Panna sjednocená s Bohem u sv. Jana od Kříže
Jerzy Zieliński OCD
Ve velkém literárním dědictví sv. Jana od Kříže (Juan de Yepes, 1542-1591) je zcela zbytečné hledat básně či rozjímání úzce věnovaná mariánskému tématu, která nacházíme u ostatních dvou karmelitánských učitelů církve. To ale vůbec neznamená, že by světec kolem Kristovy závěti z kříže: „Hle, tvá Matka“ (Jan 19,27) přešel lhostejně. Co totiž nenalezneme v jeho dílech, ukáže nám krásným způsobem svědectví jeho života. Právě toto svědectví nám může vyprávět o úctě, kterou v sobě sv. Jan vůči panenské Matce Boží choval.
Křižující se stezky
Mariánskou úctu sv. Jana je možné přirovnat ke dvěma vedle sebe běžícím cestám, které se chvílemi vzájemně prolínají. Když sledujeme historii jeho života, můžeme si neustále všímat Mariiných stop: jednou je to nadpřirozený zásah, potom zase nějaké místo nebo událost s Ní spojená. Objevuje se především ve třech klíčových obdobích jeho duchovního zrání: v dětství jako první učitelka; v temnotách toledského vězení jako světlo naděje, kdy mu při vigilii slavnosti Nanebevzetí slibuje, že se brzy ocitne na svobodě (1); a na sklonku jeho života jako jitřenka věčnosti, to když v rozhovoru o škapulíři sv. Jan prohlásí, že zemře v sobotu a že laudy již bude zpívat spolu s Marií v nebi. (2)
Za živou zbožnost k Panně Marii Jan vděčí náboženské atmosféře svého domova. Životopisci vzpomínají na nevelký rodinný oltářík zasvěcený Nejsvětější Panně, před kterým, ve světle lampičky, klekal malý Jan spolu se svými nejbližšími. Zde se jí poprvé odevzdávával, díval se do jejích očí a přemýšlel o budoucnosti. Toto dětinné přebývání s Marií mělo velký vliv na jeho pozdější život, neboť právě v této době Maria zasela do jeho malého srdce zrnko velkých tužeb a velké svatosti. Plody se projevily poměrně rychle a stávaly se zjevné v jeho bezúhonném jednání. „Choval se jako anděl“ – tak jednou větou charakterizovala jeho dětství jeho matka.
Jako učitelka ho Maria neochvějně uváděla do tajemství čistoty srdce. S tím souvisí i příhoda o zázračném zachránění z blátivého rybníka nedaleko Fontiveros. Později se tato příhoda stane hezkou legendou. Jan, bavící se s kamarády, spadl do bahna a začal tonout. Tehdy se objevila krásná Paní a podávala mu ruku; chtěla ho zachránit z nebezpečí. Když Jan natáhl tu svoji, uvědomil si, že je celá pokrytá blátem a hned couvl, aby tak krásnou Paní neušpinil. Krátce na to přišla pomoc a Jan se šťastně vrátil na pevnou zemi.
Čistota srdce byla výjimečnou ctností svatého karmelitána. Psal o ní mnoho, a často s odvoláním na Marii. „Tak to bylo s nejsvětější Pannou Marií – vysvětluje – kterou Bůh od počátku pozvedl do tohoto vznešeného stavu. Do její duše nepronikla a nikdy v ní nepůsobila žádná forma čehokoli stvořeného. Její hnutí vždy pocházela z Ducha Svatého“ (3V 2,10).
Maria ho ochrání ještě v jiných těžkých situacích. Bosí karmelitáni z Cordoby nám zanechali popis následující události. „Když se zakládal klášter, dělníci bořili jednu ze zdí, aby mohli postavit kostel. Náhle se zeď zhroutila a sesunula se na celu, ve které se nacházel otec Jan od Kříže, jenž přišel kvůli zakládání. Bratři a dělníci přiběhli a byli přesvědčeni, že otec Jan už nežije. Odhrabali zemi i kamení, a nalezli usmívajícího se světce, ukrytého v koutě. Neutrpěl žádnou újmu a prohlásil, že Paní v bílém nad ním roztáhla svůj plášť.“ (3)
Jan však nejen přijímal ponaučení a dary od nebeské Matky, sám její společnost vyhledával, aby se jí mohl odevzdat. Bylo to i mariánské zaměření Karmelu, které rozhodlo o tom, že si Jan vybral právě tento řád; u jejího oltáře sloužil svou první mši svatou a prosil ji o milost, aby Boha nikdy neurazil těžkým hříchem; a také na její počest kromě liturgie hodin denně na kolenou recitoval „malé oficium“.
Takto se formovala mariánská zbožnost sv. Jana, díky které mohl v „Modlitbě zamilované duše“ upřímně a z hloubi svého srdce vyslovit slova: „Matka Boží je má“ (Výroky 26). Tato slova shrnují celou mariánskou zkušenost sv. Jana.
V tajemství trojjediného Boha
Sv. Jan není mariologem. Je především znalcem a vůdcem po cestách vedoucích ke křesťanské dokonalosti. Vede duše ke svatosti, vybízí je k výstupu na duchovní vrchol Karmelu a uvádí je do tajemství sjednocující lásky Boží. Sjednocení s Nejsvětější Trojicí je nejdůležitějším povoláním každé lidské bytosti, a zároveň plností jejího štěstí. Kde ale hledat vzor tohoto sjednocení? Pro našeho svatého je jím samozřejmě Maria – milostiplná, v každém ohledu dokonalý člověk.
Když přemítá o Panně Marii vzhledem k Otci, zdůrazňuje její výjimečné vyvolení a lásku, která je příčinou poslání Matky Vtěleného Slova. V básni O stvoření světa sv. Jan popisuje dialog Otce se Synem, ve kterém je budoucí Kristova Matka představená jako vzájemný dar Božských Osob. Otec – který ji dává Synovi – chce, aby měla účast na vnitřním životě Trojice, a „pozorovala nás v tajemném přebývání“. Syn s vděčností přijímá tento výjimečný Dar a rozhoduje se uvést Marii v nepochopitelné mysterium svého odvěkého vycházení od Otce. Touží, aby právě tímto způsobem poznávala existenci Boží, který je láska a na věčnosti velebila toto tajemství.
Mariino vyvolení vychází z privilegia Božího mateřství, které ji v plnosti spojilo s posláním Krista. Jeho Vtělení je dílem Ducha Svatého, pod jehož vlivem byla Maria již od početí. Všechno, co konala, každá její činnost, modlitba i city vyplývaly z Božího vnuknutí. Sv. Jan o ní mluví jako o svědku a účastníku díla Vtělení a Vykoupení. Maria je svému Synu společnicí v každé etapě jeho poslání, až po Golgotu. Pod křížem trpí ne proto, že potřebuje očištění – byla přece od hříchu osvobozena – ale z důvodu svého sjednocení s Kristem. To od Marie se světec učí, jak dokonale nést svůj kříž a jít za Kristem. A co více, učí se stále znovu toužit po tomto kříži. Hezká tradice mluví o tom, že Spasitel se ho jednou zeptal, co by chtěl za svou lásku a věrnost. A sv. Jan tehdy poprosil o pohrdání a ponížení.
Přeloženo s laskavým svolením
krakovské provincie bosých karmelitánů
Poznámky pod čarou:
(1) B. Froissart, Svatý Jan od Kříže, s. 231.
(2) Tamtéž, s. 428.
(3) M. D. Poinsenet, Strmá stezka, překl. I. Augustynowicz, Krakov 1991, s. 199.