Hlavní základy
Důležitější než prostředky a pomůcky jsou ctnosti, neboť tajemství modlitby nespočívá ve vnějších prvcích, nýbrž v integritě toho, kdo se modlí. Je-li modlitba vyjádřením lásky, zkušeností přátelství, pak se bude muset tato zkušenost postavit na základech, které činí modlitbu pevnější, „protože k tomu, aby byla láska opravdová a přátelství aby trvalo, je třeba (jim) zajistit (určité) podmínky“ (Ž 8,5). Ctnosti jsou oněmi nezbytnými dispozicemi k cvičení se v modlitbě, stejně tak jako plody života, účinky samotné modlitby, jimiž se prokazuje její opravdovost. Jako dispozice je představuje Terezie v Cestě dokonalosti, kde je shrnuje do teologální triády (C 4,4). Podívejme se tedy na tyto podmínky, které podle ní „musejí mít ty, které chtějí jít cestou modlitby“, takže „pokud je nemají, je nemožné, aby byly velmi kontemplativní, a když si myslí, že jimi jsou, velmi se klamou“ (C 4,3).
Láska
Modlitba je ve své podstatě uvedením do úkonu Boží lásky, uskutečňovanou láskou k Bohu: „nespočívá to v mnohém přemýšlení, nýbrž v mnohém milování“ (4 H 1,7; Z 5,2), takže „k ní není zapotřebí tělesných sil, nýbrž pouze milování a návyku“ (Ž 7,12), a ti, kdo se v ní cvičí, jsou „služebníky lásky, neboť se mi zdá, že nejde o nic jiného, leč rozhodnout se následovat touto cestou modlitby toho, který si nás tolik zamiloval“ (Ž 11,1). „Snad nevíme, co znamená milovat, a moc bych se tomu nedivila; protože to nespočívá v mnohém okoušení, nýbrž ve větším rozhodnutí toužit Boha ve všem uspokojit“ (4 H 1,7). A nejjistější známkou, že milujeme Boha, „je, když velmi zachováváme lásku k bližnímu; a buďte si jisté, že čím se v ní uvidíte pokročilejší, tím více jste (rovněž zakořeněny) v lásce k Bohu; protože (láska), kterou má Jeho Velebnost k nám, je tak velká, že na oplátku za (lásku), kterou máme k bližnímu, působí, aby tisícerými způsoby rostla (láska), kterou máme k Jeho Velebnosti; o tom nemohu pochybovat“ (5 H 3,8).
Oproštěnost
Je duchem chudoby a synonymem svobody. Nepřilnout k ničemu a nikomu: „Nedovolme, ó, sestry, aby naše vůle byla něčí otrokyní, leč jen toho, který ji vykoupil svou krví!“ (C 4,8), vždyť přilnutí k věcem, osobám nebo k sobě samému brání jakémukoli postoji oddanosti, a bez úplné oddanosti zbývají z modlitby jen krásná slova a neúčinné touhy. „Touto cestou je třeba jít se svobodou, odevzdaní do Božích rukou. Bude-li nás chtít Jeho Velebnost povznést k tomu, abychom byli jeho komorníky a důvěrníky, běžme za tím s chutí; pokud ne, služme mu v nízkých úřadech a nesedejme si na lepší místo, jak jsem už řekla. Bůh má o nás starost víc než my (sami), a ví, k čemu kdo je. K čemu je vládnout sám sobě tomu, kdo dal již celou svou vůli Bohu?“ (Ž 22,12; 4 H 2,10).
Pokora
Už víme, že „pokora znamená kráčet v pravdě“ (6 H 10,8). Nejde tu o malomyslnost, bázlivost, upejpavého ducha, melancholii, atd.; to vše Terezie demaskovala jako „bázlivé duše pod pláštíkem pokory“ (Ž 13,2). Pokora je známkou opravdovosti, proto „ducha, který nežije uvedený do pravdy, bych raději chtěla bez modlitby“ (Ž 13,16). „A poněvadž celá tato budova je založena na pokoře, čím víc se spěje k Bohu, má se postupovat vpřed v této ctnosti, a ne-li, pak je vše ztraceno“ (Ž 12,4; 7H 4,8).
Pevnost
Svéráz tereziánského jazyka ji označuje jako „velmi velké a velmi rozhodné rozhodnutí nezastavit se, dokud se k ní (= modlitbě) nedospěje, ať přijde cokoli, ať se stane cokoli, ať se trpí cokoli, ať si reptá kdokoli, ať už tam člověk dorazí nebo zemře cestou nebo nebude mít odvahu k velkým utrpením, které na ní jsou, nebo se bude hroutit svět“ (C 21,2). Mezi četnými důvody, které ospravedlňují takovouto rozhodnost (kromě společenského kontextu a jejích střetů s těmi, kdo by ji chtěli okrást o právo ženy na duchovní život s odvoláním na údajnou nebezpečnost modlících se žen), je prvním ze všech pevné přesvědčení, že modlitba je Boží dar a že On se nikdy nenechá zahanbit ve štědrosti, nebo lépe, že na lásku Boha, který se nám dává úplně, nelze z naší strany odpovědět polovičatým sebedarováním. Proto je pravdou, že cesta modlitby vyžaduje úsilí, vytrvalost, ale jedná se o úsilí souhlasu s přitažlivou silou, která nás předchází: „A poněvadž on naši vůli nenutí, bere to, co mu dáme; avšak nedává se úplně, dokud se nedáme úplně my“ (C 28,12).