Tereziánský humanismus
Jerzy Gogola OCD
V tereziánských spisech nenajdeme výklad „antropologie“ v dnešním slova smyslu. Výsledky současné antropologie je třeba brát jako nové možnosti, jak prožívat tereziánské charisma. Žádná spiritualita nemůže být odtržená od člověka, protože je už z definice konkrétním způsobem vtělování do života a projevuje se v lidských postavách evangelia. Jak by nyní, ve světle Tereziina učení o důstojnosti a hodnotě člověka, bylo třeba přizpůsobit vize člověka vypracovaných dnešní antropologií (stejně tak filozofií i teologií)? Můžeme odpovědět krátce: Terezie nabízí určité pojetí, jež mohou být obohacené novými objevy. Žádné z pozdějších pojetí nezpochybňuje pravdy o člověku, jak je představuje Terezie.
V pojednání o tématu tereziánského humanismu někteří autoři zdůrazňují praxi sociálních ctností, jež se projevují bratrským způsobem života v komunitách, v mírnosti a uměřeném praktikování ctností, atd. Je to jeden možný aspekt. V křesťanském povolání je základ všech lidských ctností, proto není možné být plně lidmi, nejsme-li křesťany. Jinými slovy k plnosti lidství se dochází skrze Krista. Důvodem nejvyšší důstojnosti člověka je jeho povolání ke spojení s Bohem (srov. GS 19), jak potvrzuje současná nauka Církve. „Uznání Boha není v rozporu s důstojností člověka, neboť tato důstojnost má základ a dovršení právě v Bohu“ (GS 21).
Tereziánský humanismus je integrálním humanismem, protože ukazuje lidskou bytost tak, že vychází od křesťanského povolání a směřuje až k jejímu ponoření v mystické zkušenosti. Takový humanismus nese jméno křesťanského humanismu. Shodně se Zjevením a náboženskou zkušeností musí člověk jít cestou ke svému poslednímu určení. Na jiné cestě není schopen se realizovat.
Tereziin humanismus je složitý. De Pablo Maroto uvádí několik jeho hledisek: teocentrický, kristocentrický, antropocentrický a teologální.
Teocentrický humanismus: Tereziánský humanimus odráží zkušenost přítomnosti Boha v životě člověka.
Terezie se zabývá nadpřirozeným rozměrem povolání člověka a ukazuje, že člověk nemůže sám sebe poznat, nepoznává-li Boha.
Podstatou budování nauky o člověku je sebepoznání. Terezie odhalila, že člověk se nemůže poznat, když nezná Boha. (1) Tuto pravdu dnes připomíná Jan Pavel II.: „Člověku není možné rozumět bez Krista.“
Kristocentrický humanismus: že je tereziánská spiritualita kristocenstrická, je všem zřejmé. Terezie objevuje Boha v Kristově lidství. Celá Tereziina zbožnost se projevuje v modlitbě, jež je přátelským vztahem s Kristem. Nezabývá se velkými teoretickými úvahami, ale chce být s Bohem, jehož poznala v Kristu a skrze Krista. Do Něho se zamilovala na prvních etapách meditativní modlitby a s Ním dosáhla vrcholů mystiky. Všechny modlitební milosti jsou pro ni stále víc spojeny s lidstvím Krista, a díky tomu objevila své integrální lidství. Bylo to v jejím období modlitby, kdy nebyla schopná „myslet na Krista leč jako na člověka“ (Ž 9,6). On byl jedinou a velkou láskou jejího života. Lidský rozměr povolání byl díky tomu chápán ve světle společenství s Kristem v tajemství vtělení.
Antropocentrický humanismus: Nadpřirozené povolání se týká reálného člověka. V člověku se uskutečňuje spása a jeho lidství je proměněno. V Kristu se člověk stává „novým“.
