Třetí způsob zalévání: modlitba duchovního opojení
(sv. Terezie od Ježíše, Kniha života, 16,1.3; 17,1-3)
1. Pojďme nyní mluvit o třetí vodě, s níž se zalévá tato zahrada, kterou je tekoucí voda řeky nebo pramene; tou se zalévá s mnohem menší námahou, i když trochu (námahy) dá vodu přivést. Pán zde chce pomoci zahradníkovi tak, že je to takřka On, kdo je zahradníkem a tím, kdo dělá všechno.
Jedná se o spánek mohutností, které se ani zcela neztrácejí, ale ani nechápou, jak pracují. Zalíbení a sladkost a rozkoš jsou nesrovnatelně větší než v minulosti; voda milosti sahá této duši až po krk, takže již nemůže jít kupředu, ani neví jak, ani se vrátit zpět; chtěla by se radovat z nesmírné slávy. Je jako někdo, kdo má svíci v ruce, neboť mu už chybí málo, aby umřel smrtí, po které touží; raduje se v oné agónii s větší rozkoší, než lze vyjádřit. Zdá se mi, že nejde o nic jiného než o umírání takřka úplně všemu světskému a radování se v Bohu.
Nevím, jakými jinými slovy bych vyjádřila ani jak objasnit, ani tehdy duše neví, co dělat; protože ani neví, zda má mluvit ani zda mlčet ani zda se smát ani zda plakat. Jde o hloupost plnou slávy, nebeské bláznovství, kde se učí opravdové moudrosti, a je to nesmírně rozkošný způsob, jak se duše těší.
3. Mohutnosti jsou schopné zabývat se pouze věcmi v Bohu; zdá se, že se žádná z nich neodváží pohnout ani že nemůžeme způsobit, aby se hýbala, byť bychom se s velkým úsilím snažili rozptýlit, a dokonce se mi zdá, že to tehdy ani úplně nelze udělat. Pronáší se bez souladu zde mnoho slov chvály na Boha, pokud je neuspořádá sám Pán; alespoň rozum zde k ničemu není. Duše by chtěla propuknout v chválu a je celá bez sebe: příjemný nepokoj. Už už se otevírají květy, už začínají vydávat vůni. Zde by duše chtěla, aby ji všichni viděli a ke chvále Boží pochopili její slávu, a aby jí pomohli (Boha chválit), a dát jim podíl na své radosti, protože se nemůže tolik radovat. Zdá se mi, že je to jako s tou, o níž říká evangelium, že chtěla svolat nebo svolala své sousedky. To se mi zdá, že by musel cítil obdivuhodný duch královského proroka Davida, když hrál na citeru a zpíval chvály Boží. Já jsem velmi velkou ctitelkou tohoto slavného Krále a chtěla bych, aby byli všichni, zvláště ti, kdo jsme hříšníci.
17,1. Rozumně se říká o tomto způsobu modlitby a o tom, co má dělat duše, nebo lépe řečeno, co dělá Bůh v ní, že je to on, kdo na sebe bere úlohu zahradníka a chce, aby si ona oddychla. Pouze vůle souhlasí s oněmi přízněmi, jimiž se těší, a má se nabídnout všemu, co by v ní chtěla učinit opravdová moudrost, protože k tomu je jistě zapotřebí odvahy; neboť radosti je tolik, že se někdy zdá, jako by už nezbývalo nic, aby duše vyšla z tohoto těla. A jak šťastná smrt by to byla!
2. Zde se mi zdá, že je velmi vhodné, jak se Vaší Milosti řeklo, odevzdat se zcela do Boží náruče: chce-li si odnést (duši) do nebo, ať jde; jestliže do pekla, netrápí se, nakolik jde se svým Dobrem; má-li úplně skončit její život, chce to; chce-li, aby žila tisíc let, také; ať s ní Jeho Velebnost zachází jako s vlastní věcí; duše už nepatří sama sobě, celá se oddala Pánu, ať se (tedy) úplně přestane starat. Říkám, že v tak vznešené modlitbě jako je tato může konat toto všechno a mnohem víc, neboť toto jsou její účinky, a rozumí se, že to činí bez jakékoli únavy rozumu; pouze se mi zdá, že je trochu vyděšená, když vidí, jak dobrým zahradníkem je Pán a nechce, aby nesla jakoukoli námahu, nýbrž aby se kochala tím, že přičichává ke květům; že během jediného z těchto příchodů, jakkoli krátce by trval, poněvadž je zahradník takový, konec konců sám stvořitel vody, dává ji bez míry, a to, co snad nemohla ubohá duše nahromadit s námahou dvacetiletého unavování rozumu, činí tento nebeský zahradník v jediné chvíli, a ovoce roste a zraje tak, že když to chce Pán, (duše) se může živit z této zahrady. Avšak nedává ji svolení, aby se o ovoce dělila, dokud se nestane tak silnou (právě) díky tomu, co jedla, a nerozdávala na ochutnávání, což by jí nijak neprospívalo a ona by nemohla oplácet tomu, který jí to dal, nýbrž by je vydržovala a dávala jim jíst na své náklady, a pak by snad sama umřela hlady. To velmi dobře pochopí vzdělanci, a dokáží to lépe aplikovat, než jak to dokáži já vyjádřit a (ještě) se (u toho) unavím.
3. Nakonec, nyní jsou ctnosti silnější než v minulé modlitbě klidu, takže duše o nich, nemůže nevědět, neboť vidí, že je jiná a neví, jak (se to stalo). Začíná konat velké věci vůní, kterou vydávají květy, které, jak chce Pán, se otevírají, aby ona viděla, že má ctnosti, třebaže velmi dobře vidí (také) to, že by je nemohla – a skutečně nemohla – získat během mnoha let a že během oné chvilky jí je nebeský zahradník dal. Zde je pokora mnohem větší a zůstává v duši mnohem hlubší než v minulosti; protože jasně vidí, že neudělala ani málo ani mnoho, nýbrž (jen) souhlasila, aby jí Pán udělil své přízně, a duše je přijímala.
Tento způsob modlitby se mi zdá velmi zřejmým sjednocením celé duše s Bohem, ovšem zdá se, že Jeho Velebnost chce dát mohutnostem svolení, aby chápaly to mnohé, co se zde děje, a radovaly se z toho.
Překlad P. V. Kohut