Vlité usebrání a modlitba klidu

(sv. Terezie od Ježíše, Vnitřní hrad, 4H 3,1-4.7-9)

1. Účinků této modlitby je mnoho; o některých řeknu, a(le) nejprve (řeknu) o modlitbě, která začíná takřka vždy dříve než tato, a protože jsem o tom už mluvila jinde, řeknu jen málo. (Jde o) usebrání, které se mi také zdá nadpřirozené, neboť nespočívá v tom, že jsme ve tmě ani že zavíráme oči, ani nespočívá ve vnější věci, neboť aniž by se chtělo, se děje to, že se oči zavírají a touží se po samotě; a zdá se, že se bez námahy staví dům pro modlitbu, o které byla řeč [= modlitbu klidu]; neboť tyto smysly a vnější věci, jak se zdá, ztrácejí svá práva, aby se duše zmocňovala svého, co ztratila.
2. Říká se, že „duše vstupuje do sebe samé“ a jindy, že „vystupuje nad sebe“. Touto mluvou bych já nedokázala objasnit nic, neboť to je u mne špatné, že pro to, co umím vyjádřit, si (hned) myslím, že jste mě pochopily, a třeba to bude jen pro mne. Předpokládejme, že tyto smysly a mohutnosti (které, jak jsem řekla, jsou lidmi z tohoto hradu, což jsem si tak nazvala, abych vůbec něco řekla), jež vyšly ven a stýkají se s cizími lidmi, nepřátelskými dobru tohoto hradu, dny a roky; a které, když viděly své zatracení, se přibližovaly k němu, třebaže nedocházejí až k tomu, aby přebývaly uvnitř – neboť tento zvyk je těžkou věcí – nýbrž už nejsou zrádci a pobývají kolem. Když velký Král, který přebývá v příbytku tohoto hradu, vidí jejich dobrou vůli, chce je ze svého velkého milosrdenství přivést zpět k sobě a (tak) jako dobrý pastýř tak příjemným zapískáním, že je takřka ani ony samy nezaznamenají, způsobí, aby poznaly jeho hlas a aby se neztrácely blouděním, nýbrž aby se vrátily do jeho příbytku. A toto pastýřovo zapískání má takovou moc, že opouštějí vnější věci, ve kterých byly pohlceny, a vcházejí do hradu.
3. Zdá se mi, že jsem to nikdy nedala na srozuměnou (tak) jako teď, neboť (k tomu,) aby člověk hledal Boha ve svém nitru (neboť tam se nachází lépe a k našemu většímu prospěchu než v tvorech, jak říká svatý Augustin, že ho našel poté, co ho hledal všude možně), je velkou pomocí, když Bůh udělí tuto milost. A nemyslete si, že se to získává rozumem, když se snažíme myslet ve svém nitru na Boha, ani obrazotvorností, když si ho představujeme v sobě. Je to dobré a výtečný způsob meditace, neboť se zakládá na pravdě, kterou je to, že Bůh přebývá v nás samotných; avšak nejde o toto, neboť to může dělat každý (rozumí se, všechno s pomocí Páně). Avšak to, o čem mluvím, je jiného druhu, a někdy dříve, než se začne myslet na Boha, už jsou tito lidé v hradu, takže nevím kudy (se tam dostali) ani jak zaslechli zapískání svého pastýře. Neboť se tak nestalo sluchem, neboť se (tu) nic neslyší, avšak značně se cítí příjemné přitisknutí k vnitřnímu, jak to uvidí ten, kdo tím prošel, neboť já to neumím lépe objasnit. Zdá se mi, že jsem četla, že (je to) jako ježek nebo želva, když se stahují do sebe a musel tomu dobře rozumět ten, kdo to napsal. Avšak ti [= ježek a želva] vstupují (do sebe), kdy chtějí; zde to (ovšem) není na našem chtění, leč kdy nám Bůh chce udělit tuto milost. Osobně mám za to, že když ji Jeho Velebnost uděluje, je to (vždy) osobám, které už nechají na holičkách světské záležitosti. Neříkám, že se to děje skutkem u těch, které patří ke stavu, kde nemohou, leč touhou, vždyť je zvlášť volá, aby byly pozorné k (záležitostem) vnitřním; a tak věřím, že, budeme-li chtít Jeho Velebnosti dát prostor, nedá tomu, koho začíná volat k (něčemu) většímu, pouze toto.
