Etapy vzniku tereziánského „způsobu modlitby“
Tereziánský „způsob modlitby“, jak jsem se ho právě pokusil souhrnně prezentovat, světice samozřejmě neobjevila náhle ani během nějakého relativně krátkého období, ba dokonce se ani nedá říci, že jej objevila ona sama. Dorůstala do jeho prožívání, chápání a formulování celá léta, a to ne pouze a přednostně na základě vlastního úsilí a dobré vůle, které jí bezesporu nechyběly (pomysleme jen na její „rozhodné rozhodnutí“, jak o něm byla výše zmínka!), nýbrž na základě Božího působení, kdy sám Pán připravoval svaté Terezii mnohé duchovní lekce, které jí pomáhaly v této věci dozrát. Jasně to dosvědčuje, když píše: „Způsobu modlitby, ve kterém se shledávám mnohem pokročilejší a s větší oproštěností co do věcí tohoto života a s větší odvahou a svobodou, mě naučil Pán“ (R 2,2).
Rekonstruujme chronologickou a myšlenkovou genezi tohoto Tereziina „způsobu modlitby“, neboť právě ona nám může pomoci docenit genialitu jeho vlastní podstaty a současně nalézt propojení mezi životem vnitřní modlitby a teologickým poznáváním Boha.
Dá se říci, že Pán odhalil Terezii tajemství „způsobu modlitby“ ve třech nestejně dlouhých etapách či krocích:
- V Tereziině snaze o metodickou meditaci (1535–1537)
- V osvojování si afektivní modlitby podle Františka z Osuny (1538–1544)
- V definitivním objevu „způsobu modlitby“ (1544–1562) (33)
Snaha o metodickou meditaci
V prvních dvou letech řeholního života (1535–1537) se světice se vší pravděpodobností snažila modlit s pomocí metodické meditace, kterou sama později popisuje následovně: „Meditací já nazývám mnohé přemítání rozumem tímto způsobem: začneme přemýšlet o milosti, kterou nám Bůh udělil, když nám dal svého jediného Syna, a nezastavíme se tam, nýbrž jdeme dál k tajemstvím celého jeho slavného života; nebo začneme modlitbou v Zahradě a rozum se nezastaví, dokud není [Ježíš] přibit na kříž; nebo si vezmeme jedno místo z Pašijí, řekněme třeba zatčení, a procházíme toto tajemství tím, že podrobně uvažujeme o věcech, o nichž se zde dá přemýšlet a (které) cítit, jako Jidášova zrada nebo útěk apoštolů a všechno ostatní“ (6 H 7,10).
Kde se učila metodické meditaci a jak přesně ji konala? To s jistotou nevíme. Existuje pouze jediná její relace, sepsaná koncem roku 1575 v Seville, kde se světice výslovně vrací k tomu, jak se v té době modlila: „Tato mniška přijala hábit před čtyřiceti lety a od prvního začala myslet na utrpení našeho Pána v jeho tajemstvích a na své hříchy, aniž by kdykoli myslela na cokoli, co by bylo nadpřirozené, (34) nýbrž na tvory a na věci, z nichž vyvozovala, jak brzy vše pomíjí, a tím trávila určité doby dne aniž by jí přišlo na mysl toužit po něčem víc, neboť se považovala za takovou, že si nezasluhovala myslet ani na Boha“ (R 4a,1). Z textu, v němž autorce záleží mnohem více na zdůraznění jejího nevyhledávání mystických zkušeností, než aby podrobněji představila, jak se snažila modlit, se žádné větší podrobnosti nedozvídáme. V Knize života dosvědčuje Terezie jen jedinou věc navíc, a to, že četla dobré knihy, jak v prvním roce řeholního života, tak i později, ale nevěděla, jak má postupovat v modlitbě a jak se usebrat, a často nerozuměla ničemu, co v těchto knihách stálo (srov. Ž 4,7; 12,6; 22,3). O jaké knihy mohlo jít? V té době ještě nemohla číst Knihu modlitby a meditace (Libro de la oración y meditación) dominikána Ludvíka Granadského, ve které se navrhuje metoda sestávající ze šesti kroků, (35) neboť ta byla vydána poprvé až roku 1554 v Salamance. (36) Nemohla číst ani Duchovní cvičení svatého Ignáce z Loyoly, aby se z nich naučila třem způsobům modlitby (srov. DC 238–260) nebo ještě spíše vizuální a nevizuální kontemplaci (srov. DC 47nn.), neboť ty byly vydány poprvé až v roce 1548. Stěží také četla Cvičení se v duchovním životě (Ejercitatorio de la vida espiritual), které v roce 1500 vydal montserratský benediktin García Jiménez de Cisneros (1455-1510), neboť jej Terezie nikde nezmiňuje. (37) Také knihy františkánské tradice světice v té době ještě neznala, neboť v tomto smyslu nastane v jejím životě zlom až s Třetí abecedou Františka z Osuny, který je prvním z františkánských autorů, kterého Terezie bude číst.
