Mystický básník – svatý Jan od Kříže
Originalita a celkové vyznění Balthasarova pojednání o svatém Janovi od Kříže jsou z velké části naznačeny již tím, že je umisťuje do kontextu laických stylů, tedy mezi básníky a literáty, a nikoli mezi teology a duchovními autory. (7) Nejde o náhodu nebo o omyl: toto Balthasarovo zařazení je vědomé a zcela záměrné, neboť vychází z jeho základního přesvědčení, že „na fakt negace protestantských reformátorů odpovídá reformátor Karmelu bez nejmenších pochyb krásou a že na dialektické slovo, které vše tříští, odpovídá básnicky zdařilým slovem. Poezie jsou u svatého Jana rozhodujícími tvrzeními; naproti tomu komentáře k poeziím zůstávají v mnohém pozadu, jsou i podle jeho upozornění nepřiměřené a neschopné vyjádřit celý obsah zahrnutý v inspirovaném slově. Komentáře odkazují čtenáře na hutnější a přiléhavější „figuras, comparaciones y semejanzas“; a ty se otevírají, říká básník, „prostotě ducha lásky“, bez tohoto ducha „se zdají být spíše podivínskými než rozumnými projevy“, podobně jako básnické části bible.“ (8)
Jde o zcela zásadní, ba klíčovou výpověď Balthasara, neboť určuje jeho celkový náhled na význam Mystického učitele. (9) Je třeba jí ovšem správně rozumět; nelze ji totiž chápat jako výlučnou volbu poetické tvorby svatého Jana na úkor prozaických spisů, které jsou zčásti jejím komentářem, (10) nýbrž jen jako důležité vymezení vzájemného vztahu poezie a prózy v celku sanjuanistické nauky: poezie je prvním a určujícím vyjádřením předchozí mystické zkušenosti, na které próza účinně navazuje, aniž by však byla s to „objasnit“ vše, co se v mystických verších ukrývá. (11)
Balthasar, který by mohl být pro svou blízkost k literatuře a umění vůbec podezříván z výhradně estetické četby veršů Jana od Kříže, ve skutečnosti hned vzápětí upozorňuje jak na to, že nejen výhradně duchovní, ale i výlučně profánní četba sanjuanistické poezie neodpovídá realitě, (12) tak na ještě důležitější skutečnost, že totiž „střed mystického úkonu leží za středem úkonu poetického: střed toho druhého stojí na okraji prvního“ (str. 113), a proto je mystik nucen zříci se estetické reality. „Právě ono zřeknutí se „estetického“ musí tato poezie realizovat, chce-li být v Duchu svatém autentickým svědectvím lásky mezi Kristem a církví, mezi Bohem a světem v kříži“ (tamtéž).
Na tomto základě pak rozvíjí švýcarský teolog jak své úvahy o Janově pojetí popření (negación), tak rovněž i o kontemplativní zkušenosti vyrůstající z teologálních ctností víry, naděje a lásky. (13) Nenechá se zmást velmi radikálním jazykem Mystického učitele (který oklamal mnohé jiné autory) a neabsolutizuje jeho asketické nároky tím, že by je odděloval od celkového kontextu duchovního života a zejména od základní motivace, jíž je požadavek lásky a moc Boží milosti: (14) „Dílo zboření, kritika světa, je tedy díky síle transcendence, která je nese, něčím zcela pozitivním, jako dílo lásky, která byla vyvolena, a která ve své odpovědi sama také volí (a tak zároveň vylučuje všechno ostatní). Jiní (lidé), kteří spolu s Bohem hledají své uspokojení a svou slávu v tomto světě, ztratili svou odměnu“ (119). Hans Urs von Balthasar srovnává tento negativní způsob vyjadřování Jana od Kříže s výrazovým potenciálem Evagria Pontika a neváhá přisoudit svaté Terezii od Ježíše přirovnání sanujanistické oproštěnosti k ignaciánské „indiferenci“. (15)
V Janově pojetí kontemplace nachází velmi brilantně zkušenost Boha, která je neoddělitelná od teologálních ctností: „Tento trojiční postoj víry, která v lásce doufá, a lásky, která doufá ve víře, je však Janem okamžitě označen jako zkušenost Boha (jdoucí za veškerou uskutečněnou psychologickou zkušenost) a jako podstatná kontemplace“ (122). Rovněž tady se Balthasar nenechá svést Janovým mlčením na dané téma v některých jeho spisech (zejména v knize Temná noc) a jednoznačně mu přisuzuje jak trinitární rozměr mystické zkušenosti, tak především výrazný kristocentrismus. V prvním případě kupříkladu poznamenává: „Zde je zřejmé, proč se Janova mystika může uskutečňovat pouze trojičně: celý jeho systém mocně hýbe k překonání dvou opačných, klamných