Čtvrtý způsob zalévání: extatická modlitba sjednocení
(sv. Terezie od Ježíše, Kniha života, Ž 18,1.9-12)
1. Ať mě Pán naučí slovům, jimiž lze vyjádřit něco o čtvrté vodě. Zde je zapotřebí jeho milosti ještě víc než u předchozí; neboť u tamté ještě duše cítí, že nezemřela zcela, neboť tak to můžeme říci (o této), že již (zemřela) světu; avšak, jak jsem řekla, má ještě vědomí, aby chápala, že je na světě, a zakoušela svou samotu, a posluhuje si vnějšími věcmi k tomu, aby dala na srozuměnou, co cítí, alespoň posuňky.
V celé modlitbě a v jejích způsobech, jak bylo řečeno, musel něco dělat zahradník; i když v těchto posledních [= třetích] byla námaha provázena takovou slávou a útěchou duše, že by z ní nikdy nechtěla vyjít, a tak ji nevnímá jako námahu, nýbrž jako slávu. Zde [= u čtvrté vody] již nic (takového) necítí, nýbrž raduje se, aniž rozumí tomu, z čeho se raduje. Rozumí, že se raduje z dobra, v němž se spolu nacházejí všechna dobra, avšak toto dobro nelze pochopit. Všechny smysly se zaměstnávají touto radostí, takže žádný z nich nezůstává svobodný, aby se mohl (zaměstnávat) jakoukoli jinou věcí, ať už zevně nebe vnitřně.
Dříve se jim dovolovalo, jak říkám, aby poněkud projevovaly velkou radost, kterou cítí; zde se duše raduje nesrovnatelně víc, a může to dát na srozuměno mnohem méně, protože tělo je bez moci a ani duše ji nemá, aby mohla sdělit onu radost. V oné době by jí všechno bylo velkou nesnází a trápením a rušením jejího odpočinku; a říkám, že, jde-li o sjednocení všech mohutností, pak i kdyby chtěla – říkám, když je v něm – nemůže (se ničím zabývat), a může‑li, pak nejde o sjednocení.
9. Když je tedy řeč o této vodě, která přichází z nebe, aby svou hojností naplnila a ukojila celou tuto zahradu vodou, kdyby ji Pán nikdy nepřestal dávat, kdykoli je toho zapotřebí, je jasné, jak by si zahradník odpočinul; a kdyby nebyla zima, nýbrž stále vlahé počasí, nikdy by nechyběly květy a plody: je jasné, jakou by z toho měl rozkoš; avšak dokud žijeme, je to nemožné: stále se musí starat, když chybí jedna voda, postarat se o jinou. Ta z nebe přichází často, kdy ji zahradník nejméně očekává. Je pravdou, že v počátcích je to skoro vždy po dlouhé vnitřní modlitbě, kde Pán z jednoho stupně na druhý bere tohoto ptáčka a klade jej do hnízda, aby si odpočinul. Když vidí, kolik se toho nalétal, když se snažil svým rozumem a vůlí a všemi svými silami hledat Boha a uspokojovat jej, chce mu dát odměnu ještě v tomto životě. A jak velkou odměnu, když stačí jediná chvíle, aby odplatila všechny námahy, které během něj může (duše) mít!
10. Když tedy duše takto hledá Boha, cítí s nesmírnou a příjemnou rozkoší, jak celá takřka umdlévá jistým druhem mdloby, který ji pozbavuje dechu a všech tělesných sil, takže není-li to s velkou bolestí, nemůže ani pohnout rukama; oči se jí zavírají, aniž by je chtěla zavřít, nebo když je má otevřené, nevidí takřka nic; ani když čte, nedokáže vyslovit písmeno a takřka je ani není s to dobře rozpoznat; vidí, že je to písmeno, avšak, poněvadž jí rozum nepomáhá, neumí je přečíst, i kdyby chtěla; slyší, ale nerozumí tomu, co slyší. Smysly jí vůbec neslouží, pokud je nenechá být jejich libovůli, a tak jí spíš škodí. Mluvit (je) nadarmo, neboť nedokáže utvořit slovo, ani nemá sílu, kdyby to dokázala, aby je pronesla; neboť veškerá vnější síla se ztrácí a zvětšuje se v duši, aby se mohla lépe radovat ze své slávy. Vnější rozkoš, jež se zakouší, je velká a velmi zřetelná.
11. Tato modlitba nepůsobí škodu, byť by byla sebedelší; alespoň mně ji nikdy nezpůsobila, ani si nepamatuji, že by mi kdy Pán udělil tuto milost a já se cítila špatně, byť by mi bylo právě sebehůř, naopak vždy se mi ulevilo. Jaké zlo tedy může působit tak velké dobro? Vnější působení je tak zřetelné, že nelze pochybovat, že pochází z významného podnětu, vždyť odebral síly s takovou rozkoší, (jen) aby je zanechal větší.
12. Je pravdou, že v počátcích tvá jen velmi krátce – alespoň mně se to tak stávalo – takže tyto vnější známky ani vypojení smyslů se tolik nevnímá, když to probíhá tak krátce; avšak z přemíry milostí lze dobře pochopit, že to byl velký jas slunce, který se tu objevil, když ji tak roztavil. A je třeba si povšimnout, že, dle mého názoru, byť by byl sebedelší prostor, kdy duše setrvává v tomto vypojení všech mohutností, je (i tak) velmi krátký: kdyby to měla být půlhodina, už je to velmi mnoho; u mne, pokud vím, to nikdy nebylo tak dlouho. Je pravdou, že to, co se děje, se někdy může cítit nezřetelně, poněvadž (v tomto stavu) se necítí; avšak říkám, že na jedenkrát je to vždy velmi krátce než se některá z mohutností probere. Vůle je tou, která udržuje závoj, avšak ostatní dvě mohutnosti brzy znovu překážejí. Jelikož (ovšem) vůle zůstává v klidu, znovu vypojuje (ostatní dvě, které) za další chvíli opět ožívají.
Překlad P. V. Kohut