V každém případě se zdá, že karmelitánská mniška z avilského kláštera Vtělení se někde naučila meditaci rozumově-přemítavého nebo obrazotvorně-představivého typu a tímto způsobem se snažila ve vnitřní modlitbě přiblížit Bohu. Jenže narazila v obojím smyslu. Její rozum je natolik intuitivní, praktický, a k reálným věcem zaměřený, (38) že Terezie píše: „myšlenkové vystupování k přemýšlení o vznešených věcech nebe či Boha a o velikostech, jež tam jsou, a o jeho velké moudrosti (…) jsem nikdy nekonala, neboť jsem (k tomu) neměla schopnost“ (Ž 12,4). Ani s obrazotvorností si Terezie nebyla s to vypomoci, o čemž svědčí text, který byl již citován výše: „Bůh mi nedal dar přemítat rozumem ani abych si prospěla obrazotvorností, kterou mám tak tupou…“ (Ž 4,7). Není tedy divu, že metodická meditace, kterou si Terezie představovala jako jakousi „gymnastiku ducha“, jí působila „skutečná muka“. (39)
Afektivní modlitba podle Františka z Osuny
Tereziin neúspěch ve vnitřní modlitbě by zřejmě pokračoval ještě velmi dlouho, nebýt jejího prozřetelného setkání s knihou Třetí abeceda Františka z Osuny. (40) Jak se jí tato kniha dostala do rukou, sama popsala ve čtvrté kapitole Knihy života, takže nelze než odkázat přímo na její četbu (srov. zejména Ž 4,7n.). Důležitější je však ozřejmit význam objevu této knihy pro Terezii. Třetí abeceda byla typickou reakcí jednoho z oněch espirituales („duchovních“), kteří se vymezovali kriticky vůči letrados („vzdělancům“), ať už se jednalo o racionalistické erasmisty nebo intelektuální scholastiky. (41) Proto také její autor vybízel k rozhovoru s Bohem ve vlastním nitru, v atmosféře usebrání, s velkou prostotou a smyslem pro duchovní zkušenost. Zásadním objevem byly pro Terezii především ideál usebrání (recogimiento) (42) a afektivní pojetí vnitřní modlitby. Do té doby neměla žádného učitele modlitby (srov. Ž 4,7), takže mít najednou v rukou návod, jak se usebrat, pro ni bylo obrovským krokem vpřed; ještě více ji ovšem posunulo vědomí, že podstatou vnitřní modlitby je láskyplný vztah. Díky tomuto dvojímu poznání světice udělala značné pokroky v modlitbě, takže sama dosvědčuje, že během půlroku dospěla až k modlitbě klidu (oración de quietud), ba i k chvilkové modlitbě sjednocení (oración de unión; srov. ib.). (43) „Tento způsob chování naprosto vyhovoval Tereziinu temperamentu, tak nakloněnému sympatii a afektivní činnosti a tak málo činnosti ‚rozumující‛. (…) Tato první zkušenost Boha bude zásadní a stane se základem či formou všeho, co bude hledat dále.“ (44)
