Šíření tereziánského Karmelu a charisma zakládání
Ani Tereziino zakladatelské charisma nepřišlo během dějin Řádu zkrátka a ženský génius reformovaného Karmelu se začal mohutně projevovat i zde, přičemž dodnes přináší i v tomto ohledu hojné plody. Býváme totiž svědky toho, že zakládání ženských klášterů nejenže často předcházejí mužská založení, ale dokonce jsou to mnohdy ona, která umožňují následný příchod bosých karmelitánů na daná místa. Když si přitom uvědomíme, že klauzurní a výlučně kontemplativní způsob života bosým karmelitkám jejich zakladatelské aktivity ve srovnání s bratřími v mnohém jistě komplikuje a ztěžuje, je výpovědní hodnota tohoto fenoménu ještě výrazně vyšší.
Velkým dokladem jsou v tomto smyslu první založení tereziánského Karmelu mimo Španělsko a jeho tehdejší zámořské kolonie. Ponecháme-li totiž stranou první neúspěšné misijní výpravy do Afriky (1582 a 1584 do Konga) a o něco málo úspěšnější založení konventů v Mexiku (od roku 1585), (45) mužský tereziánský Karmel by pravděpodobně zůstal uzavřen na Pyrenejském poloostrově a o šíření mimo území Španělského království by neusiloval s odvoláním se na kontemplativní a poustevnický ráz svého života. (46) Naproti tomu španělské bosé karmelitky začaly velmi záhy zakládat i v ostatních evropských zemích: v Portugalsku, Itálii, Francii…
Zvlášť působivý je příběh proniknutí tereziánské reformy do Francie a Belgie. Je spojen hlavně se jmény velkých Tereziiných spolupracovnic a jejích duchovních dcer, blahoslavené Anny od sv. Bartoloměje (García, 1549-1626), osobní sekretářky a neúnavné ošetřovatelky avilské světice, (47) a ctihodné Anny od Ježíše (Lobera, 1545-1621), adresátky Duchovní písně svatého Jana od Kříže. (48) Zájem o příchod bosých karmelitek do Francie byl už v roce 1583, ale tehdejší představený, otec Mikuláš Doria, tomu nepřál. Mezitím byly v Paříži vydány spisy svaté Terezie a pod jejich vlivem se jakýsi „teologický kroužek“ kolem Madame Barbe Avrillot Acarie (1566-1618), pozdější blahoslavené Marie od Vtělení, rozhodl, že tohoto založení přece jen dosáhne. A tak byl roku 1604 založen klášter v Paříži. Hned v následujícím roce k němu přibývají dva další, přičemž tato nová zakládaní si mezi sebou rozdělí Anna od Ježíše (Karmel v Dijonu) a Anna od sv. Bartoloměje (Karmel v Pontoise). A pak už následují další zakládání jako houby po dešti: Amiens (1606), Tours (1608), Rouen (1609), Bordaux (1610), Toulouse (1616), Limoges (1618)… Během prvních padesáti let přítomnosti bosých karmelitek ve Francii zde bylo založeno 59 klášterů! (49)
Výmluvné je ovšem také to, že Anna od Ježíše a Anna od sv. Bartoloměje opouštějí Francii a raději jdou zakládat do Belgie, jakmile zjistí, že kardinál Bérulle prakticky vyjímá bosé karmelitky z jurisdikce bratří a podřizuje je sobě a svým oratoriánům. Obě mnišky totiž nechtějí v ničem porušit zásady svaté zakladatelky, nýbrž dělají vše pro to, aby předaly jejího ducha i v tomto ohledu neporušeného. Díky tomu vznikají kláštery v Bruselu (1607 zásluhou Anny od Ježíše), v Lovani a v Mons (1607 a 1608 zásluhou Isabely od sv. Pavla) a v Antverpách (1612 zásluhou Anny od sv. Bartoloměje). A po nich následuje opět celá řada dalších: Tournai (1614), Malines (1617), Valenciennes (1618), Gent (1622), Brugge a Liège (1626)… (50)
Jinou cestou, které ovšem svědčí o tomtéž zakladatelském géniovi, se dostaly bosé karmelitky rovněž do naší vlasti. I zde máme co do činění s charismatickými ženami tereziánského Karmelu, konkrétně ctihodnou matkou Marií Elektou od Ježíše (Caterinou Tramazzoli, 1605‑1663) (51) a u nás méně známou, ale podobně obdarovanou Pavlou Marií od Ježíše (Vittorií Centurione). Zatímco první pocházela z kláštera v Terni, druhá byla bosou karmelitkou v janovském klášteře Ježíše a Marie. Společně založily klášter nejprve ve Vídni (1629), pak v Grazu (1643) a nakonec v Praze (1656).
O zakladatelském géniovi bosých karmelitek svědčí mnohé další historické údaje a mohl by být reprezentován celou řadou dalších postav, (52) já zde chci ovšem zmínit již jen dva příklady dědictví zakladatelského charismatu svaté Terezie ve dvacátém století: svatou Maravillas od Ježíše (María Pidal y Chico de Guzmán, 1891‑1974), která za svého velmi bohatého řeholního života sama založila nebo pomáhala se založením desíti ženských klášterů (v Cerro de los Ángeles, v Kottayamu v Indii, v Manceře, Duruelu, Cabreře, Arenas de San Pedro, v Cuence v Ekvádoru, v San Calixto, Aravace, Montemar‑Torremolinos a La Aldehuele) a jednoho mužského konventu v Talaveře de la Reina; (53) a polské bosé karmelitky z Elblągu, které také participují na zakladatelském duchu avilské světice, když neváhaly založit svůj dům na Islandu (Hafnarfjordur, 1984) nebo za polárním kruhem v norském Tromsø (1992-1998). (54)