Třináctý dopis
28. listopadu 1690
Moje drahá matko!
Kéž bychom byli zcela zvyklí na svaté cvičení zpřítomňování Boha; jak velice by se zmírnily všechny tělesné nemoci. Bůh často dopouští, že musíme trpět. Tím chce očistit naše nitro a vést nás k tomu, abychom zůstávali u Něho. Nemohu pochopit, jak může cítit bolest člověk, který je u Boha a jehož jedinou touhou je Bůh. Zakusil jsem už toho dost, abych o tom vyloučil každou pochybnost.
Vzchop se, předkládej Mu neustále svoje starosti, pros o sílu k vytrvalosti. Především se ale cvič v návyku stýkat se stále s Bohem a zapomínej na Něho co nejméně. Modli se k Němu ve své slabosti, čas od času se Mu obětuj. Právě v nejbolestnějších hodinách svého utrpení jej pros pokorně a plná lásky – jako prosí dítě svého otce -, aby Ti prokázal svou milost a učinil Tě takovou, aby ses ochotně podřídila Jeho svaté vůli. Pomohu Ti svými ubohými modlitbami.
Bůh má mnoho cest, aby nás přitáhl k sobě. Často se před námi skrývá. Jenom víra, která nás nenechá nikdy bez pomoci – ani v těžkých časech -, ta ať je naší oporou a pevnou skálou naší důvěry v Boha.
Nevím, co se mnou ještě Bůh zamýšlí. Jsem čím dál šťastnější. Celý svět trpí. A já, který si zasloužím nejpřísnější pokárání, zakouším trvale tak veliké radosti, že je sotva mohu snést.
Rád bych poprosil Boha o část Tvého utrpení, znám však svou slabost, je tak veliká, že kdyby mě jen na okamžik ponechal mně samému, byl bych nejubožejším člověkem mezi všemi smrtelníky. Nevím však, jak by mě mohl ponechat mně samotnému, neboť víra mi dodává silné, citelné přesvědčení a vědomí, že nás nikdy neopustí, když neopustíme nejprve my Jeho. Chraňme se toho Jej opustit! Zůstávejme stále v Něm. Chceme žít s Ním a s Ním zemřít. To ať je Tvoje modlitba za mne, i já se tak modlím za Tebe. Tvůj