Jedenáctý dopis
29. října 1689
Vážená paní
Nebylo pro mne snadné napsat panu… a i teď se k tomu odhodlávám jen proto, že si to přejete Vy a slečna… Opište prosím moje pokyny a zařiďte, aby se mu dostaly do rukou. Velmi mě těší, že máte tak velikou důvěru v Boha. Je mým vroucím přáním, aby ji ve vás rozmnožoval víc a víc. Nikdy nebudeme mít dost víry a důvěry v Něho. Je lepší a věrnější než nejlepší a nejvěrnější přítel. Nemůže nás nikdy zklamat, ani tady na zemi, ani v budoucím věku. Jestliže pan… dokáže vytěžit duchovní zisk ze ztráty, která ho postihla, a složí-li svou důvěru v Boha, dá mu Bůh brzy jiného přítele, mocnějšího a oddanějšího. On vládne srdcím, jak se mu líbí. Snad pan… příliš lpěl na svém zemřelém příteli. Ovšemže máme milovat své přátele. Nesmíme však kvůli tomu zanedbávat lásku k Bohu. To musí vždycky zůstat hlavní věcí.
Vzpomínáte si, vždycky jsem Vám doporučoval myslet často na Boha, ve dne v noci, při každé práci, při každé zábavě a při odpočinku ve volném čase. Je Vám stále nablízku, je stále při Vás. Nenechávejte Ho o samotě! Copak byste nepovažovala za nezdvořilé nechat o samotě přítele, který Vás navštíví? Smíme takhle zacházet s Bohem? Jak si můžeme troufnout Jej zanedbávat? Nezapomínejte na Něho tedy, myslete na Něj často, modlete se k Němu bez ustání, žijte a umírejte s Ním: to je nádherný úkol křesťana – jedním slovem: to je naše povolání. Jestliže to ještě neumíme, musíme se tomu naučit. Vynasnažím se pomoci Vám svou modlitbou a jsem v našem Pánu Ježíši Kristu Váš