Čirá adorace blahoslavené Alžběty od Trojice
Dva roky poté, co Hans Urs von Balthasar vydal svou obsáhlou práci o svaté Terezii z Lisieux, zveřejnil mnohem kratší a skromnější studii také o blahoslavené Alžbětě od Trojice. (42) Jakkoli se ani zde velký teolog nevyhnul několika chybným náhledům, přece jen je jeho obrovskou zásluhou, že věnoval již před více než padesáti lety svou pozornost postavě, které ještě ani dnes není – alespoň mimo Francii – příliš známá a doceňovaná. (43)
Hned v úvodu zdůrazňuje, podobně jako u Terezie, přítomnost vlastního výrazného poslání v životě Elisabeth Catéz, a velmi dobře je charakterizuje následujícími slovy: „Její poslání není pouze doktrinální; nýbrž v souladu s jejím karmelitánským povoláním jde o poslání pobízející ke konkrétnímu životu, k uskutečnění v mlčení, modlitbě a utrpení. (…) Alžběta přináleží ke kontemplativní kategorii apoštolů, kteří bojují na hranici mezi viditelným a neviditelným; v neviditelném (prvku) kontemplace, k němuž má vést viditelný čin; v neviditelném (prvku) života, k němuž má být usměrněna jistá viditelnost myšlení, jež má funkci pramene, pomoci a účelu; v neviditelném (prvku) celého nadpřirozeného a božského života, k němuž je třeba nasměrovat pohledy a cestu, která, ač se chystá zmizet, přece je ještě viditelná, cestu existence, která se pomalu noří do temnoty“ (str. 288). Okamžitě také upozorňuje na jeden typický rys Alžbětina psaní, totiž její tendenci přejímat celé obraty z jiných autorů, a zcela správně zdůrazňuje, že tato skutečnost není její nauce na škodu: „Chudoba na originální myšlenky, její silná závislost na spiritualitách jiných osob, nekompromituje podstatu“ (tamtéž).
Alžbětinu nauku dává Hans Urs von Balthasar – pro někoho možná trochu překvapivě, ale dle mého názoru zcela oprávněně – do souvislosti s její citlivostí (sensibilité), kterou i ona sama považuje za hlavní úskalí své povahy. Balthasar z toho snad jen odvozuje poněkud přehnané závěry: Alžběta má prý kvůli ní sklon k exaltovanosti myšlenek, k přehnanému útěku před světem a ke zdůrazňování eschatologického pólu křesťanské existence. (44)
V první kapitole nazvané „Předurčení“ Balthasar mistrně načrtává teologický vývoj Alžbětina poslání na základě pavlovských textů (zejména Ef 1,4-6 a Řím 8,29n.), které ji vedou k postupnému odhalení vlastního povolání stát se „chválou slávy“ Trojice. (45) Přitom naznačuje její typický způsob, jak tento základní objev prohloubila: „Jak je vidět, kolem svých základních textů nechává Alžběta kroužit mnoho jiných, které se jí, nahlíženy v tajemství předurčení, stávají nyní pochopitelnými. (…) Ve světle základních textů nachází všechno svůj řád a stává se srozumitelným“ (str. 300).
Na cestě k uskutečnění tohoto poslání oslavy Trojice nachází Alžběta mocný prostředek teologálních ctností. Balthasar to komentuje: „Všechny tři, víra, naděje i láska, jsou zakoušeny jako živé dary dané Bohem již od věčnosti, jako něco, co bychom nebyli schopni konat sami a co nám on uděluje svou milostí, abychom byli schopni odpovědět na věčné povolání a předurčení. (…) Víra, naděje, láska obsahují v sobě samých pravdu jako život, tj. jako žitou skutečnost: skutečnost božského a věčného pro nás, skutečnost oběti Syna v nás, jakož i naše připodobnění jeho obrazu“ (str. 302n.).
Ideu vyvolení, která je s takovým posláním nutně spojena, nahlíží Alžběta podle Balthasara autenticky, neboť se nenechá svést falešným, individualistickým pojetím vyvolení, které je biblické tradici cizí: „To, co je pro světskou mentalitu zdánlivě nevyhnutelným důsledkem „vyvolení“ jedněch, totiž „odmítnutí“ druhých, je věřícímu, inspirovanému biblickým slovem, naprosto cizí, nakolik biblické vyvolení, byť určité a osobní, zůstává vždy sociálním a reprezentativním (což je zřejmé v Řím 9,11). Ostatně, i Kristus není předurčen sám pro sebe, nýbrž pro své bratry, a tak není nikdo spasen sám, nýbrž jedině společně se svými bratry, na jejichž spáse spolupracuje prostřednictvím té své. (…) Má-li Alžběta nějakou zásluhu, pak je to ta, že vynesla na světlo – tím, že zřetelně rozťala uzly rozlišení – původní slávu zjeveného tajemství, ve které ani „my (onoho) vyvolení“ ani spásná Boží vůle nemohou být nijak zpochybněny působením vlastního Já, Ty nebo „ještě absolutnější“ vůle spravedlnosti“ (str. 309n.).
