Čtvrtý rozhovor
25. listopadu 1667
(Dnes hovořil bratr Vavřinec velmi živě a s velkou otevřeností o své cestě k Bohu. Byla o ní řeč už i v předcházejících rozhovorech.)
Jen jednoho je zapotřebí: odvážného, pevného rozhodnutí zříci se jednou provždy všeho a odevzdat se Bohu, a od této chvíle se s Ním smíme stále stýkat. Musí to být styk plný důvěry, bez velkých tajností, upřímný a čistý! Tak to chce Bůh! Potřebujeme obšťastňující poznání, že Bůh přebývá v nás, v největších hlubinách duše, a že se tam na něho můžeme v každém okamžiku obracet. Zde Ho prosíme o pomoc, aby nám ukázal svou vůli, když si nejsme jisti; aby nám pomohl dobře vykonat, co nám ukládá. Všechno Mu můžeme svěřit, než to vykonáme. Poděkujme, když jsme všechno dokončili.
Styk s Bohem je neustálá blaženost. Velebíme Jej nebo se Mu klaníme, milujeme Boha stále znovu pro Jeho nesmírnou dobrotu a dokonalost.
Ovšem, jsme hříšníci, a přece smíme s bezmeznou důvěrou prosit o Jeho přispění, o Jeho pomoc. Máme u Boha nepomíjívý poklad milostí v našem Pánu a Spasiteli Ježíši Kristu.
Bůh nikdy nezapomíná poskytovat nám svou pomoc – vždycky a při každé činnosti. Často mám tento pocit a nikdy nepostrádám Boží pomoc. Ztrácí se jen tehdy, když se moje myšlenky už nepohybují v Boží přítomnosti, když zapomenu prosit o Jeho pomoc.
Bůh nám vždycky dává světlo v našich nejistotách. My musíme hledět, abychom se Mu líbili a konali všechno z lásky k Němu.
Naše posvěcení nezáleží na tom, abychom změnili svoje zaměstnání, nýbrž abychom konali pro Boha to, co obvykle konáme pro sebe. Je to škoda vidět tolik lidí, kteří ve službě Bohu povyšují prostředky na účel. Nechávají se donutit ke konání určitých skutků, ale konají je nedokonale, protože jsou vedeni pozemskými záměry nebo sobeckými důvody.
Neznám lepší cestu k Bohu než tuto: konej to, co ti den za dnem ukládá tvoje povolání nebo zaměstnání, nedělej to ale, aby ses líbil lidem, nýbrž konej všechno – nakolik jsi toho jen schopen – jen z lásky k Bohu.
Je to velký omyl domnívat se, že se čas vyhrazený pro modlitbu musí lišit od ostatního času. Nikoli! Je nám uloženo být u Boha svou prací v době práce a modlitbou v době modlitby.
Modlitba není nic jiného než toto: vědět a cítit, že jsme v Boží přítomnosti, že svoje nitro učiníme nevnímavým pro všechno, co přichází zvenčí, a oddáme se Boží lásce!
Když skončí doba vyhrazená pro modlitbu, ani to nepostřehnu, protože jsem neustále u Boha. Velebím a chválím Ho pro Jeho velikost a moc. S Ním chci stále jít a hovořit. Můj život je neustálá radost. Bůh mi jistě pošle i utrpení, ale teprve pak, až budu dost silný je snášet.
Nepřestávejme skládat všechnu svou důvěru v Boha, zcela se Mu odevzdávat. Můžeme si být jisti, že nás nikdy nezklame.
Nepřestávejme nikdy konat všechno – i malé a nejmenší věci – z lásky k Bohu. On se nedívá jako my na velikost díla, nýbrž na lásku, s jakou je konáme. Nesmí nás mást, když se nám z počátku ne všechno daří. Brzy si na to zvykneme tak, že se nám dobrý úmysl stane druhou přirozeností, a to i bez vědomého úsilí, a budeme plni velké vnitřní radosti.
Nejvnitřnější podstatou náboženství jsou víra, naděje a láska. S jejich pomocí přicházíme k Bohu. Na světě je všechno jedno, jen když to slouží jedinému cíli, abychom vírou a láskou dospěli k dobrému konci a byli přijati do věčného života.
Všechno je snadné pro toho, kdo věří; ještě snadnější pro toho, kdo miluje. Blaze tomu, kdo vytrvá v pěstování těchto ctností.
Na zemi bychom měli mít na paměti tento cíl: už v pozemském životě se Bohu klanět a uctívat Ho tak, jak doufáme, že to budeme dělat ve věčném životě.
Když začínáme duchovní život, musíme se zkoumat až na dno duše. Kdo vlastně jsme? Shledáme, že jsme ubohá a bloudící stvoření, která nezaslouží jméno křesťan. Jsme vystaveni všem možným trápením, na mnoha cestách na nás číhá neštěstí. Naše zdraví, naše nálady, naše vnější i vnitřní životní okolnosti jsou podrobeny neustálým proměnám. Bůh nás vede mnohými utrpeními a námahmi – v nás i kolem nás. Divíme se pak, že nám i lidé připravují zármutek, pokušení a protivenství? To všechno bychom měli snášet – jak dlouho se Bohu líbí – jako zásahy Prozřetelnosti, které nám slouží k dobrému a jsou pro nás požehnáním.
Čím vyšší je dokonalost, o kterou usiluje naše duše, tím víc jsme odkázáni na Boží milost.