První dopis
Ctihodná matko!
Protože jste mě tak naléhavě prosila, abych Vám sdělil, jak jsem dospěl k tomu, být neustále v Boží přítomnosti – je to milost, za kterou vděčím jen Jeho nesmírné dobrotě -, chci Vaší prosbě vyhovět. Nebudu skrývat, že tak činím až po těžkém vnitřním boji, a to ještě jen s výslovnou podmínkou, že tento dopis nebude číst nikdo jiný než Vy. Kdybych věděl, že jej ukážete třeba jen jedinému dalšímu člověku, pak by mě ani moje velká účast na Vašem duchovním růstu a pokroku nemohla pohnout, abych jej napsal.
V duchovním životě jsem udělal tyto zkušenosti: Ve více knihách jsem četl různá rozjímání a cvičení, jak dojít k Bohu a jak vést duchovní život. Zjistil jsem však, že mě všechno spíše mátlo, než aby mi to bylo pomohlo. Hledal jsem přece jen jedno: patřit zcela Bohu. Touha po tom mě hnala natolik, že jsem se odvážil dát všechno za všechno! Odevzdal jsem se zcela Bohu, abych Mu podal zadostiučinění za své hříchy. Z lásky k Němu jsem se zřekl všeho, co nebyl On. Začal jsem žít, jako bychom byli na světě jen On a já. Někdy jsem si připadal jako zločinec, který leží u nohou svého soudce; jindy jsem zase viděl Boha ve svém srdci jako svého Otce. Klaněl jsem se Mu, jak často jsem jen mohl. Soustřeďoval jsem svého ducha v Jeho svaté přítomnosti a volal jsem své myšlenky zpět, kdykoli jsem se přistihl, že se nezabývají Jím. Toto cvičení bylo zpočátku velmi těžké. Ale pokračoval jsem v něm i přes četné těžkosti, které se mi postavily do cesty. Nenechal jsem se rušit nebo zneklidňovat, když byl můj duch rozptýlený, často proti mé vůli. Setrvával jsem tak celý den, při práci i při předepsaných hodinách modlitby. Stále, každou hodinu, každou minutu, i při největším náporu důležité práce jsem ze svého ducha vyháněl všechno, co mohlo přerušit moje myšlenky na Boha.
To bylo moje obvyklé cvičení od toho dne, kdy jsem začal duchovní život. Vím, že jsem je konal velmi nedokonale, přesto jsem s Jeho pomocí udělal velké a zřetelné pokroky. Jistě jsou jen dílem Boží milosti a dobroty, vždyť bez Boha nejsme schopni ničeho. A já dokážu ještě mnohem méně než jiní. Jestliže však jsme věrní v předsevzetí zůstávat v Jeho přítomnosti, a jestliže Ho máme stále před svým duchovním zrakem, a když se varujeme toho, nějak Ho zraňovat nebo dělat vědomě něco, co se Mu nelíbí – pak dosáhneme svaté svobody, ve které se s Bohem stýkáme jako s přítelem. Prosme o Jeho milost, o Jeho pomoc, a ejhle – už je tady! Když tyto úkony stále znovu opakujeme, stanou se nám zvykem a Boží přítomnost k nám pak patří tak velice a tak vnitřně, jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě.
Děkujte se mnou Bohu za tu velkou dobrotu, kterou mi prokázal. Skutečně nemohu pochopit tu nesmírnost Jeho milosti, neboť jsem ubohý, hříšný člověk.
Buď ustavičně veleben! Jsem v našem Pánu Váš