Mystické milosti, jimiž ho Bůh může obdarovat, nejsou na ozdobu, ale pro následování Krista. Tereziin humanismus je charakterizován velkým realismem. V knize Cesta dokonalosti odhalila mimořádnou vznešenost a zároveň bídu své komunity zasvěcených žen. Ve všech Tereziiných dílech stojí Bůh a člověk naproti sobě. Na počátku téměř jako nepřátelé, ale v dlouhém procesu vnitřní přeměny se stávají přáteli. Terezie kontempluje velikost člověka a stýská si na jeho bídu. Vidí v něm touhu po věčnosti, vytýká dvojakost pokrytectví, faleš, nedostatek rozumu, a to dokonce v praktikování ctností. Ctnosti, jež upravují tyto nedostatky, jsou podstatou antropologického humanismu. Člověk modlitby má podle Terezie svoje lidství určitým způsobem zformované. Charakterizuje je zdvořilost, vděčnost, mírnost, rozumnost, radost a upřímnost. (2)
Zdá se, že Terezie někdy pohrdá životem. Ale není to tak. Ona pouze relativizuje stvořené věci a absolutizuje Boha jako jediný ideál a v Jeho světle pohlíží na člověka.
Teologální humanismus: Člověk dosahuje své plnosti pouze tehdy, když se středem jeho života stane Bůh. V opačném případě mu hrozí odcizení a záhuba. Sjednocení s Bohem je možné jedině díky víře, naději a lásce. Tereziánský humanismus buduje právě na teologálních ctnostech, odtud i jeho název. Teprve s nimi mohou být pěstované lidské ctnosti nazvány i „sociálními“.
Víra člověku umožňuje otevřít se milosti, směřovat k Bohu, sjednotit se s Ním, a tak uskutečnit své určení.
Naděje člověku přikazuje věřit Bohu, nedoufat ve vlastní síly. Týká se to osvobození od vášní (srov. Ž 9,3), ale také vnitřní proměny a sjednocení s Bohem. U Terezie není přítomna perspektiva naděje, kterou ji připisují dnešní teologové (např. Moltmann), podle nichž naděje káže budovat novou zemi a nové lidství. Tuto funkci Terezie přiřkla lásce. Proměna člověka a společnosti se musí uskutečňovat díky lásce.
Láska jako prvoplánová ctnost křesťanského humanismu je – svého druhu – souhrnem všech ctností, základem soužití a veškeré lidské činnosti. (3) Realismus a znalost lidského srdce vede Terezii k přesvědčení, že hluboká a trvalá lidská láska nemůže existovat bez křesťanského základu. (4)
Úryvek z knihy: Jerzy Gogola OCD,
Principy věrnosti charismatu zakladatele, Kraków 2000.
Přeloženo s laskavým svolením
krakovské provincie bosých karmelitánů
přeložila sr. Terezie Eisnerová
Poznámky pod čarou:
(1) „Dle mého názoru nebudeme se sebepoznáním nikdy u konce, pokud se nevynasnažíme poznat rovněž Boha. Když hledíme na jeho velikost, narážíme na svou nízkost, a když hledíme na jeho čistotu, spatříme svou špínu, a když rozvažujeme o jeho pokoře, zjistíme, jak daleko jsme od toho, abychom my samy byly pokorné“ (1 H 2,9).
(2) Nejlepším příkladem tohoto tereziánského pojetí je úryvek z její Cesty: „Takže sestry, všude, kde budete moci jednat bez urážky Boha, se snažte být vlídné a chovat se ke všem osobám, které se s vámi budou stýkat, takovým způsobem, aby milovaly vaši konverzaci a toužily po vašem způsobu života a jednání, a nelekaly se a neděsily ctnosti. Pro řeholnice je velmi důležité si pamatovat toto: čím světější, tím družnější se sestrami; a i kdybyste pociťovaly mnohou bolest nad tím, že ne všechny jejich hovory se budou ubírat, kam byste chtěly, nikdy se jich nestraňte, chcete-li pokročit a být milované. Neboť toto je něco, oč se máme hodně usilovat: být vlídné vůči osobám, s nimiž jednáme, a snažit se jim líbit a uspokojovat je, zvláště své sestry“ (C 41,7).
(3) „Kdyby se toto přikázání lásky zachovávalo ve světě tak, jak se zachovávat má, věřím, že by to velmi prospělo i k zachovávání všech ostatních; ovšem my je nejspíš nikdy nebudeme s to zachovávat dokonale“ (C 4,5).
(4) „Osobně jsem přesvědčena, že na základě toho, jak je naše přirozenost porušená hříchem, dokud se v nás láska nerodí z kořene Boží lásky, nikdy nedospějeme k tomu, abychom ji měly k bližnímu opravdu dokonalou“ (5 H 3,9).