Na tomto základě nahlíží Hans Urs von Balthasar karmelitánské povolání blahoslavené Alžběty a jeho slova se mohou stát velmi podnětná pro všechny, kdo jsou nositeli této spirituality: Alžběta „poznává a prožívá vlastní povolání jako nezaměnitelně karmelitánské a všude do něj vtiskuje tento charakter. „Stát před Bohem v čistotě a svatosti“ se pro ni od počátku stává zastavením se či pokleknutím v mlčenlivé vydanosti a disponibilitě Ježíšovy Matky Marie a také Marie z Betánie, jež je zcela zaměřena k přijetí Slova. Jejím posláním je setrvávat v kontemplaci u pramene a odvádět vody, která z něj tryskají, směrem k církvi. (…) Kdo je povolán na Karmel, tj. aby šel až za všechny konečné věci, na krajní mez, kde není nikdo jiný než nekonečný Bůh, vidí, jak se mu vytrhávají z rukou všechny opory zvyku, jak je obnažen ze všeho, solus cum Solo. Boha nelze popsat, ba ani setkání s ním. Je možné jen zpovzdálí sledovat pohledem člověka, který se vydává na cestu a směřuje na okraj nekonečna, a tam, kde není nikdo kromě Boha, pokleká a v mlčení nazírá nekonečno. Tento šťastný člověk může koktat cosi o tom, co se s ním děje, ale jeho koktání je velmi vzdálené jeho zkušenosti a ještě vzdálenější je jí ten, kdo opakuje jeho slova“ (str. 321). „Karmel naší doby má protilátku na všechny pokusy o přizpůsobení se světu, které se rodí ze slabosti a strachu, a tou je přesvědčení, že čirá kontemplace s duchovní smrtí, která se přitom požaduje, je nejúčinnější pomocí, jakou lze poskytnout církvi ve světě. Neboť duše, která vstupuje do nekonečné sféry Boží, nenaráží už na žádnou překážku, nýbrž naopak nalézá sesterskou duši a je jí schopna pomoci. Zatímco v prvních dobách a ve středověku prožívala křesťanská spiritualita přikázání lásky k Bohu a k bližnímu v hmatatelném vzájemném napětí – odvrácení se od světa k Bohu a zase od Boha k světu – dnes se karmelitka setkává se svým bližním bezprostředně v Bohu“ (str. 328).
Také samota, jež je podmínkou tohoto povolání a kterou Alžběta od Trojice zdůrazňuje formulací svého ideálu v solus cum Solo, se stává předmětem Balthasarova zájmu. Ten ji dává do souvislosti s výlučností lásky a připomíná: „Skutečná křesťanská samota je samotou ve dvou: solus cum Solo. Je existencí jednoho pro druhého, vzájemným bytím tváří v tvář druhému v lásce. Právě toto je pro Alžbětu obsahem slova présence (přítomnost), jak to lze ostatně vyvodit ze zásadního textu svatého Pavla: „Vyvoleni, abychom byli neposkvrnění a svatí v jeho přítomnosti v lásce“ “(str. 338).
Čtvrtou kapitolu věnuje Hans Urs von Balthasar „Slávě“ a poukazuje na to, že Alžbětino povolání být „chválou slávy“ Trojice má svou podstatu v lásce: „Alžběta často užívá, a to se vší prostotou, formulace „čirá láska“ – amour pur et désintéressé; v něm nachází podstatu laudis gloriae. Takto chápaná čistota není popřením naděje v prostoru lásky, nýbrž dokonalou průzračností vzhledem k Boží lásce, je to krystal, který nevyzařuje vlastní světlo, nýbrž jen světlo slunce, avšak (věc nemožná pro kterýkoliv pozemský krystal!) aniž by je rozkládal nebo lomil, v plné objektivitě, která pochází výlučně z křesťanské a církevní poslušnosti, v přijetí uskutečňování čiré Boží vůle. Jelikož však Boží milost umožňuje takový stupeň čistoty a pravosti, obraz, který se v duši odráží, nemůže být leč trojiční. Aby byl platný, musí pocházet od Syna, zrcadlit jeho rysy. Jen tak se v něm Otec vzhlíží a rozpoznává působením Ducha svatého, který v tom všem představuje hnací a realizační prvek“ (str. 355).
Avšak tato láska se nutně projevuje i navenek, vůči ostatním lidem, a to službou, či chceme-li, „spoluprací“, ba „spoluvykoupením“. (46) „V posledních měsících života se Alžběta z Apokalypsy naučí tomu, že nebe, věčná „sláva chvály“, je službou. Říká, že se brzy připojí k zástupu těch, kdo „s palmami v rukou slouží Bohu dnem i nocí v jeho chrámu, zatímco on setře každou slzu z jejich očí“ (Zj 7,17)“ (str. 368). Co se týče posmrtného poslání, které bude spočívat v přitahování duší k Bohu ve vnitřním mlčení, se Alžběta zřejmě inspiruje u malé Terezie, (47) avšak dokonalý vzor pro uskutečnění tohoto vlastního poslání vidí v Panně Marii: „Co Alžběta neúnavně kontempluje u Marie, je její adorace v době očekávání, dokonalé vnitřní usebrání, niterné sjednocení dvou bytostí: matky a syna, takřka tělesné zobrazení samoty ve dvou mezi duší a Bohem, mlčenlivé naslouchání mlčícímu Slovu“ (str. 372).
Jakkoli není Balthasarovo pojednání o blahoslavené Alžbětě od Trojice prosté některých drobnějších nedostatků, (48) přece jen vykazuje známky vysoce erudované schopnosti autenticky zachytit a neporušeně předat, a to teologickým jazykem, poselství Tereziiny „mladší sestry v Duchu“. Je proto i jeho zásluhou, že se o tuto postavu začali zajímat mnozí další autoři. (49)