4. Ať ji [= Jeho Velebnost] mnoho chválí ten, kdo to v sobě objeví, neboť je velmi dobrý důvod k tomu, aby poznal milost, a vzdávání díky za ni způsobí, aby se lépe disponoval k jiným, větším. A je to dispozice, která umožňuje naslouchat, jak se to radí v některých knihách, aby se snažily [= duše oddané modlitbě] nepřemítat, nýbrž setrvávat pozorné k tomu, aby viděly, co koná Pán v duši; neboť pokud nás Jeho Velebnost nezačala uchvacovat, nemohu pochopit, jak se může zadržet mysl takovým způsobem, aby to nepůsobilo víc škody než užitku, byť by (ten) spor byl u některých duchovních osob pěkně zdůvodněný, a za sebe vyznávám svou malou pokoru, že mě nikdy nepřesvědčily důvody, abych se poddala tomu, co říkají. Kdosi se mi odvolával na jistou knihu svatého bratra Petra z Alkantary – neboť věřím, že je (svatý) – tomu bych se ráda podvolila, neboť vím, že ten se v tom vyznal; a četli jsme ji a říká totéž, co já, třebaže ne těmito slovy; rozumí se však v tom, co říká, že už musí být probuzena láska…
7. To, co chápu, že je nejvíc zapotřebí, aby dělala duše, kterou chtěl Pán uvést do tohoto příbytku, je to, co už bylo řečeno, a aby se bez jakékoli síly nebo hluku snažil zabránit přemítání rozumu, avšak ne jeho vypojení, ani myšlení, leč že je dobré, aby si připomínal, že je před Bohem a kým je tento Bůh. Pokud ji to, co v sobě cítí, uchvátí, výborně! Avšak ať se nesnaží pochopit, co to je, protože je to dáno vůli; ať ji nechá těšit se bez jakékoli přičinlivosti vyjma nějakých láskyplných slov, neboť třebaže se zde nesnažíme setrvávat a nemyslet na nic, mnohdy se to děje, byť jen na krátkou dobu.
8. Avšak – jak jsem řekla na jiném místě – příčinou, proč u tohoto způsobu modlitby (říkám toho, kterým začíná tento příbytek, kde jsem umístila modlitbu usebrání s touto, o které jsem měla mluvit dříve, a ta je mnohem méně než modlitba okoušení Boha, o kterém jsem mluvila, nýbrž je počátkem, aby k ní člověk došel; neboť v modlitbě usebrání se nemá zanechat meditace ani činnosti rozumu)… u tohoto pramenného zřídla, které nepřichází akvadukty, krotí se nebo mu působí, že se krotí, když vidí, že nechápe, co chce; a tak se toulá od jednoho konce k druhému jako praštěný, který nikde neposedí. Vůle je (naproti tomu) velmi zakotvena ve svém Bohu, takže jí působí velké příkoří jeho [= rozumu] zmatek, a tak nemá zapotřebí si ho všímat, neboť ten ji jen způsobí, že mnoho ztratí z toho, čím se těší, nýbrž nechat ho a sebe nechat v pažích lásky, neboť Jeho Velebnost ji naučí, co má v tu chvíli dělat, neboť takřka ve všem objevuje, jak je nehodná takového dobra, a zaměstnávat se díkůvzdáním.
9. Abych pojednala o modlitbě usebrání, vynechala jsem účinky nebo známky, jež mají duše, kterým Bůh, náš Pán, dává tuto modlitbu [= klidu!]. Jako se jasně chápe rozšíření nebo roztažení v duši na způsob vody, která tryská ze zřídla, a nemá svůj proud, leč že samotné toto zřídlo je vytvořeno z něčeho takového, že čím více vody proudí, tím větší se stává nádrž, tak se (to) zdá (být) u této modlitby, a mnoho jiných divů, které působí Bůh v duši, neboť ji uschopňuje a disponuje, aby se do ní všechno vešlo. Tak tato příjemnost a vnitřní roztažení, které je u ní vidět, jí zůstává, aby nebyla tak připoutaná jako dříve na záležitosti služby Bohu, nýbrž s mnohem větší volností. Stejně tak to, že ji netísní strach z pekla, neboť i když má větší (strach), aby neurážela Boha, otrocký (strach) se zde ztrácí: (duše) setrvává ve velké důvěře, jíž se má těšit. (Ztrácí strach,) který mívala, že přijde o spásu, aby konala pokání, (a) zdá se jí, že už všechno může v Bohu; má víc tužeb je [= pokání] konat než dosud. Strach, který mívala z utrpení, je již umírněnější; neboť víra je živější a chápe, že pokud jimi prochází pro Boha, Jeho Velebnost jí dá milost, aby je snášela s trpělivostí, a někdy po nich dokonce touží, neboť má také velkou vůli dělat něco pro Boha. Jelikož poznává stále víc jeho velikost, považuje se již za ubožejší; jelikož už zakusila Boží okoušení, vidí, že ta světská jsou nízkost sama, a tak se od nich postupně oddaluje a je více paní sebe samé, aby to dělala. Nakonec, ve všech ctnostech je lepší a nepřestane růst, pokud již znovu nezačne urážet Boha, neboť tehdy se ztrácí všechno, byť by duše byla na sebevyšším vrcholu. Nerozumí se tím ani, že když Bůh udělí nějaké duši tuto milost jednou nebo dvakrát, nastanou všechny tyto účinky, jestliže je vytrvale i nadále nepřijímá, neboť v této vytrvalosti spočívá veškeré naše dobro.

Překlad P. V. Kohut

Zpět