„Pane, dej mi vodu“
Svatá Terezie od Ježíše
a Samaritánka z Janova evangelia
(Jan 4,1-42)
P. Vojtěch od sv. Hedviky OCD
Takřka každý z nás má svou „oblíbenou“ scénu z evangelií, která je pro něj významnější než ty ostatní, více k němu promlouvá, oslovuje jej, zkrátka: je „jeho“.
Nejinak tomu bylo v životě světců: i oni měli „své“ biblické úryvky, které je do hloubky duše oslovovaly. Ne snad, že by kvůli nim přehlíželi ostatní perikopy a celek poselství Písma, ale jen právě ty nemnohé texty byly pro ně tak důležité, že rozhodujícím způsobem ovlivnily celý jejich život: daly mu zcela nové, zásadní a významné zaměření.
Typickým příkladem nám zde může být příběh ze života svatého Antonína Poustevníka, jak nám jej vypráví svatý biskup Atanáš: mladý Antonín, rozjímající už nějakou dobu o životě v chudobě, vstupuje jednoho dne do kostela, kde se právě čte evangelium, v němž Pán říká boháči: „Chceš-li být dokonalý, jdi, prodej svůj majetek a rozdej chudým…“ (Mt 19,21). Antonín je tímto textem tak zaujat, že bez meškání odchází z chrámu a rozdává veškerý majetek, který zdědil po předcích… (1) Tak začíná jeho poustevnický život, který z něj jednou učiní „otce všech mnichů“.
V životě svaté Terezie od Ježíše bychom bezesporu nalezli více takových scén z evangelia či obecněji biblických úryvků, které měly zásadní význam pro její následující život. My si zde však povšimněme jen jednoho: scény z Janova evangelia, v níž Ježíš rozmlouvá se Samaritánkou. Pokusme se rozjímáním nad ozvěnami tohoto novozákonního textu ve spisech světice proniknout do tajemství, co pro Terezii tento příběh ve skutečnosti znamenal.
Obraz v Tereziině pokojíku
V první řadě je třeba začít tím, že zmíněná scéna má pro budoucí reformátorku Karmelu takový význam jednoduše už proto, že ji Terezie měla před očima od svého raného dětství. Sama to zmiňuje v Knize života:
„Kolikrát jen jsem si vzpomněla na živou vodu, o které hovořil Pán samařské ženě! Velmi si vážím té evangelní události, a to už od dětství, takže aniž bych chápala, co žádám, prosívala jsem často Pána, aby mi dal živou vodu: Ve svém pokojíku jsem mívala obraz, který představoval Ježíše blízko studny, a pod ním bylo napsáno: Domine, da mihi aquam!“ (Ž 30,19). (2)
Terezie měla tedy tento obraz před očima od dětství a to je jistě velmi důležité: vždyť dítě bývá často charakterizováno spíše neuvědomělým prožíváním skutečností, zato však citově mnohem silnějším a představivě hlubším. Už zde, v dětství, se přitom projevuje to, co bude pro světici z Avily typické po celý její život: nechává se totiž vtáhnout do evangelijní scény, nad kterou uvažuje, a ztotožňuje se s postavou, která rozmlouvá s Ježíšem. Písmo je totiž pro Terezii vždy živé, není to pouhé historické vyprávění, nýbrž stále platný model, který se znovu zpřítomňuje v životě jednotlivých věřících právě tehdy, když o něm rozjímají. Proto je pro ni také velmi důležité ono ztotožnění se s postavou, o které přemítá, vždyť právě to umožňuje, že Terezie nezůstává stranou jako pasivní divák, ale pronáší svou první velmi hlubokou modlitbu: „Pane, dej mi vodu.“
Není přitom také jistě bez významu, že se zde Terezie může ztotožnit s ženskou postavou. Když procházíme spisy světice, zjišťujeme, že i jiné biblické postavy, které jsou jí velmi blízké, jsou z velké části ženy: pomysleme jen na Marii a Martu, Magdalénu či kananejskou ženu. (3)
Je to působivý doklad toho, s jakým realismem světice čte Písmo svaté, když se podvědomě ztotožňuje s těmi, kdo jsou jí nejbližší.
Typické je pro ni ovšem především to, že je zmíněnou evangelijní scénou spontánně přiváděna k modlitbě. Jak uvidíme ještě dále, pro Terezii je tento „tah na modlitbu“ zcela charakteristický: ačkoli je v té době ještě malá a také skutečnost, že nápis pod obrazem je latinsky, přispívá k tomu, že mu světice tak docela nerozumí, přesto jakoby instinktivně převádí své přemítání nad obrazem hned do modlitby, do prosby: Domine, da mihi aquam.
