Patnáctý dopis
22. ledna 1691
Moje milá, drahá matko!
Děkuji našemu Pánu a Bohu, že Ti dopřál trochu úlevy. Byl jsem už často blízko smrti, ale nebyl jsem nikdy tak spokojen jako právě tehdy. Nemodlil jsem se proto nikdy o pomoc, nýbrž o sílu, abych snášel všechno statečně, trpělivě a v lásce. Ach, jak je povznášející trpět v Bohu! I když jsou bolesti sebevětší, přijmi je z čisté lásky k Bohu. Může to být ráj, v Něm trpět a přebývat v Něm. Chceme-li už v tomto životě cítit něco z rajského pokoje, musíme si zvyknout na to stýskat se s ním vnitřně, pokorně a v lásce. Musíme chránit svého ducha před tím, aby se vzdaloval od něho. Naše srdce musí být duchovní chrám, v němž se Mu neustále klaníme. Dejme pozor na to, abychom neudělali nic, neříkali nic a nemysleli nic, co se Jemu nelíbí. Je-li potom náš duch naplněn Bohem, naplní se dokonce i utrpení sladkosí, duchovním požehnáním, vnitřní radostností a odevzdaností.
Vím, že začátek cesty k tomuto vysokému stupni duchovního života je těžký. Musíme jednat v čisté víře. Ale jakkoli je to obtížné, víme přece, že s Boží milostí můžeme všechno dokázat. Neodpírá svou pomoc nikomu, kdo jej o to vážně prosí. Jen tluč, tluč naléhavě a – ručím za to – On Ti otevře ve vhodnou dobu, v jediném okamžiku Ti štědře daruje to, co pro Tebe měl připraveno dlouhá léta. Bůh buď s Tebou. Modli se za mne, jako se já modlím za Tebe. Doufám, že jej brzy uvidím. V našem Pánu Ježíši Kristu jsem zcela Tvůj