Šestnáctý dopis
6. února 1691
Moje drahá matko!
Bůh ví nejlépe, čeho je nám zapotřebí. Všechno, co dělá, je pro nás to nejlepší. Kdybychom věděli, jak velice nás miluje, byli bychom stále ochotni přijímat z Jeho ruky s vyrovnaností a bez reptání štěstí i trpkosti. I nejtěžší utrpení vypadá nesnesitelně jen tehdy, když je vidíme v nesprávném světle. Jestliže je ale přijímáme z Boží ruky, která je na nás dopouští, poznáváme, že Bůh je Otec, který nás miluje, pokořuje a navštěvuje. Všechny naše bolesti pak ztratí svou trpkost a náš zármutek se změní v čistou radost.
Musí nám jít o toto: poznat Boha. Čím víc Ho poznáváme, tím víc si Ho přejeme pochopit. Protože je poznání všeobecně mírou lásky, roste naše láska tím víc, čím hlubší a rozsáhlejší je naše poznání. Je-li naše láska k Bohu veliká, budeme Ho milovat stejně v těžkostech jako v radosti.
Boha nechceme hledat nebo milovat proto, abychom vnímatelně přijímali Jeho dary, které nám uděluje nebo se ještě chystá dát. Vnější úsilí – ať je sebevětší – nás nepříblíží Bohu tak, jako víra nebo jako jediný pokorný skutek víry. Proto chceme Boha často hledat ve víře. On je v nás, proč Ho hledáme jinde? Nejsme nezdvořilí a nezasluhujeme pokárání, když Ho necháváme o samotě a zabýváme se pomíjívými věcmi, které se Mu nelíbí a dokonce Jej urážejí? Snáší i to; tuto nehoráznost našeho jednání. Ale nepřijde snad den – poslední den -, kdy nás nicotné požitky přijdou draho?
Začněme už s tím, abychom vážně patřili Jemu! Všechno ostatní chceme ze svého srdce vykázat! On je chce mít pro sebe sám. Vyprošujme si od Něho tuto milost! Dělejme, co můžeme, pak brzy pocítíme, že v celé naší bytosti dochází ke změně. Nemohu Mu dost děkovat za pomoc, kterou poskytuje tak očividně. Mám naději, že se mi od Jeho milosrdenství dostane té milosti, že Ho už za několik dní uvidím. Modleme se za sebe navzájem! Jsem v našem Pánu a Spasiteli Tvůj