„Modlitba je důvěrný vztah přátelství s Bohem“
P. Ulrich Dobhan OCD
Mnoho lidí má problémy s modlitbou. Trápí je především roztržitost, nedostatek času, stresy každodenního života… Mohlo by se zdát, že jde jen o problém dnešní uspěchané doby, plné nepokoje a nadměrného hluku. Je to pravda, ale jen do určité míry, protože podobné problémy měli i ti, kteří žili v minulosti, kdy žili světci jako Terezie z Avily. Téměř dvacet let měla pocit, jakoby žila „na rozbouřeném moři, padala a vstávala a vstávala tak špatně, že opět padala… Netěšily mne ani Boží věci a nenacházela jsem štěstí ani ve světě…“ (Kniha života 8,2). Kromě vnitřní rozpolcenosti a nedůslednosti velmi trpěla roztržitostí při modlitbě: „Mnoho let jsem spíše toužila, aby už skončila hodina rozjímání, a čekala jsem, než hodiny odbijí, než abych se zaobírala užitečnými myšlenkami. Často bych bývala raději konala nevímjak těžké pokání, než se věnovala modlitbě“ (tamtéž 8,7).
Lidé, kteří mají takovéto těžkosti s modlitbou, často slyší radu: „Musíš se ještě více snažit! Musíš být důslednější! Musíš unikat všem příležitostem, které rozptylují tvou pozornost a soustředěnost! Musíš se denně modlit k Duchu svatému!…“ V mnoha případech však dochází jen k zvětšování problému a vzrůstá pocit nespokojenosti, viny a strachu. Není divu, že vzrůstá počet těch, kteří už nechtějí nic slyšet o víře a církvi, o modlitbě a zbožnosti a se vším skoncují, aby se konečně mohli cítit svobodní. Podstatou těchto rad je přesvědčení, že modlitba je především každodenní povinností, kterou je třeba plnit. Opět se můžeme ptát, jaký obraz Boha stojí za takovouto radou. Copak Bůh opravdu potřebuje naše modlitby? Copak ho skutečně musí mobilizovat až naše náboženské úkony a oběti, aby nám přišel na pomoc? Copak je Bohem, kterému musíme něco dát, aby se nám za to něčím odvděčil? – Jestliže lidé s takovýmto Bohem skoncují, dělají dobře!
Také Tereziina představa o Bohu se v průběhu jejího života postupně měnila. Její rozhodnutí vstoupit do kláštera bylo ještě silně motivováno strachem z Boha. Terezie se ale vždy – ještě před svým vstupem do řádu – snažila o osobní vztah s Bohem, a Ježíše si představovala jako člověka: „Při své modlitbě jsem se všemožně snažila představit si Ježíše Krista, naše největší dobro a našeho Pána, a to byl můj způsob modlitby“ (tamtéž 4,7). Svůj „obraz Boha“ se pokoušela ztvárňovat podle Ježíše, tak, jak ho představují evangelia, a takto objevila nový způsob modlitby a života.
Tereziino úsilí o obnovení vztahu s Bohem může mít kořeny i v její osobnosti, vzhledem k tomu, že sama vyznává: „Měla jsem od Boha tu milost, že kdekoli jsem byla, všem jsem se líbila a všude jsem byla oblíbená“ (tamtéž 2,8). Člověk, který ví, co je přátelství a sympatie, přirozeně cítí, že se vzdáleným Bohem a více-méně formální modlitbou nikam nedojde. Takto Terezie došla k přesvědčení, že „Bůh je i člověk, a proto se nediví lidské slabosti… Třebaže je Bůh, mohu s ním mluvit jako s přítelem“ (tamtéž 37,5)
Bůh, který se nediví, ale chápe! Po tomto objevu už snadno porozumíme Tereziině definici modlitby, která se později stala známou: „Rozjímavá modlitba pro mne není nic jiného než důvěrný vztah přátelství, častý rozhovor o samotě s tím, od něhož víme, že nás miluje“ (tamtéž 8,5). V blízkosti takového Boha, před jeho tváří, už nehraje žádnou roli nedůslednost a roztržitost; už není místo pro pocity viny a strachu. Takový Bůh dokonce předpokládá, že uděláme chyby a že se proviníme. A tehdy jistota, že nás přijímá takové, jací jsme, přispívá k naší snaze vyhýbat se hříchům a omylům více, než dobře míněné rady, které nás povzbuzují k větší důslednosti a častější modlitbě. Není ničím zvláštním, že Tereziina rada ohledně modlitby zní: „Kdo se začal věnovat modlitbě, ať ani nepomyslí na to, že jí zanechá, i když upadne do hříchu. S pomocí modlitby bude moci brzy povstat, bez ní to však bude velmi těžké. (…) A ty, kteří ještě nezačali, pro lásku Boží prosím, aby se neokrádali o tak velké dobro. Nemají se čeho obávat, stačí jen chtít“ (tamtéž 8,5). Nejdůležitější tedy je život v přátelství s Bohem, péče o to, abychom s ním žili jako s přítelem.
Je jasné, že modlitbu bychom neměli brát jako nějaké dobíjení energie nebo nahrazování rozmanitých povinností každodenního života. V tom případě by nebyla nezištným společenstvím, nebylo by to setkání s Bohem, nebyl by to důvěrný vztah přátelství s Bohem, ale obsahovala by v sobě nějaký egoistický cíl. Je samozřejmé, že i takovéto setkání s Bohem nám umožní načerpat nových sil na vykonávání každodenních povinností a na překonávání těžkostí. Jenže jedině svobodné a ničím nezatížené přebývání s Bohem nás chrání před tím, abychom se poddali tlaku účinnosti, a nedovoluje, aby se modlitba stala nějakou novou povinností, kterou začneme velmi rychle pociťovat jako zátěž. Kromě toho jen takováto nezišnost je projevem pravého přátelství; všechno ostatní znamená, že modlitba, a tedy i Bůh, se podřizuje lidským cílům.
Takto chápaná modlitba osvobozuje a dovoluje člověku být skutečně sám sebou, bez toho, že by se přetvařoval, odcizoval nebo potlačoval svou osobnost; takováto modlitba vede k integrální osobnosti. Potvrzuje pravdu slov Páně: „Já jsem přišel, aby měli život a měli ho v hojnosti“ (Jan 10,10).
Z knihy Pět cest k dokonalé lásce
S laskavým svolením KNA