První rozhovor
3. srpna 1666
(Bratra Vavřince jsem poprvé viděl 3. srpna 1666. Vyprávěl mi, jak došlo k jeho obrácení, a řekl mi toto):
Bůh mě obdaroval zvláštní milostí, když způsobil, že jsem se k němu obrátil, když mi bylo osmnáct let.
V zimě jsem pozoroval strom, jak tu stál, holý, bez listí – a přece pak na jaře rozkvete a na podzim přinese zralé plody. Tento pohled na mne zapůsobil tak hlubokým dojmem Boží prozřetelnosti a všemohoucnosti, že se vnořil nesmazatelně do mého nitra. Tento dotek způsobil, že jsem se zcela odpoutal od světa. Roznítil ve mně takovou lásku k Bohu, že ani nemohu říci, zda během těch čtyřiceti let, co Pánu sloužím, vůbec ještě mohla vzrůst její žhavost a síla. Byl jsem potom sluhou u pokladníka Fiauberta. I když jsem měl dobrý úmysl, byl jsem nemotorný a ve své nešikovnosti a neohrabanosti jsem zničil víceméně všechno, co mi přišlo do rukou.
Vstoupil jsem do kláštera a domníval jsem se, že tam najdu příležitost činit pokání za všechny hlouposti a poklesky, kterých jsem se dopustil. Ale Bůh mě důkladně zklamal. Našel jsem jen radost a spokojenost. Tak Bůh se mnou jednal!
Všichni bychom měli být denně, ba každou hodinu, neustále proniknutí Boží přítomností a bez přestání s ním vést rozhovor. Není to bláznovství, zanechat styku s ním a oddat se všem možným hloupostem a pomíjivým věcem?
Musíme své nitro živit vysokými představami o Bohu. To přináší člověku, který se vážně pokouší zcela se Mu odevzdat, nevýslovnou radost.
Víra se v nás musí stát silnou a živou. Je škoda, že máme tak málo víry. Ztratili jsme cestu víry natolik, že už nevíme, co vůbec víra je. Místo aby víra byla náš vůdce a pomocník ukazující směr, oddáváme se horlivě všem možným velice proměnlivým věcem. Cestou víry je církev. Tato cesta stačí, aby nás přivedla na vysoký stupeň dokonalosti.
Zcela se vzdát sebe a naprosto se odevzdat Bohu. To platí pro časné věci stejně jako pro věci duchovní. Hledejme svou radost jen a jen v tom naplnit jeho vůli. Bůh nás může vést utrpením nebo nás navštívit útěchami. To všechno nám bude jedno, když jsme Mu v hloubi duše zcela odevzdáni.
Zakusíme podivuhodnou radost dokonce i v době vyprahlosti, necitlivosti a únavy v životě modlitby: což jsou všechny ty věci, které na nás Bůh sesílá, aby zkoušel, jaká je naše láska k němu. Právě v těchto zkouškách máme nejlepší příležitost osvědčit celým srdcem dobré smýšlení a bezvýhradně se Mu odevzdat. Jediný akt pokorného odevzdání nás v duchovním životě přivede o velký kus kupředu.
Denně slyším o bídě a hříšnosti světa. Neudivuje mě to. Naopak, divím se, že to není horší, když pomyslím, jakého zla je člověk schopen. Co mohu dělat jiného, než se za hříšníky modlit? Dělám to. Všechno ostatní přenechám Bohu. Vím, že On může lidskou špatnost zase napravit, kdy jemu se zlíbí. Jemu přenechávám všechno a nedělám si žádné starosti se zlem ve světě.
Abychom dospěli k té svaté odevzdanosti, jakou od nás Bůh požaduje, měli bychom s bdělým srdcem střežit všechna hnutí svého srdce, především své vášně. S oblibou se míchají do každého duchovního i tělesného konání. Právě v našich citových hnutích a vášních dává Bůh vnitřní světlo každému, kdo Mu chce vážně sloužit.
Je-li tvou touhou sloužit jen Bohu, můžeš mě navštívit jak často chceš, a nemusíš se bát, že mě budeš obtěžovat. Nemáš-li však toto přání, není už třeba, abys mě v budoucnu navštívil.