Samotné vyprávění z dětství by bylo jen sympatickým, nicméně v podstatě banálním „kvítkem“ ze života světice, kdyby Terezie po vstupu na Karmel neudělala něco, co dosvědčí pravý opak: nechala si totiž tento obraz přenést do kláštera Vtělení a umístila ho ve své cele! Tím dala zřetelně najevo, jak je pro ni důležitý. Vždyť nakonec i některé její texty svědčí o tom, že před ním často rozjímala. (4)
Symbolika vody a žízně
Význam evangelijního vyprávění o Kristově setkání se Samaritánkou a modlitby s ním spojené plněji doceníme ovšem až tehdy, když si uvědomíme, co pro Terezii znamená symbolika vody a žízně, které se zde zřetelně objevují.
O vodě totiž světice říká, že jí „stačil pohled na pole, vodu nebo květiny: ty věci mi připomínaly Stvořitele, burcovaly mě, pomáhaly k usebranosti, sloužily mi jako kniha…“ (Ž 9,5). Ještě významnější je v tomto ohledu text, který nacházíme ve Vnitřním hradu: „Protože jsem nevědomá a mám malé nadání, nenacházím nic vhodnějšího k vysvětlení určitých duchovních věcí než vodu, kterou mám velmi ráda; věnovala jsem jí vždy víc pozornosti, než kterémukoliv jinému živlu“ (4H 2,2).
Že je tomu skutečně tak a že voda patří k Tereziiným velmi oblíbeným symbolům svědčí i její „traktát o modlitbě“ (srov. Ž 11-22), kde „voda“ představuje Boží milost a „způsob zavlažování zahrady“ je způsobem modlitby. (5)
O žízni pak Terezie píše sice krátce, zato však tím jadrněji: „Výrazem žízeň se podle mne vyjadřuje palčivá touha po nějaké věci, kterou někdo nutně potřebuje, neboť bez ní by umřel“ (C 19,8).
Žízeň jako „palčivá touha“ po něčem, co nutně potřebujeme k životu, a voda jako „milost modlitby“ se stávají klíčem k hlubšímu pochopení Tereziiny interpretace perikopy o Samaritánce.
Milost usebrání
V životě reformátorky Karmelu se totiž setkává její vlastní žízeň, tedy palčivá touha po Bohu, s vodou milostí, které jí Pán nabízí a dává.
Nádherně o tom Terezie pojednává v souvislosti s roztržitostmi, které ji po léta trápily při modlitbě: „Některé duše mají tak roztěkané myšlení, asi jako koně bez uzdy, jež nikdo nedokáže zastavit (…) Mám s nimi soucit, neboť se mi zdá, že jsou to osoby trápené žízní (…) Stává se, že (…) jim dojdou síly, i když jsou už třeba jen pár kroků od pramene živé vody, o níž Pán řekl Samaritánce, že kdo se jí napije, nebude žíznit na věky. Jak jsou pravdivá tato slova pronesená samou Pravdou! Duše, která pije tu vodu, nebude žíznit po žádné pozemské věci, ale stále vroucněji dychtí po věcech druhého života; nedá se to ani srovnat s přirozenou žízní. Jak žíznivě touží po této žízni, neboť chápe její velkou hodnotu. Ačkoli je velmi trýznivá a vyčerpávající, přesto přináší tolik sladkosti, že mírní palčivost tím, že ničí její náklonnost k pozemským věcem a sytí ji touhou po nebeských. Je to jedna z velikých milostí, jež Bůh může prokázat duši, když ji nechá takto žíznit, aby tím víc znovu a znovu chtěla pít tuto vodu.“ (C 19,2).
Napít se vody a uhasit tak svou palčivou žízeň znamená tedy pro Terezii dojít usebrání, či vyjádřeno jinak: moci intimně přebývat s tím, který jediný je s to uhasit naši žízeň. Když se tedy světice modlí: Domine, da mihi aquam, prosí prvořadě o to, aby mohla žít životem hluboké modlitby, v usebrání, a to nakonec neznamená nic jiného než žít v Ježíšově blízkosti a tím v důvěrném společenství s trojjediným Bohem.
Ideál života v klauzuře
Aby však mohla žít tímto způsobem, potřebuje k tomu Terezie vnější podmínky, jež by jí to umožňovaly. Nachází je po letech hledání v kontemplativním povolání mnišky žijící v klauzuře.
