Modlitba usebrání a modlitba klidu
(sv. Terezie od Ježíše, Cesta dokonalosti, kap. 28-30)
C 28,4-7: Modlitba usebrání
4. Tímto způsobem modlení, i kdyby to bylo ústně, se za mnohem kratší dobu usebírá rozum, a jde o modlitbu, která s sebou nese mnoho dober. Nazývá se usebrání, neboť duše usebírá všechny mohutnosti a vstupuje se svým Bohem do svého nitra, a mnohem dříve ji přichází její božský Učitel vyučovat a darovat jí modlitbu klidu, než jakýmkoli jiným způsobem. Neboť když je tam pohroužena sama se sebou, může myslet na Pašije a zpřítomnit si tam Syna a obětovat ho Otci a neunavovat rozum tím, že by ho šla hledat na horu Kalvárii a do zahrady [= Geteseman] a ke sloupu.
5. Ty, které se tímto způsobem mohou uzavřít do tohoto malého nebe naší duše, kde přebývá ten, který je učinil, a zemi, a zvyknout si nehledět ani nepřebývat v tom, kde se rozptylují tyto vnější smysly, ať věří, že mají výtečnou cestu a že jistě dojdou až k tomu, že budou pít vodu z pramene, neboť ujdou mnoho za krátký čas. Je to, jako když někdo pluje lodí, takže s málem dobrého větru dorazí k cíli putování v několika málo dnech, a ti, kdo putují po souši, se víc opozdí.
6. Tito [= kdo se umějí usebrat] jsou již, jak se říká, na širém moři; neboť i když tak docela neopustili zemi, po onu krátkou chvíli konají to, čím se od ní mohou osvobodit, když usebírají do sebe samých své smysly. Jde-li o opravdové usebrání, velmi jasně se to pocítí, protože vykonává nějakou činnost; nevím, jak tomu dát porozumět; kdo (už) to měl, to pochopí: zdá se, že se duše pozvedá nad hru, jakou se jí jeví věci tohoto světa. V nejlepším čase se zvedá a jako ten, kdo vstupuje do opevněného hradu, aby se nebál protivníků, stahuje smysly od těchto vnějších věcí do ústraní a dává tak od nich ruce pryč, takže se jí oči samy od sebe zavírají, aby je neviděla a aby se tím víc probouzel pohled (očí) duše.
Tak ten, kdo kráčí touto cestou, takřka vždy, když se modlí, má zavřené oči, a je to z mnoha důvodů obdivuhodný zvyk, neboť tak si činí násilí, aby nehleděla na pozemské věci. To zpočátku, neboť později už toho není zapotřebí; mnohem větší (násilí) se jí činí, když je v tomto období otvírá. Zdá se, že se zde chápe upevnění a posílení duše na úkor těla a že je (duše) nechává osamělé a oslabené, a ona se zde zásobuje proti němu.
7. A třebaže na začátku se to tak nechápe, neboť (usebrání) není tolik – jelikož ho bývá (někdy) víc a (někdy) méně – zvykne-li si duše (jakkoli na začátku ji to stojí námahu, neboť tělo se domáhá svých práv a nechápe, že se samo připravuje o hlavu, když se nenechává porazit) užívat (usebrání) po několik dní a činíme-li si toto násilí, jasně uvidí zisk a (smysly) hned, jak se začne modlit, pochopí, že včely přilétají k úlu a vstupují do něj, aby v něm vyráběly med, a to bez našeho úsilí; neboť Pán chtěl, aby po dobu, kterou (k tomu) měly, si duše a vůle zasloužila mít (nad nimi) takové panování, že na jediné znamení, ne víc, že se chce usebrat, ji smysly poslechnou a usebírají se v ní. A třebaže pak znovu vyjdou ven, je velkou věcí již to, že se podrobily, protože vycházejí jako zajatci a poddaní a nepůsobí zlo, jež mohly působit předtím; a když je vůle znovu zavolá, vracejí se s větší hbitostí, až (do doby), kdy po mnoha jejich vstupech bude Pán chtít, aby již zcela setrvaly v dokonalé kontemplaci.
C 30,7: Modlitba klidu
7. Kdybyste neřekly, že zde pojednávám o kontemplaci, hodilo by se u této prosby [= přijď království tvé] mluvit trochu o počátku čiré kontemplace, který ti, kdo ho mají, nazývají modlitbou klidu; avšak, jak říkám, pojednávám o ústní modlitbě, a tak se tomu, kdo to nepoznal, zdá, že jedno s druhým nejde dohromady, a (přitom) já vím, že jde. Odpusťte mi, že to chci říci, neboť vím, že mnoho osob, které se modlí ústně – jak to již bylo řečeno – pozvedá Bůh, aniž by ony věděly, jak, k vznešené kontemplaci. Znám jednu osobu, která nikdy nemohla mít jinou modlitbu, leč ústní, a upnutá na ni měla všechno; a když se nemodlila (ústně), její rozum se tak ztraceně toulal, že to nemohla snést. Avšak kéž bychom měly všechny takovou vnitřní (modlitbu jako ona)! U některých Otčenášů, jež se modlila při okamžicích [= tajemstvích], kdy Pán prolil svou krev, setrvávala – a při troše modlení navíc – několik hodin. Přišla ke mně jednou velmi sklíčená, že neumí konat jinou vnitřní modlitbu ani že nemůže kontemplovat, leč jen modlit se ústně. Zeptala jsem se jí, jak se modlí; a viděla jsem, že upnutá na Otčenáš, měla čirou kontemplaci a Pán ji pozvedal až k tomu, že ji spojoval se sebou ve sjednocení; a z jejích skutků bylo velmi zřejmé, že dostává tak velké milosti, neboť dobře nakládala se svým životem. A tak jsem chválila Pána a záviděla jí její ústní modlitbu.
Je-li to pravda – jakože je – pak si nemyslete, že jste nepřáteli kontemplativních (osob) jen proto, že jimi samy nejste, jestliže se modlíte ústní modlitby, jak se mají modlit, a máte přitom čisté svědomí.
Překlad P. V. Kohut