 1).
Terezie sice nerozvádí jednotlivosti symbolu, ale z četby Hradu plyne, že jí nejde jen o samotnou duši, ale o celého člověka. Hrad ukazuje člověka, jehož důstojnost vyplývá z přítomnosti Boha v jeho duši a z uschopnění k úzké důvěrnosti s Ním. Tutéž pravdu připomíná II. vatikánský koncil (GS 16) a celá současná nauka Církve, k níž odesílají dokumenty karmelitánského řádu.
Úryvek z knihy: Jerzy Gogola OCD,
Principy věrnosti charizmatu zakladatele, Kraków 2000.
Přeloženo s laskavým svolením
krakovské provincie bosých karmelitánů
přeložila sr. Terezie Eisnerová