V závěru Knihy o zakládáních to vyjadřuje opět s odvoláním na samařskou ženu: „Kdo to neprožil, nemůže uvěřit, že při každém založení nás zaplaví úžasná radost, když už jsme v klauzuře, kam nesmí světský člověk vstoupit. I když lidi velmi milujeme, bývá nám přece velikou útěchou, když zůstaneme samy. Někdy mi připadá, že je to s námi jako s rybami. Když se z řeky vyloví, nemohou žít, pokud se tam zase nevrátí. Tak je to i s dušemi, které si zvykly žít v bystřinách svého Snoubence. Jsou-li odtud vyloveny sítěmi tohoto světa, nemohou žít, pokud se tam zase nevrátí. To vidím na sestrách a vím to také z vlastní zkušenosti. Sestry, které touží často vycházet mezi světské lidi a bavit se s nimi, ať se bojí. Nepronikly ještě k pramenu živé vody, o níž Pán mluvil se Samaritánkou. Těm se Snoubenec ukryl – a právem – protože jim nestačilo být jen s ním. Mám strach, že to pramení ze dvou příčin: buď se pro ten stav nerozhodly jedině kvůli němu, nebo že, i když vstoupily, neuvědomují si velkou milost, kterou jim Bůh takovým povoláním dal“ (Z 31,46).
Právě proto Terezie zakládá reformované Karmely: chce, aby sestry měly vnější podmínky, které jim usnadní putování k prameni živé vody, ke Kristu. A kontemplativní způsob života v přísné klauzuře přitom vnímá jako ideální k tomu, aby člověk skutečně dospěl až k tomuto vznešenému cíli.
Poušť vyprahlosti
Avšak ani tehdy, když už člověk opravdu žije usebraně, jeho žízeň úplně nemizí. Naopak: jak duše roste, musí procházet obdobími vyprahlosti, kdy ji na jedné straně nepřitahuje svět, avšak na straně druhé nemůže být plně uspokojena ani v modlitbě. (6)
Terezie to velmi působivě vyjadřuje v šestých příbytcích Vnitřního hradu: „Proč má (duše) ještě žít odloučena od svého Dobra? Zakouší jakousi divnou osamělost, a nebyla by jí k ničemu společnost všech pozemských tvorů, ba ani, jak si myslím, nebešťanů, kdyby nebyli s Tím, kterého miluje; spíše by ji to trýznilo. Vidí se jakoby ve vzduchu, nemůže se opřít o zemi, ani stoupat k nebi. Žhne žízní a nemůže dojí k vodě: nesnesitelná žízeň, jež dosahuje takových rozměrů, že ji nemůže utišit, leč voda, o které Pán mluvil Samaritánce. Jinou ani nechce a tuto nedostává“ ( 6 H 11,5). (7)
Vodou, o které je v evangelijním úryvku řeč, je pro Terezii mystické sjednocení s Bohem, které je předchutí plného sjednocení s ním na věčnosti v blaženém patření. Dokud je člověk byť jen nepatrně neokusí, prožívá svůj život bolestně a na způsob očišťování.
Apoštolské zaměření
Ten, kdo by si klauzurní život mnišek bosých karmelitek představoval jako do sebe uzavřený a vůči okolí netečný, by se velice mýlil. Něco takového by i svatá Terezie vnímala jako samoúčelné a neplodné. Ve skutečnosti si byla vědoma, že kontemplativní život na Karmelu se nemůže promítnout jen do osobního růstu lidské osoby, které se v určitém okamžiku země stává těsnou. Naopak, proniká i navenek, má potřebu se sdílet a předávat dál. Světice si je dokonce vědoma, že i samotný růst ve svatosti souvisí s apoštolátem.
Samaritánka je jí také zde nemalým vzorem, který inspiruje, ba do jisté míry přímo provokuje:
„Vzpomínám si teď na onu svatou Samaritánku, o které jsem mnohokrát přemýšlela (…): opouští samého Pána, aby se její krajané mohli s Ním setkat a mít z toho užitek. (…) A pro tuto velkou lásku si zasloužila, že jí uvěřili, a viděla, jak mnoho dobrého náš Pán vykonal v té vsi. Myslím, že jednou z největších útěch v tomto životě je, když člověk vidí, že díky němu duše prospívají (…) Šťastní jsou ti, jimž Pán udělí tyto milosti. Musí Mu pak tím víc sloužit. Ona svatá žena běžela v jakémsi božském opojení a vykřikovala na ulici (…) Měla velkou pokoru, to ano, neboť když jí Pán řekl o jejích hříších, neurazila se, jak se to dělá dnes ve světě, který tak těžce snáší pravdu, ale odpověděla, že musí být prorok. – Nakonec jí uvěřili a na její slovo mnozí z městečka vyšli vstříc Pánu“ (M 7,6).
