Druhý dopis
1. června 1682
Ctihodná matko!
Využívám této příležitosti, abych Vám předložil myšlenky jednoho našeho spolubratra o požehnání a o trvalé útěchyplné pomoci, jež čerpá ze života v Boží přítomnosti.
Je třeba vědět, že po celých těch víc než čtyřicet let, co pěstuje duchovní život, mu šlo vlastně jen o jedinou věc, totiž být stále u Boha. Nedělat nic, neříkat nic a nemyslet nic, co by se Mu mohlo nelíbit! To všechno dělal náš bratr z čisté lásky k Bohu; Boha se musíme snažit milovat stále víc.
Dnes je tak zvyklý na tuto Boží přítomnost, že se mu od ní dostává pomoci v každé situaci. Už přes třicet let se těší z tak trvalých, nadpozemských radostí, že byl nucen všemožně se držet zpět, aby nebyl nápadný.
Když se někdy od Boží přítomnosti poněkud vzdálí – to se může stát, když na něho příliš doléhají vnější záležitosti – tu se ozve Bůh v hloubi jeho duše a volá jej zpět k sobě. Tento bratr dává dobrý pozor na tyto vnitřní hlasy a dá okamžitě na jejich volání, ať tím, že pozvedne srdce k Bohu, nebo tím, že k Němu pokorně vzhlédne, nebo zase tím, že mu ze srdce vytrysknou slova diktovaná láskou: můj Bože, vezmi si mě, jsem zcela Tvůj! Nebo: Pane, utvoř mě podle svého srdce.
Zdá se mu – a cítí to zcela zřetelně -, že Bůh, který je jen láska, je spokojen s těmito nemnoha slovy, znovu se uklidní a opět spočine hluboko v nitru, na dně jeho duše. Tato zkušenost mu dává neochvějnou nádhernou jistotu: Bůh přebývá stále hluboko v jeho duši. Žádná pochybnost nemůže otřást touto vírou, ať se děje cokoli!
Uvažte sama, jaká radost a jaký pokoj v něm asi vládnou, protože ví a cítí, jaký obrovský poklad v sobě stále nosí. Není už nepokojným hledačem. Objevil bohatství, z něhož může brát, jak dlouho a jak často chce.
Stěžuje si často, jaká je to škoda, ta naše slepota. Nejednou také zvolá, že jsme politováníhodní tvorové, protože se spokojujeme jen s málem. Boží poklad, říkává, je jako bezmezný oceán, ale nás stačí uspokojit jen malá vlnka pocitu, která z Něho v jediném okamžiku přichází a zase odchází. Ve své slepotě zabraňujeme Bohu, aby do nás vylil celý proud svých milostí. Když ale najde člověka, ve kterém je víra zcela živá, zahrne ho bohatě dary a milostmi a veškerým požehnáním. Vylijí se do jeho nitra jako prudká bystřina, která si prorazila místo v hrázi, jež až dosud bránila jejímu běhu. S dravou prudkostí se nahromaděné vody rozlévají do širého kraje.
Jak často stojíme v cestě tomuto Božímu proudu tím, že jej podceňujeme. Hleďme to už nedělat! Vstupme do sebe, strhněme hráz, která zadržuje proud milosti. Využijme času milosti, který nám ještě zbývá, dožeňme ztracený čas. Možná, že ta část života, která leží ještě před námi, je už jen velmi krátká. Jak rychle je tu smrt! Připravme se dobře na její příchod. Zemřeme jen jednou. Co tady ztratíme nebo promeškáme, je nenahraditelně pryč.
Opakuji proto znovu: vstupme do sebe. Čas kvapí. Není dobré to odkládat. Jde o spásu naší duše. Myslím, že jste odhodlána a připravena nedat se smrtí překvapit. To je chvályhodné, vždyť to je to jediné potřebné. Nemusíme však přesto na sobě dále pracovat? Zastavit se znamená v duchovním životě kráčet zpět. Všichni, jejichž ducha se dotklo vanutí Ducha Svatého, kráčejí v duchovním životě kupředu, i ve spaní. Když vítr a bouře zmítají lodičkou naší duše sem a tam, vzbudíme Pána, který v ní odpočívá. On přikáže, a hle: moře a bouře se uklidní.
Dovolil jsem si předložit Vám tyto myšlenky, abyste je mohla srovnat s vlastními vnuknutími. Mají posloužit k tomu, aby se znovu roznítil a rozplamenil oheň, pokud snad třeba jen trochu ochladl.
Rozněťme oba plamen vnitřní lásky ke Kristu zase k dřívějšímu žáru. Čerpejme hojný užitek z příkladu a z vědění tohoto bratra, který je světu skrytý, Bohu však je dobře znám. Od Boha se mu dostává podivuhodným způsobem přemíry útěchy, něžnosti a přátelství.
Myslím na Vás v modlitbě, vzpomeňte při modlitbě také Vy na mne! V tomto duchu jsem v Pánu Váš