Dvanáctý dopis
17. listopadu 1690
Ctihodná matko!
Nemodlím se k Bohu o to, aby Vás zbavil Vašeho utrpení. Modlím se úpěnlivě a pokorně za to, aby Vám dal sílu a trpělivost snášet utrpení tak dlouho, jak se Jemu líbí. Hledejte útěchu jen v Něm. On Vás upoutal na kříž a jen On Vás z něho uvolní, až to bude považovat za dobré. Blahoslavený, kdo trpí s Ním. Pokuste se snášet své utrpení v tomto duchu. Hledejte u Něho sílu, abyste všechno vydržela, ať už Vám určil jakékoli utrpení na jakoukoli dlouhou dobu. Ti, kdo milují tento pomíjivý svět, nerozumějí této pravdě. Nedivím se tomu; neboť oni trpí jako děti tohoto světa, nikoli jako přátelé Kristovi. Spatřují proto v nemoci jen přirozené trápení, nikoli úkol od Boha. Protože se dívají jen přirozenýma očima, spatřují v každé nemoci jen nevítanou a nežádoucí věc. Avšak ti, kdo věří, že nemoc může přicházet od Boha jako znamení jeho milosti a jako prostředek pro záchranu člověka, nacházejí v ní povzbudivé světlo a velkou, citelnou útěchu.
Přál bych si, abys mohla hluboce zakoušet, že je nám Bůh blíž a že pro nás koná víc, když jsme nemocní, než když jsme zdraví. Nespoléhej se proto na žádného jiného lékaře než na Něho. Jsem pevně přesvědčen, že Tě uzdraví. Vlož všechnu svou důvěru jen v Něho a pocítíš brzy hluboký účinek, kterému bohužel často stojíme v cestě, protože spoléháme víc na pozemské léčení než na Boha.
Ať už užíváš jakékoli léky, budou mít léčivý účinek jen v té míře, jak to připustí Bůh. Pochází-li bolesti od Něho, může je vyhojit jen On. Často pošle našemu tělu nějakou nemoc, aby tak uzdravil duši. Opatři si sílu a lék u Krále všech lékařů.
Slyším Tvou námitku: pro mne že je snadné sedět u Pánova stolu a jíst, pít, mít se dobře. Můžeš mít pravdu: ale uvaž, že pro zločince je ve světě mukou – a to ne malou – jíst u králova stolu, nechat se od něho obsluhovat a nebýt si při tom jist jeho odpuštěním. Ten ubožák se při tom nemůže cítit dobře, nic ho nemůže uklidnit, jen důvěra v dobrotu jeho Pána. Věř mi, že i když okouším u stolu svého Krále skvělé dobroty, mám stále před očima své hříchy a trápí mě nejistota ve věci odpuštění. Snáším však toto utrpení ve světle víry.
Spokoj se v tichosti s tím, co na Tebe Bůh dopustil. A i když mě považuješ za šťastného, závidím Ti. Trápení a bolest by pro mne byly rájem, kdybych přitom trpěl v Bohu, a největší radovánky by pro mne byly peklem, kdybych je měl zakoušet bez Něho. Bylo by pro mne velikou radostí trpět pro Něho.
Už jen krátkou chvíli a půjdu k Bohu! Půjdu k Němu a budu muset podat vyúčtování.
V tomto životě mám jednu útěchu: vidím Boha ve víře! Vidím Ho přitom tak, že někdy mohu říci: „To už není víra – já vidím.“ Cítím silně a s velkou přesvědčivostí, čemu nás učí víra. V tomto niterném zakoušení a v této neochvějné jistotě víry chci v Něm žít a v Něm zemřít.
Drž se stále Boha. To je jediná síla a jediná útěcha pro Tvé utrpení. Budu Ho prosit, aby byl stále u Tebe – na všech Tvých cestách. Doporoučím se do modliteb matky představené i do Tvých modliteb a jsem v našem Pánu Ježíši Kristu Tvůj