Láskyplná prosba
Viděli jsme, že když Terezie rozjímá o Samaritánce, probouzí se v ní žízeň po Bohu, po oné vodě, která jediná je schopná ukojit všechny lidské touhy, a proto prosí Krista: Domine, da mihi aquam („Pane, dej mi vodu“). Touží přitom po životě v usebrání, po životě klauzury, kde se člověk plně odevzdává Bohu, kde musí procházet i obdobími vyprahlosti, kdy je „roztržen“ mezi nebe a zemi, a přece šťastnější, než když byl naplno ponořen do pozemských a světských záležitostí. Voda, kterou tato žízeň přitahuje, jej ovšem pohání i k tomu, aby svědčil o Ježíšovi, jenž mu ji dává.
I my jsme Tereziiným příkladem vybízeni k tomu, abychom v sobě objevili touhu po živém Bohu, a proto prosili Krista: „Pane, dej mi vodu.“ A on nám ji dá: vodu, která nás povede do ticha a usebrání, vodu, která nás navzdory vyprahlostem provede pouští života, vodu, která nás otevře i tomu, abychom o Kristu vydávali svědectví: někdo životem, jiný i svými slovy.
Domine, da mihi aquam.
Z časopisu Karmel 2/2003
s laskavým svolením
Poznámky pod čarou:
(1) SV. ATANÁŠ, Život sv. Antonína Poustevníka, 2; Velehrad: Refugium, 1996, s. 20.
(2) Latinský text znamená: „Pane, dej mi vodu.“ V tomto článku užívám při citování děl světice následujících zkratek: C = Cesta dokonalosti (čísla za zkratkou označují kapitolu a odstavec); H = Vnitřní hrad (číslo před zkratkou znamená „příbytek“, za zkratkou pak kapitolu a odstavec); M = Myšlenky o lásce k Bohu (in: Nad velepísní); Z = Kniha o zakládáních; Ž = Kniha života.
(3) S Marií a Martou se setkáváme v Ž 17,4; 22,9; C 31,5; 7H 1,10; 4,12-13; M 7,3; s Magdalénou v Ž 9,2; 21,7; 22,12; 22,15; C 15,7; 17,5; 26,8; 34,7; 40,3; 1H 1,3; 6H 7,4; 7H 2,7; 4,11. Významné je také, jak některé z těchto ženských biblických postav vyjmenovává autorka jedním dechem vedle sebe v satirickém dílku Vejamen (česky dosud nevydáno): „Velmi dobrou nauku podává (rozuměj: sv. Jan od Kříže!) ve své odpovědi pro toho, kdo by chtěl konat exercicie, jež konají ve Společnosti Ježíšově, avšak ne pro náš záměr. Bylo by nás velmi stálo, kdybychom nemohli hledat Boha, leč až když bychom byli mrtví světu! To nebyla Magdaléna ani Samaritánka ani kananejská žena, když jej našly…“ (Vejamen 6).
(4) Samotné slovo „voda“ (agua) nacházíme v jejích spisech celkem 249krát! Důležitější je však povšimnout si, že „voda“ je zde většinou spojována s modlitbou či přesněji Boží milostí, kterou člověk v modlitbě dostává. Platí to i pro „náš“ úryvek, jak uvidíme dále.
(5) Srov. začátek předcházejícího citátu: „Kolikrát jen jsem si vzpomněla…“ (Ž 30,19); případně: „Vzpomínám si teď na onu svatou Samaritánku, o které jsem mnohokrát přemýšlela…“ (M 7,6).
(6) Takovýmto způsobem se vyjadřuje i svatý Jan od Kříže, když hovoří o temné noci. Například jedna ze známek počáteční kontemplace (a tím i mystického očišťování) spočívá podle něj v tom, že duše „…nenachází zalíbení ani útěchu v Božích věcech (…) ani v některé ze stvořených věcí…“ (Temná noc, 1. kniha, 9. kapitola, 2. bod).
(7) Podobným způsobem, i když bez odvolání na Samaritánku, se vyjadřuje opět svatý Jan od Kříže: „Duše je jako prázdná nádoba, která čeká na naplnění, a jako hladový, který touží jíst, a jako nemocný, který běduje za zdravím, a jako ten, kdo je zavěšen ve vzduchu a nemá na čem spočinout. Tak je na tom srdce, které se opravdově zamilovalo.“ (Duchovní píseň 9,6).