řešení: panteistického, které by pro něho bylo nepochopitelným děsem, a umenšujícího, které zužuje sjednocení lásky s Bohem Zjevení na čistě případečné úkony. (…) Nuže, na úrovni trojičního života, na němž může mít tvor podíl díky milosti a to pasivně-aktivním způsobem, se nacházíme za onou vzdáleností, která odděluje, a za ztotožněním, které ohrožuje osobu, a zranění podstatného kontaktu mého Já s Ty, probouzení Ty v Já a Já v Ty (…) se stávají obsahem života lásky“ (129n.). A ve druhém případě tvrdí neméně důrazně proti názoru mnohých: „Není možná žádná pochybnost o skutečnosti, že vtělený a zejména ukřižovaný Syn Boží podmiňuje celý život toho, který nosí tento kříž i ve svém jménu. Všechno pro něj závisí na Kristově povolání v evangeliu, na povolání, kterému naslouchá a vzápětí mu rozumí tím nejradikálnějším z možných způsobů…“ (146). Své tvrzení pak dokládá nejen celou řadou textů z Výstupu na horu Karmel, ale i poukazem na Janovu kresbu Ukřižovaného Krista, která inspirovala rovněž Salvadora Dalího. (16)
Hans Urs von Balthasar proto označuje mystiku svatého Jana od Kříže za teologickou: „Tímto způsobem se ukazuje s veškerou jasností, že Janovu mystiku je třeba chápat jako kristocentrickou, a pouze prostřednictvím Krista i jako teocentrickou; že nejde o mystiku filozofickou, ale teologickou, zakládající se na následování Krista, ale v níž jsou všechna slova bible Starého i Nového zákona soustředně usměrněny k sebezmaření Božího Slova na kříži“ (148).
Z této úvahy ovšem vyrůstá zřejmě to, co je na Balthasarově příspěvku vůbec nejcennější a čím jeho medailón o Janovi od Kříže vrcholí: totiž odpověď na otázku po významu Janovy nauky pro život věřících křesťanů, zvláště těch, kteří nejdou (jako on sám) mystickou cestou, a proto prožívají jinou modalitu víry. (17) Federico Ruiz k tomu píše: „V řádu křesťanské víry a křesťanského života nabízí Urs von Balthasar cenné objasnění. Uskutečnění itineráře ve formě, kterou popisuje a prožívá Jan od Kříže, představuje velmi zvláštní modality jeho karmelitánského kontemplativního povolání, jeho vlastní dějinné zkušenosti a jeho charakteru. Řekli bychom, že se v přísném slova smyslu jedná o jedinečnou a neopakovatelnou zkušenost. Zároveň je to však bezpochyby charisma pro celou církev, pro každého křesťana. Jelikož jsou milosti a situace každého jednotlivce tak odlišné, tato norma připouští zároveň různé proporce a charaktery. Normativa tu má své místo v různých základních bodech:
- V řádu Zjevení odhaluje a učí existenciálním způsobem společenství mezi transcendentním Bytím a bytím relativním;
- Způsob prožívání křesťanských teologálních ctností, s jeho vlitým a transcendentním charakterem, je příkladný pro každého křesťana;
- V míře, v jaké vydává svědectví o kontemplativním životě, jenž je zvlášť povznesený v čistotě, se stává usměrňující hvězdou pro tyto formy života v církvi…“ (18)
Jaké nedostatky bychom ovšem mohli Balthasarovu pojednání o Mystickém učiteli přece jen vytknout? Pomineme-li jednu podstatnější otázku, která souvisí rovněž s prezentací obou dalších postav tereziánského Karmelu (a proto ji zmíním až v závěru svého příspěvku), myslím, že lze zmínit především dvě skutečnosti: úvod své sanjuanistické studie nazval Balthasar „Dokonalé dobrodružství“ (19) a nechal se přitom „inspirovat“ veršem z básně Za jedné noci temné, který zní: Oh, dichosa ventura! Problém spočívá ovšem v tom, že španělské ventura neoznačuje „dobrodružství“ (Abenteuer), jak si to autor mylně vyložil (snad na základě podobnosti s italským avventura?), nýbrž jedině „štěstí“ či „náhodu“ (čili zhruba totéž, co vyjadřuje italské slovo fortuna). Na základě tohoto mylného překladu ovšem Balthasar rozvíjí část úvahy, která pak není ničím opodstatněná. (20) Druhou výtkou rovněž je, že se striktně přidržuje – již v jeho době do značné míry překonané – Chevallierovy teorie, podle níž je druhá redakce Duchovní písně pozdější interpolací cizího autora a že autentická je pouze redakce první. (21) Tyto momenty jsou přece jen určitou vadou na kráse jinak velmi zdařilého a inspirativního Balthasarova pojednání o svatém Janovi od Kříže.