Tereziánská mystická škola
Není proto překvapením, že se dědictví Tereziiny mystiky hojně projevuje v celých dějinách Řádu. Zvlášť výrazně je ovšem vidět na prvních generacích bosých karmelitek a pak v „mystické vlně“ devatenáctého a dvacátého století. (31)
Z oněch prvních generací je třeba zmínit zejména Annu od sv. Augustina (Pedruja, 1555‑1624), ženu mimořádně intenzivního mystického života, jejichž milostí si velmi cenila i samotná svatá Terezie, (32) blahoslavenou Marii od Ježíše (López Rivas, 1560-1640) (33) a Marii od Kříže (Machuca, 1563‑1638), významnou učednici svatého Jana od Kříže. (34) Všechny tyto tři postavy, spolu s mnoha dalšími bosými karmelitkami, (35) představují jakési živé pokračování niterného vztahu lásky mezi Kristem-Snoubencem a Terezií, jeho snoubenkou, v jejich mystickém sjednocení. Všechny tři o svých mystických milostech také psaly.
Že se ovšem mystické dědictví svaté Terezie neomezuje pouze na Španělsko a první generaci bosých karmelitek, mohou dobře doložit např. polská bosá karmelitka, Terezie od Ježíše (Marchocka, 1603-1652), jejíž mystické projevy v ničem nezaostávají za mystikou výše jmenovaných postav, (36) nebo svatá Terezie Markéta od Srdce Ježíšova (Redi, 1747‑1770), významná osobnost florentského tereziánského Karmelu, patřící k vrcholných plodů dobového mystického rozkvětu v Itálii. (37)
Od druhé poloviny osmnáctého století prochází tereziánská mystika, podobně ostatně jako jiné mystické školy, velkou krizí, která trvá zhruba sto let a jejímiž příčinami jsou zejména nedůvěra k mystice, vyvolaná odsouzením kvietismu, přehnaný důraz na asketický život, podporovaný jansenismem, a rušení klášterů koncem osmnáctého století. (38)
Od druhé poloviny devatenáctého století ovšem nastává obnovený rozkvět tereziánské mystiky. Zmíním zde pouze dvě postavy: svatou Mariam od Ukřižovaného Ježíše (Baouardy, 1846‑1878) (39) a svatou Terezii z Los Andes (Juanita Fernández Solar, 1900‑1920). (40) Jestliže první ze jmenovaných je vzácným příkladem obrovské hojnosti mimořádných mystických projevů, z nichž některé jsou v dějinách spirituality doloženy právě jen u ní, (41) o druhé lze přes její krátký život tvrdit, že „vstoupila na cesty mystického života v souladu s mystiky tereziánského Karmelu, včetně sanjuanistických temných nocí a klasických mystických jevů“. (42)
Z tohoto velmi prostého a stručného výčtu lze vidět, že tereziánský Karmel v průběhu dějin nese dál mystickou pochodeň své svaté matky a že přitom ženy, bosé karmelitky, hrají prvořadou úlohu. (43) Proto se také škola spirituality tereziánského Karmelu označuje často jako „mystická“. Jeden z jejích předních znalců k tomu dodává: „Specifikace ‘mystická’ nepředstavuje žádnou nesnáz jak u prvotních pramenů tak ani vzhledem k pozdějšímu rozvoji. Označuje to, co je pro tuto školu rozlišující, tedy mystický, kontemplativní smysl, chápaný v jeho tradiční či klasickém významu.“(44)
Není proto divu, že také cíl tereziánského Karmelu, definovaný tímto způsobem poprvé ve Stanovách italské kongregace Řádu v roce 1599, je v nezměněné podobě vyjádřen i v současných stanovách jak bosých karmelitánů (srov. StOCD 1,15b), tak bosých karmelitek (StOCDM 1,10), a to ve formulaci, že Řád je „povolán k mystickému sjednocení s Bohem“. Uvědomíme‑li si přitom, že mystický život je zdarma daným Božím darem, který si nelze zasloužit, tím méně ho vyprovokovat, pak lze zmíněné vyjádření chápat výlučně jen jako disponování se k mystickému sjednocení s Bohem, avšak disponování se naprosto vědomé a cílené.