Proto by mohlo překvapit, že Terezie ve svých Stanovách neuvádí mezi doporučenou duchovní literaturou o modlitbě mniškám právě Třetí abecedu, která ji tak zásadním způsobem ovlivnila, a naproti tomu vybízí k četbě knih, které ji zdaleka tak významně neovlivnily. (45) Odkud se vzala taková „nevděčnost“? S postupem času světice zjistila, že ne vše, čemu se u Františka z Osuny naučila, bylo správné nebo přinejmenším vhodné. Předně zjistila, že jeho zásada No pensar nada („Nemyslet na nic“), která ji vytrhla z otroctví „rozumování“ je příliš radikální, takže později hodnotí jako „hloupost“ (desatino) přesvědčení, že by člověk mohl sám způsobit vypojení (suspenzi) rozumu (srov. Ž 12,5), a proto radí, aby se o to člověk nesnažil, dokud to v něm nebude chtít učinit Bůh sám (srov. 4 H 3,5n.). (46) Ještě vyhraněněji se však postavila proti jiné myšlence Františka z Osuny, kterou později nachází ještě víc zdůrazněnou v knize Výstup na horu Sión jeho řádového spolubratra Bernardina z Lareda, podle níž by měl člověk ve vyšších, „duchovnějších“ stupních modlitby opustit Kristovo lidství. Poněvadž tato rada, byť pouze nakrátko, zavede Terezii do slepé uličky, reaguje ve svých spisech dvakrát vášnivou apologií nutnosti Kristova lidství pro všechny etapy vnitřní modlitby (srov. Ž 22 a 6 H 7,5). (47) Třetím úskalím, jemuž světice částečně podlehla pod vlivem četby Třetí abecedy, byl její přílišný zájem o mimořádné mystické milosti. Ten si zřejmě nikdy neuvědomila tak jasně jako tomu bylo u nepřemýšlení při vnitřní modlitbě a odložení Kristova lidství v jejích vyšších stupních, avšak s vlastním růstem a zráním se v této věci stále víc mírnila. (48)
Bez ohledu na tyto stinné stránky vlivu Třetí abecedy Františka z Osuny na vnitřní modlitbu Terezie od Ježíše zůstává jisté, že setkání s touto knihou znamenalo pro světici důležitý krok k definitivnímu objevu toho, co nazve později svým „způsobem modlitby“. A na tomto konstatování nezmění nic ani fakt, že počáteční úspěch, který se u Terezie dostavil po přečtení této knihy (srov. Ž 4,7), neměl příliš dlouhého trvání: jelikož světice nenašla oporu u žádného z příležitostných zpovědníků (srov. Ž 5,3.10; 6,4; 8,11), nedbala ani na upozornění jedné řeholnice (srov. Ž 7,9) (49) ani na varování svých vidění (srov. Ž 7,7n.) a udržovala nevhodné známosti (srov. Ž 7,6), které ji postupně přivedly do velké vyprahlosti a nakonec i k tomu, že na půldruhého roku přestala konat vnitřní modlitbu (srov. Ž 7,1.11; 19,4). (50)
Definitivní objev „způsobu modlitby“
Z této velké krize pomohla světici paradoxně až smrt jejího otce, dona Alonsa (26. prosince 1543; srov. Ž 7,16). Tato bolestná a zároveň naděje plná událost Terezii vyprovokovala, aby požádala o duchovní vedení otce Vicenteho Barróna OP, který byl krátce před smrtí zpovědníkem jejího otce (srov. Ž 7,16n.). A právě tento muž ji přivedl jak k pravidelnému přijímání eucharistie, tak k návratu ke vnitřní modlitbě (srov. ib.). Pod jeho vedením se Terezie i „nadále inspiruje Osunou, avšak s větší svobodou.“ (51) Dále ovšem musí bojovat o věrnost duchovnímu životu (srov. Ž 8) a definitivní osvobození jí přináší až druhé obrácení roku 1554, spočívající v mystickém setkání se zbičovaným Kristem (srov. Ž 9,1) a četbě Augustinových Vyznání (srov. Ž 9,7n.). V té době se jejím duchovním vůdcem stává otec Diego de Cetina SI (srov. Ž 23,14) a ten ji vede nejen k pěstování ctností, ale probouzí v ní také lásku ke Kristovu lidství a učí ji meditovat podle metody jezuitů (srov. Ž 23,16n.). (52)
