Tereziina duchovní nauka
Z doby, kdy se tereziánská reforma nacházela ve velkých těžkostech, pochází jeden známý výrok, který může velmi vhodným způsobem uvést naši úvahu nad Tereziinou duchovní naukou. Měl ho prý pronést nuncius Sega, jenž měl – na rozdíl od svého předchůdce Ormaneta – o světici velmi nelichotivé mínění. Prohlásil o ní totiž, že je to „žena neklidná a toulavá, neposlušná a zatvrzelá, která pod záminkou zbožnosti vymýšlela zlé nauky, vycházela z klauzury proti nařízením Tridentského koncilu a představených, a vyučovala jako učitelka navzdory tomu, co nás učí svatý Pavel, když stanoví, aby ženy nevyučovaly.“ (17)
Pomineme-li, že se zde papežský legát mýlil co do Tereziina vycházení z klauzury (na to měla vždy povolení příslušných představených), příznačně se v tomto výroku odráží dobová mentalita, která nejenže těžko snášela, že by žena mohla zakládat kláštery, ale ještě mnohem hůře přijímala, že by snad dokonce směla v církvi učit.
A Terezie vyučovala! Už při sepisování Knihy života – která, jak jsme viděli, měla prvořadě posloužit tomu, aby se Terezie přesvědčila, zda jsou její mystické milosti pravé a zda tedy jde správnou cestou – si světice našla „skulinku“ k tomu, aby tu zároveň představila v souhrnu svou první nauku o rozvoji vnitřní modlitby. Lze ji nalézt v takzvaném „traktátu o modlitbě“ (srov. Ž 11-22), kde světice užívá obrazu čtverého způsobu zalévání zahrady k představení čtyř stupňů vnitřní modlitby.
Mnohem výraznějším dokladem o Tereziině vyučování je ovšem její kniha Cesta dokonalosti (1. 1562-1566, 2. 1566-1569), (18) kterou světice napsala na opakované žádosti spolusester, poté, co „se dozvěděly, že jsem dostala povolení otce prezentáta, bratra Dominika Bañeze z Řádu slavného svatého Dominika, který je nyní mým zpovědníkem, abych napsala něco o modlitbě (algunas cosas de oración) (…), a tak na mne naléhaly“ (C předmluva,1).
Kniha slouží zároveň jako jakési programové dílo tereziánské reformy Karmelu i jako návod k vnitřní modlitbě, jak se ho světice snaží předávat svým spolusestrám, třebaže formálně jde stále o komentář k modlitbě Otčenáš. Spis obsahuje především celou řadu velmi užitečných pedagogických rad k modlitbě, které dává Terezie svým mniškám, s nimiž v knize důvěrně rozmlouvá jako jejich spolusestra i převorka. Bez sebemenšího zaváhání bere na sebe tedy úlohu učitelky a snadno se do ní vžívá. (19)
Ve Španělsku šestnáctého století ovšem existovala velmi silná tendence, a to i ze strany vlivných teologů a inkvizitorů (jako byli Melchior Cano, Fernando de Valdés, Jan od Kříže OP či Domingo Soto), dívat se s podezřívavostí na veškeré projevy vnitřní modlitby a mystického života, a zároveň o to větší skeptičnost, když se vnitřní modlitbě věnovaly ženy nebo byly přímo adresátkami mystických milostí. (20) Proto se Tereziino psaní o vnitřní modlitbě nemohlo setkávat s příliš velkým nadšením, zejména ze strany teologů. Když pomineme fakt, že se už za jejího života bránilo čtení a šíření jejích spisů, (21) je příznačné, jaké reakce vyvolalo první posmrtné vydání jejích děl v roce 1588. Jeden z inkvizitorů, Alonso de la Fuente, je během tří let (1589-1591) nejméně pětkrát označil za heretické a to zejména kvůli Tereziině odvaze „vyučovat“. (22) Také Francesco da Pisa, třebaže sám s Terezií velmi sympatizoval, došel v roce 1598 k závěru, že „tyto Tereziiny knihy by měly být staženy a již dále netištěny ani nepřekládány do jiných jazyků, neboť je mnoho jiných knih, z nichž je možné se s jistotou a užitkem učit všemu, co se týče duchovního putování, aniž by nás vyučovala žena, neboť ženám nebyl tento úkol svěřen, nýbrž mají setrvat v mlčení, jak řekl apoštol svatý Pavel“. (23)
Proto se také v nedávné době objevila teze, podle níž svatá Terezie, vědoma si těchto misogynních předsudků, měnila „taktiku“ svého psaní v závislosti na tom, co a komu chtěla sdělit: podle Alison Weber používá světice v Knize života přednostně rétoriky pokory, v Cestě dokonalosti rétoriky ironie, ve Vnitřním hradu rétoriky zamlžování a v Knize o zakládání rétoriky autority. (24) Jakkoli jsou některé argumenty zmíněné autorky poněkud jednostranné, kus pravdy na nich přece jen je, a rovněž její závěrečná slova, že „svým zlatým perem dokázala Terezie vydobýt veřejný hlas sobě, nikoli jiným ženám“, (25) do značné míry odpovídají realitě.