Jak je vidět, toto dvojí duchovní vedení přiměje Terezii, aby dokázala znovu docenit některé prvky z „neúspěšného“ období metodické meditace a zároveň zmírnit negativní dopad Osunových omylů z období druhého. Světice se i nadále přidržuje afektivní modlitby, jak se jí naučila díky Třetí abecedě, avšak neopouští Kristovo lidství a neodmítá veškeré přemýšlení, ba dokonce si částečně vypomáhá i svou „tupou obrazotvorností“. To vše ale již v oné šťastné syntéze zpřítomnění si Krista ve vlastním nitru vírou, jak to bylo naznačeno v první části této studie. (53)
K definitivnímu objevu tereziánského „způsobu modlitby“ však neméně přispívají rovněž první velké mystické milosti, které Terezie prožívá od svého druhého obrácení (roku 1554), jež je zároveň jejím plným uvedením do mystického života. Zvláště zkušenost s Kristem, který jí adresuje první slovo (srov. Ž 19,9), uvádí ji do první extáze (srov. Ž 24,5), dává jí pocítit, že je po jejím boku (srov. Ž 27,2), ukazuje jí své ruce (srov. Ž 28,2), svou tvář (srov. ib.) a pak sebe celého (zřejmě na svátek Obrácení svatého Pavla dne 25. ledna 1561, srov. Ž 28,3) jí pomáhá pochopit, jak má vypadat zpřítomnění si Krista ve vlastním nitru. Právě proto, že ona sama již zkušenostně vnímá jeho mystickou přítomnost (Presencia), chápe lépe, v čem spočívá a jak se má uskutečňovat jeho zpřítomnění (representación) ve vnitřní modlitbě těch, kdo dosud nežijí mysticky nebo nejsou k mystickému životu povoláni vůbec. Tato první fáze Tereziina mystického života (1554–1562) se také promítá do skutečnosti, že „způsob modlitby“, jemuž bude světice vzápětí vyučovat, je od počátku podstatně otevřen rozvoji k vyšším stupňům a formám vnitřní modlitby, včetně mystické kontemplace. Právě proto Terezie tvrdí: „…za sebe vyznávám, že jsem nikdy nevěděla, co znamená modlit se s uspokojením, dokud mě tomuto způsobu nenaučil Pán…“ (C 29,7).
Díky své trpké zkušenosti s metodickou meditací a díky kladné, avšak přece ne bezproblémové zkušenosti s afektivní modlitbou dochází Terezie ke stylisticky drobné, zato obsahově podstatné úpravě Osunovy zásady z No pensar nada („Nemysli na nic“) na No pensar mucho („Nemysli příliš“) a k formulování jakéhosi „zlatého pravidla“: vnitřní modlitba „nespočívá v mnohém přemýšlení, nýbrž v mnohém milování, a tak dělejte to, co vás více probouzí k milování“ (4 H 1,7; srov. také Z 5,2).
Poslední kamínky do mozaiky Tereziina objevování „způsobu modlitby“ zapadají počátkem roku 1562, tedy v době, kdy světice připravuje založení prvního reformovaného domu bosých karmelitek, Kláštera svatého Josefa v Avile (srov. Ž 32,10nn.). Je to vskutku prozřetelné: ve chvíli, kdy se Terezie od Ježíše stává matkou reformované komunity, má konečně jasno a je s to začít plnit své poslání učitelky vnitřní modlitby!